Svobodně o Svobodné Evropě? Zatím napůl...

22. 9. 2011 / Tomáš Koloc

Junek, Marek a kolektiv. Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951 -- 2011. Praha: Radioservis, 2011. 256 s.

Kniha Svobodně!, k níž jeden z úvodů napsal prozatímní ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan, který dříve vedl ČRo 6, mě částečně vrátila do let 2004 -- 5, kdy jsem se ve zdech bývalého armádního vysílání Československého rozhlasu (kde se v roce 1966 pánům Svěrákovi, Smoljakovi a Šebánkovi narodil vídeňský rodák Jára Cimrman) za přítomnosti matadorů bývalé "Svobodky" Karla Moudrého, Jaroslavy Tvrzníkové a Martina Štěpánka, učil základům rozhlasového řemesla. Jakožto jedinec narozený na přelomu let 1977 a 1978 jsem nestihl vysílání Svobodné Evropy přes železnou oponu"live". Útlá publikace mi mou sumu poznatků, které jsem se o duchu Svobodné Evropy dozvěděl v dceřiné ČRo6, částečně doplnila o faktografii:

- Svobodná Evropa, určená pro vysílání do stalinismem (a později neostalinismem) porobených zemí Východní Evropy, měla šest redakcí; československou, polskou, maďarskou, rumunskou, bulharskou a albánskou, zatímco její sesterské Rádio Svoboda, určené pro vysílání do Sovětského svazu, vysílalo během let ve dvaceti jazycích, včetně tatarštiny, baškirštiny, krymské tatarštiny, čerkeštiny, čečenštiny a avarštiny. V letech 1984 -- 1985 přešly litevská, lotyšská a estonská redakce na znamení, že pobaltské země jsou součástí Evropy, a nikoli historického Ruska, ze svazku Rádia Svoboda do Svobodné Evropy, zatímco Rádio Svoboda bylo po okupaci země sovětskými vojsky posíleno o afghánskou redakci. Československá redakce (snad i díky tomu, že země byla vysílači nejblíže) drží tři prvenství: v letech 1950 -- 1951 jako první zahájila zkušební i pravidelné vysílání a v roce 1994 se její země a její hlavní město stalo sídlem celé stanice.

- Za více než padesát let své existence (české vysílání RFE oficiálně skončilo v roce 2002) pracovaly pro naši redakci Svobodné Evropy takové osobnosti jako její první šéfové Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid a nakladatel Julius Firt, Novináři Ivan Herben a Miroslav Kohák (otec filosofa Erazima Koháka), spisovatelé Jan Čep, Egon Hostovský, Jiří Kárnet a Josef Kodíček, básníci Ivan Diviš, František Listopad či Jan Vladislav, dramaturgové Jiří Planner a Milan Schulz, Jiří Voskovec, komik Jára Kohout, zpěváci Karel Kryl a Yvonne Přenosilová, či pozdější zakladatel a šéfredaktor Britských listů Jan Čulík.

- V období naděje na zvrat politického systému od svého založení do potlačení maďarské revoluce a chruščovovským détente v roce 1956 vyvinula Svobodná Evropa pětiletou masovou letákovou akci během níž bylo do ČSR posláno 113 milionů letáků, z nichž některé byly periodickými tisky (57 čísel letákového časopisu Svobodná Evropa). De dokumentů se národu i přes masové vyšetřování zatajit a ponechat si přes 95% letáků. Lze vysledovat příčinnou souvislost mezi balonovou akcí a (např.) plzeňskými nepokoji po měnové reformě v roce 1953.

- Předmětem některých formátů československého vysílání RFE byly oblasti, o nichž v oficiálním vysílání ve vlasti nesměla padnout ani zmínka (např. náboženské vysílání), jiné (např. hudební vysílání pro mladé) měly ve vlasti takovou popularitu, že oficiální Československý rozhlas byl vyššími místy (!) donucen vytvořit jejich klony, vysílané ve stejném čase, za účelem odlákání posluchačů. Svobodná Evropa též navázala na tradici londýnského vysílání do okupovaného protektorátu a prostřednictvím svých vln vysílala do vlasti šifrované zprávy. V 70. a 80. letech bylo RFE prvotním kanálem, jímž se do západního tisku rozšiřovaly aktuální zprávy o nespravedlivě stíhaných, pomocí nichž bylo možné mediálně a diplomaticky tlačit na režim, aby stíhaným "povolil šrouby". "Poslední kapkou", která vyprovokovala sametovou revoluci, byla skutečnost, že Svobodná Evropa v listopadu 1989 odvysílala neověřenou zprávu o smrti studenta Martina Šmída, o níž se později -- už během pádu režimu -- ukázalo, že je nepravdivá.

