Profesory by skutečně měly jmenovat vysoké školy

18. 5. 2013 / Aleš Uhlíř

Počátkem 90. let jsem se účastnil jednání mezi českou firmou a jejím německým obchodním partnerem nedaleko Stuttgartu. Šlo o partnery v konsorciu, které mělo dodat pro zákazníka v Německu velký investiční celek. Diplomovaných inženýrů měly obě firmy dost, ale Češi si s sebou vzali docenta z vysoké školy, protože se měly řešit nějaké složitější věci a Němci nikoho takového narychlo sehnat nemohli.

Tehdy mne zaujala jedna věc -- úcta, jakou pan docent u jednání vzbuzoval. Jistě, byl v technickém oboru, o který šlo, špičkový odborník a také vědec a jeho přítomnost byla přínosem. Ale již samotný fakt, že jde o vědce, docenta z vysoké školy, působil v německém prostředí mocným dojmem. Byl pro pracovníky německé firmy autoritou, které naslouchali a prokazovali jí úctu. Firemní prostředí jsem tam znal, takže jsem si toho všiml. Ptal jsem se potom jednoho inženýra a ten mi řekl, že být v tomto oboru vědcem a přednášet na vysoké škole je známkou vysoké kvality člověka. Asi to byl uvnitř staré firmy s dlouhou tradicí ještě jakýsi závan z dávných dob, kdy Německo bylo vyhlášenou zemí vzdělanců a bylo obvyklé, že vědci a lidé z vysokých škol měli vysokou prestiž.

Dnes je vysokých škol velké množství a ty potřebují mít své docenty a profesory. Při tom počtu vysokých škol nelze mnohdy trvat na jejich vysoké úrovni, nicméně každá vysoká škola se musí prokazovat určitým počtem kvalifikovaných vyučujících. Trvat na tradici z dávných dob, kdy profesory jmenovala hlava státu, je naprostý nesmysl. Výstižně na to poukázal Jan Čulík ve svém textu "Profesory má jmenovat škola, nikoliv prezident".

Je ale otázkou, zda si část české akademické obce nepřeje, aby tato zastaralá tradice byla zachována. Možná uchazečům o kýženou profesuru nevadí, že musí (omlouvám se za ta slova) léta držet ústa, dávat si pozor na každé slovo a na to, do kterého zadku je momentálně prospěšné lézt. Není třeba být odvážný ani profesně na výši. Stačí jen trpělivost, poslušnost nebo dokázat se zavděčit těm správným lidem. A to není pro někoho zas až tak složité. Mnoho vzdělaných lidí takové klima odrazuje. Znám případ, kdy mladý člověk odešel z vysoké školy, kde svými úspěchy, výzkumy a publikační činností převyšoval ty, kteří stáli v hierarchii nad ním a nemohli to snést. Pokud by profesory jmenovaly vysoké školy a dotyčný by nemusel projít tím letitým procesem založeným na vzájemných vazbách a úsluhách, rázem by zde bylo několik vysokých škol, které by jej chtěly jmenovat profesorem. Systém je zkostnatělý.

Pokud to v Česku skutečně došlo až tak daleko, že pro získání profesury stačí být přítomen na vysoké škole a tam "sekat dobrotu", moc na sebe neupozorňovat a hlavně nikoho z mocných nerozhněvat a v té nechutné tlačenici se umět orientovat, pak je naprostá hloupost, aby profesory jmenovala hlava státu.

Přesto je ale možné, že to takhle části české akademické obce vyhovuje. Za tu poslušnost to definitivní jmenování hlavou státu asi stojí. Jmenování profesorů vysokou školou je o něčem zcela jiném. Žádné doživotní privilegium, nýbrž ustavičné vystavení tlaku konkurence a nutnost trvale obhajovat a výsledky prokazovat, že jde o člověka na svém místě. Pokud by některé vysoké školy (a jistě by k tomu docházelo) účelově jmenovaly profesory bez ohledu na kvalitu, jednaly by proti svým zájmům a časem by se školy s takovými slabými profesory ocitly na jiné koleji.

0
Vytisknout
4133

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2013