Srovnání znělo americkému uchu, zvyklému na výjimečnost, překvapivě, téměř přehnaně. Propuštění McEntarferové však nebylo osamělým výbuchem vzteku; bylo statistickým ekvivalentem spuštěné olovnice, odhalující prohlubující se náklon amerického státu k rozeznatelným autoritářským praktikám. Tato trajektorie, sledujeme-li ji spolu s Trumpovými kroky v druhém funkčním období, překvapivě připomíná postupy režimů, které jsme kdysi považovali za vzdálená varování.

Vezměme si Venezuelu za Huga Cháveze a Nicoláse Madura. Základním kamenem jejich upevňování moci bylo podrobení si nezávislých institucí, zejména těch, které produkovaly nepohodlné pravdy. Centrální banka Venezuely, kdysi respektovaná, postupně ztrácela nezávislost. Prezidenti vyvíjeli tlak na její guvernéry, manipulovali s metodikami a nakonec zcela potlačovali nepříznivá data o inflaci a chudobě. Ovládání narativu, zejména o ekonomických potížích, bylo prvořadé. 

Turek Recep Tayyip Erdoğan šel podobnou cestou, když v roce 2019 po zveřejnění inflačních údajů výrazně vyšších, než byly jeho vlastní fantastické odhady, odvolal šéfa národního statistického úřadu (TÜİK). Erdoğan nahradil profesionály loajalisty a proměnil data v propagandu. Paralela je zřetelná: Trumpův útok na Úřad pro pracovní statistiku není jen o jedné zprávě; je to tvrzení, že objektivní realita se musí podřídit exekutivní zvůli, základní krok k rozbití důvěryhodnosti institucí. Když Stephanopoulos označil tento krok za „neamerickou tradici“, podcenil jeho závažnost. Je to tradice autoritářská.

Tento incident je však jen špičkou ledovce, který se utrhl ze zamrzlé masy amerického institucionálního prostředí. Trumpovo druhé funkční období nezačalo inaugurační řečí o jednotě, ale děsivým prohlášením: hromadnou milostí pro odsouzené ze 6. ledna. Nešlo o milosrdenství; šlo o normalizaci politického násilí a přímý útok na právní stát, signalizující, že loajalita vůdci převažuje nad věrností ústavě. To připomínalo beztrestnost, jíž se těšily venezuelské colectivos, nebo Erdoğanovy milosti pro spřízněnce odsouzené za korupci po pokusu o puč v roce 2016. Poselství je totožné: zákon slouží vládci, nikoli republice.

Státní mašinérie kontroly byla přebudována děsivou rychlostí. Vzkříšení a rozšíření „Schedule F“ (přejmenovaný na „Schedule Policy/Career“), umožňujícího překlasifikovat desetitisíce kariérních státních úředníků na politické jmenovance, které lze propustit bez udání důvodu, je mistrovským tahem autoritářské konsolidace. Cílí přímo na nestranickou expertizu, která zajišťuje kontinuitu a odpor uvnitř vlády – přesně ten „hluboký stát“, tak démonizovaný v populistické rétorice. Toto je americká verze Erdoğanových masivních čistek ve státní správě a akademické sféře po puči nebo Madurova dosazování chavistických loajalistů na ministerstva a do státních firem. Cílem není efektivita, ale oddanost.

Univerzity, bašty nesouhlasu a kritického myšlení, jsou pod trvalým útokem. Nátlak na Kolumbijskou univerzitu, aby odstranila protestní práva, zavedla bezpečnostní síly s pravomocí zatýkat a podřídila akademická oddělení ideologické kontrole – pod hrozbou ztráty 400 milionů dolarů z federálních fondů – je bezprecedentním federálním nátlakem. Následné útoky  na Harvard, zmrazení miliard a ohrožení jeho daňové výjimky i práva přijímat zahraniční studenty, odhaluje vzorec: instituce odmítající ideologickou konformitu čelí finančnímu uškrcení nebo existenční hrozbě. 

To připomíná Erdoğanův zásah proti univerzitám po protestech v parku Gezi a čistku gülenistů, kdy byly propuštěny tisíce akademiků a univerzity dostaly pod přísnou státní kontrolu. Připomíná to také udušení nezávislých univerzit ve Venezuele. Zatčení studentek jako Rumeysa Ozturk nebo Mohsena Mahdawiho pod pochybnými imigračními záminkami za jejich propalestinskou aktivitu dále připomíná kriminalizaci nesouhlasu v Turecku, kde byli akademikové vězněni za podepsání mírových petic.

Několik mých přátel z dob studií na University of Florida v Gainesville mi vypráví děsivé historky o novém vedení univerzity, které jim silně připomíná mccarthismus. Popisují dusivou atmosféru strachu a podezíravosti, kde i nevinná akademická diskuse může být označena za nebezpečnou nebo nevhodnou. Dochází k systematickému dohledu nad obsahem výuky, cenzuře sylabů a tichému vytlačování profesorů nebo studentů, jejichž názory neodpovídají nové, rigidně definované patriotické linii. 

Vyšetřování za údajnou levicovou indoktrinaci, seznamy problematických pedagogů a tlak na studenty, aby udávali vyučující, jim přímo evokují hon na čarodějnice a výbory pro neamerickou činnost z 50. let. Je to, říkají, jako by se duch Josepha McCarthyho vrátil, tentokrát oblečený do rétoriky kulturních válek a akademické čistoty, a zamořil kampus, který kdysi vzkvétal svobodnou výměnou myšlenek.

