O individualismu a všelidskosti v evangeliu

4. 8. 2025 / Boris Cvek

Dostalo se ke mně tvrzení, že velké ohrožení pro křesťanství, pro víru dnes je takzvaný individualismus. Má to být snaha držet se mimo kolektiv, dělat si věci po svém, nechodit do kostela atd. Nebyl ale on ten Ježíš tedy individualista?

A co hůře, on kázal takové věci, že člověk se nemá modlit na veřejnosti, ale sám ve svém pokojíku, kde se setká s Bohem. On totiž Bůh nás vidí jako jednotlivce. To, co prožívám, co myslím, co jsem, nejsem jako kolektiv, i když samozřejmě na mou identitu má nesmírný vliv kultura, společnost, ve které jsem byl vychován, jejímž jazykem mluvím – dokonce i k Bohu i k sobě (jak objevil Wittgenstein, každý jazyk je veřejný). Jenže ona kultura nebo společnost není ten a ten kolektiv, je to něco mnohem duchovnějšího, co nelze zavřít do kostela nebo do nějaké organizace, je to něco živého, co mění kostely a organizace, opouští je jako mrtvé schránky a vane si, jak chce.

Chtěl nás tedy Ježíš vlastně odloučit od lidí, udělat z nás nějaké sobecké individualisty? Právě naopak. Největší sobectví vychází z kolektivu. To je ta náboženská nenávist, nacionální války, třídní boj atd. My jsme takoví a takoví, máme takovou identitu, takové hodnoty… jenže právě v komůrce svého srdce, kde jsme sami sebou, jsme mnohem podobnější jako lidé všem ostatním lidem než našim hodnotám a identitám.

Tam, kde nás vidí Bůh, ne po lhaní toužící kolektiv, jsme opravdu lidmi a lidmi všelidsky. Proto je to Samaritán, hranice kolektivu překračující všelidský člověk, kdo pomáhá zraněnému pocestnému, ne kněz nebo levita, kteří jsou symboly a pilíři kolektivní identity. A co je ta všelidskost v Samaritánovi, proč to udělal? Protože pocítil soucit. Nedávno jsem se zabýval různými překlady té pasáže a studiem jejího původního významu a zjistil jsem, že soucit v Lukášově verši 10,33 (ἐσπλαγχνίσθη) znamená fyzické hnutí, cosi jdoucího zevnitř těla. Ano, to je lidské, to je všelidské, ne ty žvásty o hodnotách a identitách. Křesťanství stojí a padá s otázkou, jak mít opravdu soucit, jak žít Ducha svatého tělesně, jako Samaritán. Všechno ostatní je jen pokrytectví.

Evangelium podle Matouše (6,5-8):

„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“

Evangelium podle Lukáše (10,30-37):

„Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.““