Je špatné být homosexuálem -- katolíkem?

18. 5. 2013 / Bohumil Kartous

Názory Martina Putny mi nejsou nijak blízké. Jeho zalíbení v mysticismu, nekritická a naivní podpora Václava Havla a následně také Karla Schwarzenberga, stejně jako hyperkritické postoje vůči Miloši Zemanovi, poukazují na sníženou schopnost objektivity a skepticismu s výrazným emocionálním zaujetím a jistou "zamilovaností" do svých hrdinů. Neshledávám v jeho názorech žádnou originalitu a objevnost, některé pokusy o analýzu událostí jsou spíše polovičaté, vykonstruované a nepřesné. Jedná se ale o veřejně zastávané postoje, na které má Putna plné právo a které nemají nic společného s jeho nárokem na profesuru, prošel-li řádným schvalovacím procesem.

Jan Čulík staví otázku dobře. Domnívám se, že Zeman, v jeho současném postavení daném ústavou, má jistě právo váhat nad udělením profesury z důvodů "morální pokleslosti" kandidáta a má právo na to upozornit, případně se dožadovat vysvětlení, panují-li pochybnosti. Jak už jsem ale jednou psal, je jeho povinností, vyplývající ze samotné podstaty funkce veřejného činitele, takové pochybnosti sdělit, zejména v okamžiku, kdy se rozhodne zcela veřejně udělení profesury odmítnout.

Mediální negramotnost, s jakou se tak děje, je ale zcela zástupným problémem a buďme za ni rádi, dozvídáme se tak daleko více z toho skutečného, nikoliv z toho mediálně prefabrikovaného a chirurgicky vypreparovaného. Z toho důvodu nevidím žádný důvod k tomu, aby Jan Čulík mentoroval prezidentskou kancelář a učil ji mediální taktice. Nedomnívám se, že by to v tomto případě pomohlo dobré věci.

Miloš Zeman to s médii nikdy neuměl a nikdy to ani umět nebude. Jeho neschopnost překonat nepochybná příkoří, která mu česká média v minulosti činila, a uvnitř pěstěné nepřátelství ke každému, kdo si proti němu dovolí kriticky vystoupit, jsou podle všeho spojníkem mezi jeho vztahem k médiím a současnou aférou ohledně nejmenování Putny profesorem.

V obou případech se Zeman chová pozoruhodně dětinsky. Navíc otevírá prostor různým interpretacím, které pochopitelně nepostrádají politickou motivaci a nutně proto realitu spíš zkreslují, než aby ji doplňovaly. Mám na mysli tvrzení o potírání katolických intelektuálů a poukazování na souvislosti s ideologickým pozadím při jmenování profesorů v dobách totality.

Já, nemaje politických motivů, při své interpretaci postupuji podle pravidla známého jako Occamova břitva: upřednostním to nejpravděpodobnější vysvětlení. Je naprostým nesmyslem, že by Zeman bojoval s katolickou církví. Od počátku svého prezidentství klade na vztahy s ní až nepřirozený důraz, což možná má jisté více promyšlené politické pozadí, než se na první pohled zdá.

Vzhledem k Zemanově odporu proti podobě církevních restitucí, a vzhledem k jeho poslední výzvě, aby katolická církev získané prostředky věnovala na péči o potřebné, se zdá být velmi pravděpodobné, že jeho snaha vede k tomu nikoliv proti církevním restitucím bojovat, nýbrž k tomu, aby prostředky přesunuté do vlastnictví církví sloužily této společnosti, nikoliv primárně nábožensky orientovaným zájmovým sdružením.

Takovou snahu lze chápat jako racionální zvážení politické situace a podaří-li se Zemanovi ovlivnit, jak zejména katolická církev se svým poněkud absurdně nabytým majetkem naloží, všechna čest.

Je více než zřejmé, že odmítnutí Putnovy profesury katolickou církev nechává zcela klidnou. Ba co víc, vysoký představitel katolické církve Zemanův postoj schvaluje. Aby ne, když se Martin C. Putna, jehož osobní odvaze je třeba složit poklonu, hlásí zároveň k homosexuální orientaci i ke katolické víře. Právě to se zdá být hlavním důvodem, kvůli kterému nelze mluvit o nějakém potírání katolických intelektuálů: jde o potírání těch, kteří se příčí anachronické katolické doktríně. Za spokojeného přihlížení katolických hodnostářů, jejichž absurdní, společensky ničím nezasloužená existence je na další desetiletí zajištěna díky štědrým restitucím, které zdaleka neodpovídají významu, jež tato církev pro současnou společnost má.

V obecnější rovině se plně ztotožňuji s názory Jana Čulíka a Aleše Uhlíře -- prezident nemá mít jakoukoliv pravomoc ve jmenování profesorů. Zároveň je ale nutné zvážit, zda má mít profesura onu emeritní povahu, nebo zda má být, jak je tomu běžné v anglosaském světě, svázána s místem na konkrétní univerzitě. Obě řešení má svá pro a proti. Zatímco prezidentské jmenování nutí kandidáty na profesuru nevyjadřovat se vůči prezidentovi, byť právě jejich názory by hypoteticky požívaly největší váhy, jmenování danou vysokou školou uzavírá tento podivný vazalský vztah do poněkud netransparentního světa, který na některých vysokých školách vznikl. Funkce nezávislého posuzovatele, zejména má-li být profesura doživotní, se jeví být nezbytná.

0
Vytisknout
7412

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2013