Proč je vše, co si Izraelci myslí, že vědí o Íránu, špatně

22. 6. 2025

V neděli izraelský premiér Benjamin Netanjahu v rozhovoru pro Fox News naznačil, že takový scénář „by rozhodně mohl být výsledkem války, protože íránský režim je velmi slabý. Ale rozhodnutí jednat, povstat, v tuto chvíli je na íránském lidu.“

Fantazie, že íránská opozice využije této příležitosti k svržení režimu a osvobození země z područí ajatolláhů, získává na síle také v izraelské veřejné diskusi, jak je možné slyšet téměř v každé televizní diskuzi. Pro profesora Liora Sternfelda, který vyučuje moderní historii Íránu na Penn State University, je to však naprostý blud, založený na zkresleném izraelském vnímání politického významu íránské opozice v diaspoře.

„V Izraeli se ozývají hlasy Rezy Pahlavího [exilového íránského korunního prince] a jeho příznivců – lidí, kteří nemají v Íránu žádnou skutečnou důvěryhodnost ani vliv,“ řekl. „V posledních deseti letech bylo investováno mnoho peněz do budování jeho image a najednou se z šedesátiletého flákače stal korunní princ s celým královstvím za zády.

„Toto je realita, která existuje pouze v ‚Tehrangeles‘ [přezdívka pro části Los Angeles s velkou komunitou íránských exulantů] a na okraji současné americké administrativy,“ dodal Sternfeld. „A je to jediná realita, kterou Izraelci slyší.“

Návštěva korunního prince v Izraeli v dubnu 2023 – jako hosta ministerstva zpravodajských služeb – ho zrovna nevykreslila jako íránského vlastence.

Přesně tak. Okamžitě mi bylo jasné, že se snaží získat podporu Izraele a Spojených států, nikoli íránského lidu. V této souvislosti stojí za zmínku nedávný ošklivý příspěvek jeho manželky [s graffiti v angličtině: „Udeřte na ně, Izraeli. Íránci jsou s vámi“].

Myslím, že oficiální izraelský postoj k Íránu shrnul [pravicový izraelský akademik] Mordechai Kedar, který tvrdil, že Írán je křehká koalice kmenů čekající na rozpad. Ale každý, kdo má alespoň základní znalosti íránské historie, ví, že to je nesmysl. Existují kurdská a balúčská podzemní hnutí, ale reprezentují širší nálady? Rozhodně ne.

Tento typ přání otcem myšlenky převládá mezi íránskou diasporou, která je stále pronásledována revolucí z roku 1979. Stejně jako revoluce údajně přišla zvenčí v podobě Chomejního [navrátivšího se z exilu], nyní se předpokládá, že kontrarevoluce přijde zvenčí v podobě Pahlavího.

I když v Íránu nepochybně existují lidé, kteří jsou rádi, že dochází k [izraelským] útokům a že jsou odhalováni představitelé režimu, ve skutečnosti tento postoj nemá v populaci žádnou oporu. Stačí se podívat na íránské opoziční osobnosti, které byly režimem mučeny, seděly ve vězení Evin a nyní se ozývají a říkají: „Jsme proti tomuto útoku, naše země je napadena.“ Jsou to lidé, kteří nenávidí mulláhy, ale v tuto chvíli je jejich nepřítelem Izrael.

Navíc v Íránu v současné době neexistuje žádná organizovaná opozice, která by byla schopna převzít moc tak, aby to nevedlo k totálnímu chaosu – což je podle mého názoru něco, čemu se Íránci chtějí za každou cenu vyhnout. Režim má pevnou podporu daleko za hranicemi bezpečnostního aparátu.

Izraelský útok se dotkl nejhlubších politických traumat Íránu, a to západních pokusů o svržení jeho režimu. Za posledních několik dní jsem ztratil přehled o tom, kolikrát jsem v íránských médiích viděl jméno Mossadegh [íránský premiér svržený v roce 1953 při puči zorganizovaném Velkou Británií a Spojenými státy].
 
