K iluzi svobodné volby rodičů

19. 5. 2013 / Radka Janebová

V posledním týdnu se rozhořela bouřlivá debata k návrhu opatření Oranžového klubu ČSSD, který předkládá k diskuzi možnost uzákonit povinné dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku. Že se tento návrh setkává s odporem konzervativců, není nijak překvapivé, ale překvapivé se mohou zdát reakce lidí, kteří sami sebe vidí spíše na levicové straně politického spektra. Příkladem může být text Karla Dolejšího s výmluvným a ženy deklasujícím názvem "Povinně dělená menstruace, aneb I muži musí mít své dny".

Karel Dolejší používá posvátný argument konzervativců, že stát nemá právo zasahovat do privátní sféry rodiny a že návrh Oranžového klubu je nepřijatelnou politizací soukromí lidí. Partneři by se přece měli domluvit a nastavit si společnou péči o děti takovým způsobem, jak to vyhovuje jim samým. Soukromí a rodina jsou stavěny na piedestal jako poslední bašty svobody, kde by měl zůstat prostor pro "komunikativní jednání". Zásahy státu do tohoto prostoru omezí právo na svobodné rozhodnutí rodičů. Ne vždy je to v textech explicitní, ale řeší se především práva mužů, kteří by museli nastoupit na rodičovskou dovolenou. A to se nejedná o návrh na trvání rodičovské dovolené v letech ale v délce jednoho až tří měsíců, jak deklaruje Oranžový klub!

Problém je, zda lze skutečně fungování české rodiny vnímat jako svobodný prostor, kde se skrze dialog individuálně řeší otázky péče o děti. Opravdu se ženy rozhodují zcela svobodně, že zůstanou dva až šest let doma s dětmi, převezmou na sebe břímě péče o dítě, zpravidla i o celou domácnost, tedy i o partnera, přijdou o zaměstnání a s malými dětmi se pravděpodobně stanou nezaměstnavatelnými? Asi není dobře takto zobecňovat, ale statistické údaje o rozdělení domácích prací a péče o děti tato zjištění ukazují. Probíhá vůbec ve většině českých rodin nějaký dialog o tom, kdo zůstane na rodičovské dovolené a jak bude vypadat následná péče o děti? Obávám se, že to je velká iluze konzervativců a dalších odpůrců návrhu Oranžového klubu. Omezení svobody rozhodnutí je totiž vnímáno pouze z hlediska zákonné intervence státu do rozhodování rodičů, ale nikoliv z hlediska společenských tlaků na ženy, které je vmanipulovávají do role pečovatelek od jejich narození.

Pokud bude malý kanibálek od mala učen, že lidské maso je delikatesa, vyroste z něj pravděpodobně správný kanibal, kterému bude lidské maso i chutnat. Podobně je to i se ženami. Pro malé dívky jsou vyráběny hračky, jako jsou panenky a celé příslušenství k péči o ně, růžová košťátka a vysaváčky, která je mají připravit na roli v domácnosti. Tyto hračky rodiče svým dcerám kupují a dcerky si s nimi poslušně hrají. Později se tato socializační metoda uplatňuje institucionalizovaně v mateřských školách. Na základních školách se děti utvrzují ve "správném" modelu rodinných rolí v rámci prvouky, kde se musí učit, co dělá "ráda" maminka a co dělá "rád" tatínek. Pak se naučí číst, podívají se do českých médií, která ve většině prezentují esencialistický pohled na ženy a muže, odkazují na "přirozené" rozdíly mezi ženami a muži, a odchylky od očekávané role prezentují jako senzace a podivnosti. Vše má přece biologický základ, jak píše Karel Dolejší. Může vůbec žena (a vlastně i muž) po této masivní manipulaci, která ji provází celým životem a připravuje ji na roli matky, která nese zodpovědnost za péči o dítě, učinit svobodné rozhodnutí? Konzervativci a další se snaží předstírat, že ano.

Nemůže být v tomto případě určitý zásah státu do tzv. svobod lidí naopak cestou k jejich osvobození? Někdy společnost musí volit mezi dvěma zly, v tomto případě mezi systematickým omezováním svobodné volby žen (a mužů) skrze dlouhodobou manipulaci v procesu socializace a mezi intervencí státu do soukromé sféry. Demokratická společnost by měla zvolit menší zlo s ohledem na všechny její členy a hledat opatření, aby se jeho dopady minimalizovaly. Část diskutujících však předstírá, že volíme mezi zlem (návrh Oranžového klubu) a dobrem (nechat vše při starém). Přehlížení diskriminace části populace a nicnedělání je legitimováno skrze ideu "svobody".

Domnívám se, že nenápadné mocenské tlaky, které manipulují lidskými životy, omezují svobodu žen a mužů naprosto stejně zásadně, jako zákonný zásah státu. Jenže nyní by došlo k omezení práv především mužů (byť je to mnohdy interpretováno, jako omezení práv rodin, či partnerů), a to budí silné emoce. Oranžový klub předložil povinné střídání rodičů na rodičovské dovolené jako návrh k diskuzi. Ale v Česku podle mého názoru žádná diskuze nezapočala. Strhla se pouze hysterie, která se nezaměřuje na věcné argumenty (co můžeme udělat pro rovnoměrnější rozdělení rodičovských rolí), ale na to, co jsou zač jeho předkladatelky (jak se mají přemalovat na fialovo a přestěhovat do Alp), v lepších případech na ideologické argumenty (co je přirozené a jak je nesprávné činit zásady do "svobody" lidí). Paradoxně tak většinou ti, kteří nejvíce opěvují prostor pro dialog mezi rodiči, nejsou ve svých textech dialogu schopni, protože přecházejí od faktické roviny argumentace do roviny osobní, nebo normativní.

0
Vytisknout
4769

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2013