Vysílání Svobodné Evropy do Československa bylo od roku 1953 do Vánoc 1988 nepřetržitě rušeno, a to včetně reformního roku 1968, s výjimkou tří týdnů po 21. srpnu 1968 kdy byly československé rušičky odstaveny okupací (až na výjimky jimiž šikovní rozhlasáci začali rušit kolaborantské vysílání Vltava). (V Praze a ve velkých městech, kde byly rušičky doplňovány z místních přímo vysílajících zdrojů, bylo rušení účinné, nikoliv však na venkově, kde rušení spoléhalo na odraz vysílaného signálu od stratosféry. Vysílačka musí v tom případě být cca 2000 km od cílové oblasti, do níž vysílá. Odraz rádiových vln od stratosféry však funguje jen za denního světla. Svobodná Evropa vysílala do Československa z Portugalska, rušičky byly v Sovětském svazu za Uralem. V důsledku časového posunu však byla tma za Uralem o 2-3 hodiny dříve než v Portugalsku, takže v pozdním odpoledni -- raném v podvečeru -- bylo možno vysílání Svobodné Evropy poslouchat na venkově v podstatě nerušeně.)

Československá redakce Svobodné Evropy se v době okupace zachovala naprosto opačně, než maďarská redakce za sovětské okupace v roce 1956 (ta tehdy povstalcům radila kde získat zbraně a jak bojovat) -- sdílela reformní vysílání Československého rozhlasu, vyzývající ke klidu. V době tání 60. let si pak vytipovala několik redaktorů Československého rozhlasu, z kterých se po okupaci vojsky Varšavské smlouvy staly hvězdy čs. vysílání RFE jakými byli Sláva Volný, Karel Jezdinský či Karel Kryl, který jako hudební redaktor a písničkář spolupracoval i s polskou redakcí.

- Veškeré akce komunistických rozvědek proti Svobodné Evropě vyústily v menší denunciace a drobná napadení (kontaminace slánek v jídelně RFE halucinogenem, který nebyl nebezpečný životu) a ve dva větší úniky informací, ztělesněné redaktory RFE- komunistickými agenty Polákem Andrzejem Czechowiczem a Čechem Pavlem Minaříkem. (Nicméně v čs. vysílání RFE působila řada daších domácích agentů. Československý ministr vnitra Rudolf Barák /ministrem 1953 -- 1961/ se dokonce nechal slyšet, že "všechno, co se povídá v kantýně stanice, má druhý den na stole".) Největší útok proti RFE, výbuch, který nejvíce poškodil československou redakci a zranil tři její redaktory, byl ve skutečnosti nedopatřením, neboť si jej u organizace světoznámého teroristy Carlose objednala rumunská Securitate jako útok na rumunskou redakci RFE.

Publikace, která je doplněná CD s autentickými záznamy, ilustrujícími šedesát let československého vysílání RFE, je hmatatelnou ukázkou, jak se za 20. let od Listopadu 1989 posunula otevřenost populárně historických dokumentů. Bezprostředně po Listopadu by rozhodně nebylo možné, aby byl zveřejněn přepis rozhovoru, který pro RFE učinil telefonicky 15. července 1989 Karel Kašpárek s Václavem Havlem s uvedenou Havlovou větou, týkající se jeho výhledu do budoucna (o níž je v knize přiznáno, že byla v polistopadovém vysílání už vystřižena): "Rozhodně není myslitelný nějaký návrat do minulosti a taková normální parlamentní demokracie, jaká funguje na Západě. Asi to bude něco jiného, něco nového, ale nevím přesně co". Kniha se odvážně vypořádá i s tématem česko-slovenských vztahů v čs. redakci RFE (tematizuje i to, že oficiální místa v RFE se snažily získat luďáckou opozici v exilu i ve vlasti) a padne v ní zmínka o propojení RFe s americkou studenoválečnou exekutivou. Jiná "ožehavá" témata (ideová a personální diskriminace redaktorů kooptovaných z reformního ČRo šedesátých let, kteří byli obviňováni z "levicovosti" -- a vůbec demokratických levicových spolupracovníků, odmítavá stanoviska k práci československé redakce RFe z úst předních jmen českého disentu a exilu, jako Pavel Kohout, Ota Filip, Jan Procházka atd.) jsou v knize načata jednovětými poznámkami, jejichž dopovězení si čtenář může buď domyslet, anebo, tak říkajíc, začít s pátráním na vlastní pěst...

Na kontroverznější kauzy, jako jsou případy cenzury příspěvků Jana Čulíka, Jaroslava Hutky, Jiřího Pehe, Václava Žáka, Radka Kubička, Bohumila Pečinky (dokonce i dnešního "státního lobbisty" Tomáše Klvani!) ostrým ideologickým perem poslední ředitelky RFE Olgy Valeské, jejíž "bdělost" zkoušel Karel Kryl tím, že zakázané příspěvky vysílal v rámci svého hudebního vysílání, které "cenzura" v RFE nesledovala (viz. M. Schulz: Listy 1/1996, s. 85 -- 88; J. Čulík: Listy 3/1996, s. 50 -- 51), si budeme muset počkat na dobu, která bude od politických bojů zítřka ještě vzdálenější -- a tudíž nestrannější.

Článek vyšel ve zkrácené podobě v čtrnáctideníku  Kulturní noviny.

0
Vytisknout
3787

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2011