Monitor Jana Paula:

Svíčky, dresy, a vlajky s sebou! Aneb arcibiskup Duka v kulisách světského kýče

23. 9. 2011 / Jan Paul

O loučení se zemřelými hokejisty už bylo napsáno hodně článků, přesto bych rád vyjádřil svůj pohled, který se týká ještě čehosi jiného, co možná mnohým uniklo. Především, ve zříceném letadle nezahynuli jen tři čeští hokejisté, ale celý hokejový tým Jaroslavle -- naprosto tedy nechápu, proč se v Týnském kostele sloužila zádušní mše jen za naše tři hokejisty, a už vůbec nechápu, proč se vůbec sloužila zádušní mše. Pravděpodobně proto, že nešťastně zesnulí nebyli jen lidé, ale hokejisté, reprezentanti a miláčci národa, elita, mediálně známé celebrity. Kdysi jsem chtěl nechat sloužit zádušní mši v našem místním kostele za jednu starou Bohu oddanou paní, obyčejného nenápadného ale statečného člověka, a nebylo to možné. Katolická církev ví, komu ne, a komu ano, zvlášť když i na ni mohlo na Staroměstském náměstí dopadnout trochu lesku z té kýčovité frašky, a mohla se trochu zpopularizovat prostřednictvím účasti arcibiskupa Dominika Duky.

Ten v proslovu na tribuně svěřil Rachůnka, Marka a Vašíčka do Božích rukou, a zmínil fakt, že i Ježíš Kristus zemřel mladý. Poté četl z Bible. Jak se dá dnes všechno využít a spojit v úlitbě světskému. Kolik mladých lidí dosud zemřelo bez opatření tímto srovnáním od vysokého representanta církve. Umírají na silnicích, na onkologických odděleních, jenže jsou jen neznámí, neudělali nic pro viditelnost České republiky, zemřeli bez fanoušků, bez plného Staroměstského náměstí, a tudíž bez zádušní mše. Vzpomínám si, jak jsem byl v devadesátých letech otřesen, když Jiří Suchý vystoupil v reklamě na nejmenovaný prací prášek; tehdy jsem si řekl, když i Jiří Suchý, autor nádherných textů a písní, které oslavovaly rozumnost, lidskost, obyčejnost, jenom ne okázalost a kýč, si zavdává s něčím, co je jeho tvorbě cizí, bude asi konec světa.

Nebyl, ba naopak, podobné vyprazdňování hodnot nadále pokračuje, a asistuje u toho nyní i katolická církev. Sám Papež Benedikt XVI. v rozhovoru s Peterem Seewaldem v knižním bestseleru Světlo světa ( Nakl. Barrister a Principal, Brno 2011) přiznal na straně 135 fakt, že v církvi působí i snaha uspět u publika. Peter Seewald se ho ptal co je špatně, když v silně rozšířené snaze být jako ostatní se u lidu církve vytratil cit pro to, že víra vyrůstá ze zcela jiných kořenů než západní společnost zábavy. Rozloučení s hokejisty na Staroměstském náměstí nebylo dle mého soudu nic jiného, než jistý druh zábavy, a to bez ohledu na motivaci a cíl. Ostatně pokleslou zábavou, projevující se davovou psychózou, kdy lidé mohou být i zcela v klidu, byli v historii všechny pohřby nějakých významných osobností.

Nevím, zda všichni tři zemřelí hokejisté byli věřícími křesťany, o tom nechci spekulovat, protože všichni bez rozdílu jsme před Bohem bratři a sestry, potenciální příjemci Boží milosti, a prach jsme a v prach se obrátíme, fakt ale je, že křížek, symbol Kristova utrpení, dnes nosí na krku kdekdo, stal se jaksi módním artiklem, ozdobou, znamením jakési jiné příslušnosti k něčemu, aniž by ti, co ho nosí, pořádně věděli k čemu -- možná že i to jednou postačí katolické církvi k tomu, aby nositele tohoto symbolu obdařila svými poctami. Skutečně mi nepřísluší posuzovat druhé z hlediska jejich víry či nevíry, tyto souvislosti nezmiňuji z tohoto důvodu. Nešťastná smrt tří českých hokejistů je pro jejich blízké a rodiny jistě těžká rána, soucítím s nimi, avšak přesto si myslím, že to, co se dělo na Staroměstském náměstí, byl kýč.

Kdysi se říkalo: světskému vše světské, Božskému Božské. Jenže co platilo kdysi, už neplatí dnes, svět se stal jedním velkým kýčem, kde už člověk pomalu nerozezná co je normální a co ne. Myslím, že katolická církev by především měla zachovávat zdrženlivost v tyátru veskrze světské slávy, stejně jako představitelé státní správy. Pan arcibiskup doporučoval primátorovi Svobodovi co by měl dělat v souvislosti s akcí Prague Pride, a sám to nyní neodhadnul. Jenže zdrženlivost se dnes jaksi nenosí. Vždyť i kdejaký reprezentant státu někam za naše peníze letí a nějakému dobrodruhovi majícímu na svědomí zbytečně zmařené životy předává hloupé metály za statečnost, nebo co to bylo.

Děsím se okamžiku, kdy do podobného vojenského speciálu (na určitých věcech není třeba šetřit) nasedne nějaká pomazaná hlava a doručí mu odpuštění bez toho, aniž by onen dobrodruh sám učinil pokání. Dominik Duka učinil pro katolickou církev skutečně medvědí službu, vyslal společnosti signál, že všechno je možné. Uvědomil si pan arcibiskup vůbec, že smrt našich hokejistů nebyla tragédie, jak se o tom mluvilo a psalo, ale neštěstí? Že skutečnou tragédií byla třeba Osvětim a vyhlazování židů, že mnohé tragédie, v nichž bez možnosti volby umírá mnoho lidí, se odehrávají i dnes? Když spadne letadlo, v němž zahynou neznámí lidé, píše se o tom většinou jako o leteckém neštěstí. Je mi nesmírně líto každé smrti mladého člověka, tři čeští občané, kteří zahynuli v troskách letadla měli tu smůlu, že byli hokejisté.

Kdyby nebyli, možná že by rozloučení s nimi proběhlo skromněji, méně okázale, a ve větší úctě, než jaké se dočkali ve formě frázovitých projevů a davových slz. Ještě že rodiny nesouhlasily s vystavením těl zesnulých, to už by chyběly jenom katafalky, aby divadlo marnosti, na které si zřejmě Češi tradičně potrpí, bylo dokonalé. "Svíčky, dresy, a vlajky s sebou!", zaveleli organizátoři k davovému rozloučení se zesnulými hokejisty pod Pražským orlojem na Staroměstském náměstí, které některá média označila za hokejové srdce Prahy. No vida, ještě nedávno byla třeba Ostrava ocelovým srdcem republiky. Záliba v patosu a kýčovitých frázích zřejmě patří k naší identitě. Vždyť nezemřeli jen hokejisté, "dotloukla velká hokejová srdce!" a "Lidé truchlí i na dalších místech republiky".

0
Vytisknout
5455

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2011