Neustále se také objevují odkazy na americkou invazi do Iráku v roce 2003. Lidé říkají: „Nebudeme jako Irák!“ – země, která se propadla do občanské války a nakonec dala vzniknout ISIS. Pro Íránce existuje jakási hierarchie tragédií. I když si myslí, že Islámská republika je špatná, stále je lepší než ISIS.

To připomíná začátek íránsko-irácké války, která vypukla hned po velkých politických čistkách po revoluci, kdy byli propuštěni všichni piloti uvěznění novým režimem a povoláni do boje proti Iráku. Bojovali za zemi, ne za režim.

Na začátku íránsko-irácké války byl jedním z klíčových faktorů, který pomohl upevnit Islámskou republiku, fakt, že se všechny opoziční organizace v podstatě samy rozpustily. To umožnilo khomeinistické frakci dostat se na vrchol. Jakmile však válka začala, opozice vedená Tudeh [íránská komunistická strana] oznámila, že zastavuje činnost, protože nyní je třeba bránit vlast.

Jedním z výslovných cílů Saddáma Husajna bylo tehdy svržení íránského režimu. Řekl to otevřeně. A už tehdy používali přesně stejnou rétoriku, jakou dnes slýcháme od izraelských představitelů: „Íránský režim je slabý, do dvou týdnů se zhroutí.“

Přesto izraelský útok jasně vrhá na íránský režim špatné světlo. Skutečnost, že Mossad dokázal tak hluboko proniknout do nejcitlivějších míst Íránu, zřídit v zemi základnu pro bezpilotní letouny, zavraždit vědce – spolu s obrazy davů prchajících z Teheránu, jaké jsme neviděli od íránsko-irácké války – nesvědčí to vše o hlubší nestabilitě režimu?

Nevím, kolik lidí v Íránu to skutečně šokovalo. Většině to jen posílilo jejich stávající kritiku režimu; že Mossad dokázal proniknout do země takovým způsobem, je důkazem, že v režimu jsou zkorumpovaní kolaboranti. Viděl jsem Íránce psát: „Jakou drzost má režim, že dovolil Íránu dostat se do bodu, kdy jsme tak zranitelní.“

Může tato katastrofální porážka vést k pádu režimu? Možná. Podmínky k tomu jsou, ale musí to být organický proces, který vzejde zevnitř. Klíčová otázka zní: Co by ho mohlo nahradit? A to je v tuto chvíli velmi nejasné. Všechnu energii teď soustředí na odražení izraelského útoku.

Ve své analýze Íránu vždy vycházíte z předpokladu, že jde o racionální režim. Viděli jsme také nedávné prohlášení íránského ministra zahraničí Abbáse Araghčiho, který řekl, že Írán nechce eskalovat a že pokud Izrael zastaví útoky, Írán je zastaví také. Bylo by spravedlivé říci, že v tuto chvíli může potřeba režimu rehabilitovat svou image – zejména v očích íránské veřejnosti – převážit nad jeho touhou udržovat umírněnou politiku vůči světu?

V dubnu loňského roku, když Írán zahájil útoky dronů na Izrael, jednal zdrženlivě. Téměř nikdo v médiích však neupozornil na to, že Írán vynaložil značné úsilí, aby před útokem varoval a koordinoval jeho načasování. Když interpretoval izraelský útok jako útok na vojenská zařízení a zařízení IRGC, jeho reakce byla podobně zaměřena na izraelská vojenská zařízení. 

Ale už nejsme v té situaci. Tentokrát byl otřesen pocit bezpečnosti Íránu a jeho hrdost. Jakmile Izrael začal útočit hluboko v Teheránu, v obytných oblastech, začali jsme vidět, že Írán také míří na centra s vysokou koncentrací obyvatelstva.

Izrael má stále mnohem lepší obranné schopnosti a Írán si to uvědomuje. Írán má však také více trpělivosti a stále signalizuje ochotu k deeskalaci, což se o Izraeli říci nedá.
 