Útok sahá dále než jen na akademickou půdu, k samotné struktuře spravedlnosti a místní samosprávy. Zatčení starosty Newarku Rase Baraky za pokus o dohled nad zařízením ICE, zadržení soudkyně z Wisconsinu Hannah Duganové za rozhodnutí v imigrační věci a směrnice pro FBI, aby vyšetřovala úředníky v „azylových městech“, představují drzou kampaň zastrašování vůči regionálnímu odporu. Tento federální přesah, trestající místní samosprávy za výkon jejich ústavních pravomocí, nachází svou ozvěnu v centralizační zuřivosti Madura, který omezil pravomoci opozičních států, nebo Erdoğana, který odvolal zvolené kurdské starosty a nahradil je státními jmenovanci.

Snad nejděsivější vývoj se odehrává v oblasti vymáhání práva a imigrace. Výkonný příkaz 14288 není jen politikou; je to plán na paramilitarizaci. Zproštění policie odpovědnosti za žaloby, zákaz iniciativ DEI (rozmanitost, rovnost, začleňování), zaplavování místních oddělení vojenskou technikou (drony, MRAPy), rušení dohod o reformách a především zmocnění ministerstva spravedlnosti stíhat místní úředníky, kteří „brání“ této agendě – to vše vytváří ozbrojenou složku stále více imunní vůči odpovědnosti a sladěnou s jednotnou politickou vizí. 

„Projekt Návrat“ (Project Homecoming), pověřování 20 000 nových deportačních úředníků – včetně místní policie a dokonce soukromých osob – s širokými pravomocemi zabavovat majetek a zatýkat, evokuje historické případy mimozákonných policejních jednotek. 

Moji přátelé, kteří mají zelenou kartu a žijí v Americe, neustále žijí ve strachu. Jejich každodenní život je ovlivněn obavami, že je na ulici náhodně zastaví agenti ICE. Stačí jim k tomu mít tmavší pleť nebo přízvuk. Bojí se, že by mohli skončit na týdny ve vězení, kde by museli dokazovat, že jsou legálními rezidenty, a co je horší, hrozí jim, že by mohli být omylem deportováni třeba až do Salvadoru. Tento strach se bohužel přenesl i na mé dvě sestřenice, které se v Americe narodily. I ony se raději vyhýbají veřejným místům, aby se nestaly terčem neoprávněného podezření, a to i přesto, že jsou plnohodnotnými americkými občankami. 

Úvahy Stephena Millera o pozastavení habeas corpus pro imigranty, kdy ústavní klauzuli o „invazi“ překrucuje k nepoznání, naznačují možný přechod Rubikonu. Násilné zadržení amerického občana Leonarda Garcíi Venegase, jehož oficiální průkaz totožnosti byl označen za falešný, podtrhuje rasově motivovanou brutalitu a erozi řádného procesu, která je v tomto aparátu vlastní. Vzdor vůči příkazu Nejvyššího soudu v případě Kilmara Ábrega Garcíi, kdy je obyvatel USA ponechán trčet v salvadorské věznici s přispěním Trumpova spojence Nayiba Bukeleho, ukazuje pohrdání soudní autoritou, jež připomíná režimy, kde výkonná moc je zákonem.

Nástroje ekonomického nátlaku byly rovněž zneužity. Cla „Dne osvobození“ (Liberation Day), zavedená za pochybných nouzových pravomocí, fungují méně jako hospodářská politika a více jako nástroje nacionalistické kontroly a trestu, narušující globální trhy a vyvolávající odvetu. Stoprocentní clo na zahraniční filmy, označené za „ohrožení národní bezpečnosti“, je čirým kulturním protekcionismem s propagandistickým nádechem, usilujícím o omezení vystavení konkurenčním narativům – taktika známá v cenzurujících státech.

Vypovídající je už samotný objem: 178 výkonných příkazů za šest měsíců, nejvyšší počet v prvním roce úřadování od FDR a jeho New Dealu. Jenže zatímco kroky FDR směřovaly proti hospodářské krizi, Trumpova sněhová bouře v druhém období často míří na demokratické brzdy a protiváhy a na samotnou občanskou společnost. Politizace je neúprosná: útoky na svobodu tisku obnovením předvolávání novinářů, zneužívání IRS (daňového úřadu) proti neziskovkám podporujícím protesty, čistky ve vojenském velení, zaplavování místní policie dohodami o spolupráci s ICE bez dohledu.

George Stephanopoulos označil osud statističky za ukazatel. Měl pravdu, ale ukazatel směřuje na mnohem delší, temnější cestu, která se již dláždí. Propouštění Eriky McEntarferové nebylo jen o číslech zaměstnanosti; bylo symbolickým setnutím hlavy objektivity. Přidává se k milostem pro povstalce, vykuchání státní správy, udušení akademické svobody, vyzbrojení loajalistických policejních sil, zneužívání deportací a pohrdání soudními příkazy. Každý krok, posuzovaný izolovaně, může být racionalizován nebo bagatelizován – personální spor, změna politiky, tvrdý postoj vůči kriminalitě nebo imigraci. 

Vzor však, vyrytý chladnou linkou výkonných příkazů a žhavým vztekem policejních akcí, odhaluje systematický projekt. Je to pomalá, metodická stavba budovy, kde moc proudí vzhůru, nesouhlas je trestán, instituce jsou ohýbány vůli vůdce a hranice mezi státem a stranou, mezi zákonem a loajalitou, se nebezpečně stírají. Tuto architekturu poznáváme. Její plány jsme viděli v Ankaře, její pochmurnou realizaci v Caracasu. Sledovat, jak se skládá, cihlu po byrokratické cihle, na základech americké republiky, znamená pochopit Stephanopoulosovo sžíravé srovnání nikoli jako nadsázku, ale jako jasnou a děsivou diagnózu. 

Statistická gilotina, jak se ukazuje, řeže mnohem hlouběji než zprávy o zaměstnanosti; přetíná životodárná vlákna spojující vládu s pravdou a lid se svobodou.