V globalizovaném světě mají malé země v zásadě dvě možnosti. Mohou se stát tichými obchodními přístavy, které se vyhýbají jakýmkoli morálním výrokům, aby nikoho neurazily. Nebo mohou využít svou svobodu k tomu, aby promlouvaly nahlas a svou váhu zvyšovaly tím, že hájí principy, které velmoci často obětují ve jménu pragmatismu. Havel to chápal instinktivně, když zval dalajlámu, podporoval kubánské disidenty a udělal z Prahy centrum demokratického dialogu. Za prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana tato tradice ustoupila – nahradila ji transakční politika, která se málokdy odvážila riskovat hněv Pekingu.

Pavlův krok je významný i proto, že se k Havlovu postoji vrací v mnohem nebezpečnějším globálním kontextu. Před pětatřiceti lety, když Havel stál po boku dalajlámy, byla Čína teprve na cestě k otevření a Západ věřil, že obchodní vztahy promění Peking v odpovědného globálního hráče. Dnes je tato iluze pryč. Od Jihočínského moře po Sin-ťiang, od ekonomického nátlaku až po technologickou špionáž, Evropa čelí Číně, která je sebevědomější, asertivnější a ochotnější trestat ty, kdo zpochybňují její narativ o Tibetu či Tchaj-wanu. A fakt, že se Pavel s dalajlámou nesetkal tiše v Praze, ale přímo v Indii – čínském rivalovi na himálajské hranici – jen zesiluje sdělení: Praha se neschovává, je připravena být vidět.

Ve století, které definují střety mezi autoritářskou houževnatostí a demokratickou obnovou, Česká republika nikdy nemůže soupeřit s velmocemi vojenskou silou. Může ale – a už to dokázala – překreslit mapu morální odvahy. Proto Pavlův stisk ruky v Himálaji má význam: ne jako nostalgie po Havlovi ani jako provokace Číně, ale jako připomínka, že největším českým exportem nikdy nebyly stroje či pivo – byla jím schopnost říkat nepříjemné pravdy (pokud nic jiného, pak díky své tradici přímé řeči proletářů).

Když český prezident Petr Pavel v Ladaku potřásl rukou dalajlámovi, nebylo možné nevnímat, jak dlouhý stín dějin tento moment doprovází. Nejen dějin Havlovy morální autority a české tradice obrany lidských práv, ale i Pavlových vlastních dějin – muže, který byl jako mladý důstojník vychován ve strukturách komunistické armády a před rokem 1989 vstoupil do strany. A právě k této otázce se česká politická debata často vrací: může někdo, kdo byl kdysi součástí totalitního systému, po desetiletích oprávněně stát jako symbol svobody a morální odvahy?

Je to otázka podstaty politické a osobní proměny. Havel se s ní sám potýkal. Ve slavném eseji „Moc bezmocných“ popisoval, jak se obyčejní lidé, uvěznění v systému postaveném na lži, mohou probudit k pravdě a začít „žít v důstojnosti“ – i když dříve konformně poslouchali. Také hájil lidi, kteří mu byli blízcí a komunismu neodporovali – i svou druhou manželku Dagmar, která podepsala Antichartu 77. Havel tvrdil jednoduchou, ale hlubokou věc: vina v komunismu byla rozšířená a složitá a síla demokracie nespočívá v trvalých stigmatech, ale v možnosti morální obnovy.

Kritici Petra Pavla říkají, že setkání s dalajlamou je jen snadné gesto, jak si očistit minulost. Vidí v něm bývalého důstojníka vojenské rozvědky, vychovaného pro svět Varšavské smlouvy, který si dnes obléká Havlův morální plášť, aniž by si jej zasloužil. Soudíme-li však pouze podle životopisu, míjíme podstatu jak muže, tak okamžiku. Pavel na rozdíl od mnoha jiných polistopadových elit, které svou minulost popíraly, o členství v KSČ mluví otevřeně a označuje je za pragmatické rozhodnutí v uzavřeném systému – nikoli za ideologické přesvědčení. Po roce 1989 tuto minulost nevyužil k podkopávání demokracie; naopak sloužil v aliančních strukturách NATO a jako předseda Vojenského výboru NATO budoval bezpečnostní vazby, které dnes chrání českou svobodu.

Hlubší otázkou pro českou společnost je, zda věříme ve schopnost jednotlivců – a národů – se vyvíjet. Pokud spolupráci s režimem považujeme za nesmazatelnou skvrnu, pak se celá postkomunistická transformace mění v pokrytectví. S výjimkou velmi malé části společnosti, kdo totiž nebyl nějakým způsobem kompromitován během těch čtyřiceti let? A přesto, jak ukázal Havel, právě konfrontace s pravdou o této spoluúčasti umožňuje růst demokratické etiky. I mezi signatáři Charty 77 byli bývalí komunisté, kteří díky disidentské odvaze znovu definovali sami sebe.

Proto má Pavlovo setkání s dalajlamou symbolickou váhu. Nejde jen o geopolitický signál Pekingu nebo o návrat k Havlově zahraniční politice; je to také prohlášení o možnosti morální trajektorie. Muž, kterého kdysi formoval systém postavený na potlačení duchovní svobody, dnes stojí po boku nejznámějšího světového symbolu nenásilného odporu vůči totalitní moci. Tento obraz vyzývá cynismus, jenž tvrdí, že lidé – a státy – jsou navždy vězni svých původů.

Pro Českou republiku to není abstraktní debata. Moderní demokracie se zrodila z lidí, kteří byli různými způsoby součástí režimu, jejž pomohli zbořit. Právě proto, že víme, jak autoritářství dokáže jednotlivce zlákat, zkorumpovat a kompromitovat, dokážeme rozpoznat okamžik, kdy se od něj někdo odvrátí. Havel nikdy nehlásal čistotu; hlásal odpovědnost a trval na tom, že podstatné je, zda jste ochotni žít v pravdě, jakmile lež poznáte.

Podle tohoto měřítka Pavlovo setkání s dalajlamou není ani dokončený příběh vykoupení, ani vymazaná minulost. Myslím, že je to mnohem lepší změna než ta, kterou prošel Miloš Zeman, jehož sociálnědemokratické kořeny se proměnily v krajně pravicové fašistické smýšlení.