Zas je tu Babylon

2. 8. 2025 / Jan Molič

Orwellovský newspeak, totiž War is peace, Freedom is slavery, Ignorance is strength – není nic jiného než maskovaná lež. Lež je užitečný nástroj. Teorie her tvrdí, že v systému, kde většina dodržuje pravidla, se nejvíc vyplatí podvádět.

Problém nastane, jakmile začnou podvádět všichni, pak systém se zhroutí. Důvěra je pryč, spolupráce nemožná, hra se změní ve válku všech proti všem. A v ní nezvítězí nikdo – kromě chaosu.

Přesně tohle se děje. Lež se stala normou. Lídři předstírají, že slouží lidem, média předstírají objektivitu, občané předstírají, že věří. Vzniká jakási kolektivní iluze, že svět pořád funguje jako dřív, v rámci pravidel, ale přitom už jsme v aréně, kde platí síla.

A zdá se, že není síla tu tendenci zastavit. Není totiž zájem ji zastavit. Proč? Protože hráči se domnívají, že budou-li také podvádět, aspoň ještě něco získají, kdežto pokud budou hrát podle pravidel, nezískají vůbec nic. A už vědí, že ostatní také podvádějí. Ve výsledku je to žene do podvodu, i kdyby normálně chtěli hrát fér.

Babylon skončil jako symbol lidské pýchy, narušené komunikace a nejednoty. Nemusí být člověk vizionář, aby si extrapoloval, jak dopadne současné světové dění.

Nebo si myslíte, že se dá vývoj ještě zvrátit?

Podle teorie her k obratu může dojít ze tří důvodů:

Za prvé, dlouhodobá opakovaná hra. Pokud hráči vědí, že budou muset spolupracovat i v budoucnu, roste motivace pro kooperaci. K tomu bych dodal, že si nevšímám snahy o kooperaci, snad vyjma uskupení jako BRICS, ale to je z hlediska světové moci pořád spíš spolek outsiderů (Sorry, jako). Spíš si všímám harašení jadernými zbraněmi, které připomíná hru vabank. Buď my – nebo nikdo.

Za druhé, vynutitelnost pravidel. Například zavedením institucí, důsledků za porušení pravidel nebo reputačních mechanismů. No nevím, ale Trump pracuje přesně na opaku, instituce rozkládá. Je možné, že jeho místo obsadí Čína, která je zatím potichu, uvidíme.

Za třetí, vzorové chování. Někdo musí začít hrát férově, i za cenu ztráty, aby ukázal, že jiná cesta je možná. To byl třeba Ježíš Kristus nebo Buddha. Bohužel, nevidím nikde žádné nové mesiáše téže úrovně. Pouze kouče, kteří vám za pár tisíc řeknou, jak se můžete stát ještě větším macho...

A přitom společným jmenovatelem všeho toho je prostě blbá honba za mamonem. Uctívání peněz, růstu růstu jako zlatého telete. Nic nového pod sluncem – však je to tam psáno taky.

Biblický příměr není náhodný. Nemusíte být věřící, stačí si uvědomit, že konflikt Židé versus Arabové trvá tisíce let a dosud rozděluje svět. “Prodloužené větve” tohoto konfliktu se mohou nazývat USA nebo Rusko, ale v základu je to pořád ten samý biblický konflikt jako tehdy. To co se děje na Blízkém východě, rozděluje svět nyní.

A tak možná opravdu čekáme na další příchod spasitele. Má-li apoštol Jan pravdu, bude to předtím hodně bolet. Ale nebral bych ho doslova. Apokalypsa je podle mě metaforou nevyhnutelnosti, pýchy předcházející pád. Příchod mesiáše je zase metaforou příchodu něčeho nového, co může přijít teprve až po pádu.

Totiž teprve tehdy, až si lidé rozmlátí krásná města, vydrancují zdroje, vytáhnou proti sobě biologické a chemické zbraně; čili až všichni hráči prohrají, pak teprve se člověk moudrý snad konečně zamyslí. Poté, až nebude žádné uhlí, žádná ropa, nebude se moci zopakovat průmyslová revoluce, a tak snad konečně započne revoluce mentální. Do té doby si nejspíš užijeme regres třeba až do pravěku, za přispění špičkové technologie.

Ovšem to neznamená, že všichni lidé se ženou za mamonem nebo že všichni lžou. Jsou lidé, kteří toto prohlédli, které už takový svět nebaví a není jich málo. Jen o sobě nevědí, což ale vůbec nevadí, protože vědět o sobě znamená vytvářet hierarchie a tam, kde je hierarchie, je potenciálně přítomno zlo. Už jen snaha nepodílet se na tom kolapsu se počítá a opravdu nevadí, když se každý snaží sám za sebe aniž by to někde ventiloval.

Je to samozřejmě zároveň marná snaha, ale to je fuk! Ostatně píše se v Bibli, že všechno je marnost nad marnost. Tibetské mandaly, které mniši tvoří dva týdny, aby je nakonec zničili, nejsou nic jiného než trénink marnosti. Cesta je cíl. Přijetí marnosti a sysifovského snažení je smyslem.

Nebo lze vnitřně přijmout něco iracionálního a tím překonat rozum, který neustále člověka nabádá k hromadění a expanzi. Tím získat klid v neklidném světě. Třeba přijmout Krista, když zároveň víte, že nemusel nikdy ani skutečně existovat. (Nebo dokonce tu story o početí panny Marie bez přítomnosti Josefa – jak iracionální!) No a co? Vždyť na tom nesejde, důležité jsou myšlenky, nikoli reálný předobraz. Důležité je, jestli člověk ty myšlenky žije a ne jestli viditelně pro ostatní uctívá nějakou modlu na kříži se všemi rituály okolo.

Líbí se mi také myšlenka zenových buddhistů. Podle nich to nebude Bůh, nýbrž člověk, kdo bude po smrti soudit sama sebe. Před sebou nic neschováš, sobě neutečeš.