To, co nyní vidíme, je pokus Teheránu vyslat regionu vzkaz, že již nebude hrát roli strany, která přijímá údery bez odplaty. Na rozdíl od situace po útoku na íránský konzulát v Damašku nebo na vojenské základny v Isfahánu, kdy veřejnost nepožadovala odvetu, tentokrát Íránci skutečně požadují akci. Jejich vzkaz režimu zní: „Ukažte nám, že za něco stojíte. Braňte vlast.“

Bude to mít diplomatické důsledky, například v souvislosti s jadernou dohodou, která je pro Írán tak důležitá?

Jaderná dohoda je pro Írán velmi důležitá, ale v současné době se Írán cítí zrazen Spojenými státy. Je důležité si uvědomit, že mnoho členů íránského týmu pro jaderná jednání bylo [během posledního izraelského útoku] zavražděno. To vedlo ke konspiračním teoriím obviňujícím Spojené státy z organizování celé akce.

Ještě předtím, než bývalý prezident Rouhání v roce 2013 dostal od nejvyššího vůdce souhlas k zahájení jednání o jaderné dohodě, Chameneí prohlásil, že dohoda s Američany bude bezcenná, protože Západ neumí dodržet slovo. Nakonec se ukázalo, že měl pravdu.

Později, když prezident Raisi v létě 2023 obnovil jednání se Spojenými státy o uvolnění zmrazených aktiv, výměně vězňů a dalších otázkách, Chameneí řekl: „Pokračujte, ale uvidíte, že nemá smysl jednat se Západem.“ A opět se mu dostalo zadostiučinění.
 
Totéž platilo i pro současného prezidenta Pezeškiana. Ten byl znovu zvolen navzdory Khameneiovi a přání establishmentu a Khamenei mu dal souhlas k zahájení jednání – a opět měl pravdu. Ačkoli je tedy realita roku 2023 jiná než v roce 2025, Khamenei má vždycky pravdu.

Vzhledem k tomu všemu, bude Írán vůbec mít zájem o návrat k jaderným jednáním? Z dlouhodobého hlediska si myslím, že Pezeškian a Araghči se budou snažit o obnovení rozhovorů. Ale prozatím je pochybné, zda by íránská veřejnost takový krok podpořila bez vážných opatření na budování důvěry ze strany druhé strany. A upřímně řečeno, není jasné, zda by Trumpova administrativa byla vůbec schopna tyto kroky podniknout.

Vstupujeme do oblasti, ve které se necítím příliš jistý. Možná budeme závislí na dobré vůli [ruského prezidenta] Putina a [čínského prezidenta] Si v jejich roli zprostředkovatelů. A kdo ví, kam to může vést.

Věříte, že došlo k zásadní změně v postoji Íránu, který se z preferování statusu jaderné velmoci změnil na plnohodnotnou jadernou velmoc?

Intuitivně bych řekl, že ano. Írán vždy tvrdil, že jeho [jaderný program] slouží k obranným účelům. Nyní získal důkaz, že tuto obranu potřebuje. 

A zde bych opět chtěl rozlišovat mezi Íránem a režimem: režim vidí, že jediným způsobem, jak zajistit své přežití, je stát se plně a otevřeně jadernou velmocí. To je součástí diskursu, který v Íránu probíhá již 20 let a podle kterého by Spojené státy v roce 2003 nenapadly Irák, kdyby Saddám Husajn měl jaderné zbraně. V tomto smyslu je tedy jaderné zbrojení cestou, jak zajistit přežití režimu.

Nyní existuje velmi úzká příležitost k návratu k intenzivním jednáním o jaderné dohodě, podmíněné opatřeními na budování důvěry, aby Írán zůstal státem na prahu jaderného programu. Ale pokud se Írán nyní rozhodne vymanit se a plně se jaderně vyzbrojit, kdo by nedokázal pochopit logiku tohoto rozhodnutí? Koneckonců byl napaden – v Teheránu, Isfahánu, Natanzu – [údajnou] jadernou velmocí.

V září loňského roku jste se zúčastnil velmi diskutovaného setkání s prezidentem Pezeškianem. Kdybyste se s ním setkal dnes, co byste mu řekl?