"Příbramský sajrajt"
28. 10. 2024 / Pavel Veleman
čas čtení
10 minut
Foto: Pavel Juráček
Pavel Juráček vstupuje do
dějin “nesmrtelnosti” jako prototyp bolestínského násilníka
na ženách
"Kdysi
jsem četl Haškovu povídku, v které někdo vzrušeně a rozzářeně
oznamuje příteli: "Tak si představ, že se o mně dneska píše
v novinách." A když přítel nedůvěřivě cosi namítne,
onen dotyčný roztáhne noviny a předčítá:"Krásného
slunného počasí využily tisíce Pražanů k výletům do okolí."
Složí noviny a triumfálně dodá:"Já jsem byl včera v
Chuchli." ....S Daňou je tomu podobně."
(
Pavel Juráček, 1981)
,Pavel
Juráček a jeho rodina moji osobu provází vlastně od příbramského
dětství.
V Příbrami totiž vystupoval v sedmdesátých letech dvacátého století
Pavel Juráček jako takový tajemný, nikým nikdy nespatřený
muž, který prý dělal v šedesátých letech dvacátého století skvělé
filmy, které však nikdo neviděl a kdo je spatřil, moc jim
nerozuměl.
Ale všichni věděli, že jsou to filmy výborné, ale
pro širší veřejnost asi moc sofistikované (jak by se dnes
řeklo). Jakoby veřejnost zajímala spíše novinová popularita a
mezinárodní ceny - tak nějak byl pro příbramské občany Pavel
Juráček, který se někam časem vytratil (je na Laputě).
Koho však znala příbramská veřejnost více, byl jeho bratr Petr
Juráček, který s našimi otci pracoval na šachtě a byl tzv.
čitelný. Tento celoživotně žitý rozpor života, byl pro
citlivého Juráčka zásadní a bolestný.
V mé milované Příbrami
mi vlastně nikdo nerozumí a venku ( v Praze) jsem věčný cizinec.
Tento podobný pocit mi dnes sdělují třeba Romové, kteří
vystoupí ze své komunity a jdou za vzděláním.
V
době svého dospívání (osmdesátá léta dvacátého století) se díky skvělému
Filmovému klubu v Příbrami pod vedením filmového publicisty a
kamaráda Miloše Fryše alespoň teoreticky seznamuji s jeho
filmy. V květnu 1989 Juráček umírá a pamatuji si, že tehdy
vyšel pod hlavičkou Svazarmu takový malý sešit se základními
údaji o něm.
Po revoluci a otevření filmových trezorů přichází mé
uhranutí Juráčkovými filmy a také - obrovským zklamáním nad
příbramskou netečností k tomuto rodáku.
Jeho
Deníky, které vycházejí začátkem tisíciletí, skvěle
redigovány Janem Lukešem, jsou nejen pro mojí osobu největší
zjevení od Deníků Jana Zábrany vydaných těsně po revoluci.
Juráček se najednou stává určitou až kulturní ikonou v Česku,
Jeho syn Marek Juráček časem věnuje veškerou pozůstalost po
otci “Knihovně Václava Havla” a celé jeho dílo se dodnes
postupně vydává a odhaluje se jeho nesmírný talent.
V Denících však tzv. "německý sešit" zatím
chybí. Daňa Horáková zatím mlčí, ale kufr Pavla Juráčka již
konečně otevírá.
A světe div se: Je zde tolik hledaná nejen
německá část Deníků. Paní Daňa Horáková oslovuje
nakladatele Stoilova, který v nakladatelství Torst vydává
kompletní Deníky a dává si podmínku pro souhlas s vydáním této
části - okomentuje ji.
A při tomto komentování se zrodí
nejspíše nápad - napsat knihu o Pavlovi a přes jeho osobu se
vrátit do české kulturní historie. Zde je paní Daňa Horáková
nejspíše nejotevřenější v rozhovoru z 22. října roku 2020 s
redaktorkou Kateřinou Čopjakovou, ve kterém sděluje i tyto věty:
"No,
ono je to spíš tak, že já Viktoru Stoilovovi ten Pavlův Deník,
který psal v Německu, dala s podmínkou, že ho mohu okomentovat."
“Měla
jsem pocit, že se z Pavla stal „morbidní vzor….”. Pavel byl
skvělý scénárista, ale jako člověk? Vždyť byl alkoholik, bral
drogy, nebyl schopen být věrný matkám svých dětí, natož mně.
Když už pracoval, nedodržoval smlouvy atd. A to vše líčí ve
svém Deníku s tak syrovou otevřeností, že tomu člověk
propadne…. “
"V
posledním dílu jeho Deníčku, který vyjde 2021 na jaře, líčí
také mě. Chvílemi dost nepříčetně. Proč jsem mu podlehla? Proč
jsem se nechala tak totálně zmátořit, jak to, že se ze mne –
jsem konec konců promovaná filozofka – stala taková naivka,
která byla ochotná a schopná přestat „myslet“, jen aby se mu
zalíbila"
Ale
to zřejmě není jen můj problém, ale cosi archetypálního.
Určitý typ mužů – Božena Němcová je nazývá černý
myslivec - jsou od pradávna problémem chytrých, silných
ženských. …
“Když čtete jeho Deníky, tak zjistíte, že tam
není jediná kladná postava – s výjimkou jeho maminky. Úmyslně
říkám postava, protože Pavel nezanechal komplexní portréty
lidí, které zmiňuje, ale – jak sám doznává – pouhé „pahýly
pravdy“. Já tu knihu psala také proto, abych do jisté míry
rehabilitovala ony postižené, jejichž hlas v Denících chybí."
A
zde se postupně rodí další dějinné odhalení Pavla Juráčka,
které vstupuje do veřejného diskurzu v Česku: Odmytizování P.J.
- oddělit autora od díla a postupně ho zařadit skoro jako hlavní
symbol násilníka na emancipovaných, vzdělaných ženách.
A tak
se promovaná filozofka, autorka deseti románů, které stále
čekají na přeložení do českého jazyka, úspěšná novinářka
a autorka rozhovorů v časopise Bild (dokonce i samotný Pavarotti
ji osobně uvařil špagety, jak jsem se dozvěděl v novém,
oslavném dokumentu Olgy Sommerové - na vše problematické,
nepříjemné se však režisérka neptá.
A tak posloucháme, jak ve
dvou letech politické kariéry (ministryně kultury pro město
Hamburg) to město dokázala přebudovat na oázu kultury a dokonce
distribuovala mezi fotbalovými fanoušky divadelní předplatné..A
pochopitelně nesmírně kýčovitý konec (zloduch Juráček s
zloduchem Landovským by se nejspíše potrhali smíchem):
Horáková
sedí u památného stolu Boženy Němcové v Ratibořicích a bere
její pero do ruky. A Juráček se stává vlastně jakýmsi
závistivým Josefem. Takto se znovuobjevená světoběžnice Daňa
Horáková vrací do českých kulturních dějin. Pochopitelně po
smrti většiny pamětníků a hlavně pamětnic (Olgy Havlové,
Zdeny Tominové, Věry Jirousové…) se paní Daňa tak stává
hlavní vykladačkou let šedesátých, normalizace, Charty 77, exilu
a dokonce i genderově polemiky dvou postojů k mužům. Tato
polemika se již rozproudila po vydání její knihy “O Pavlovi”
a zde je režisérka Sommerová snad v jediné věci tzv. kontra.
Jedná se o tento problém, které má dvě specifické (myšlenkové)
školy:
1.
muž, jako symbol "černého myslivce", pro kterého stojí
chvilku trpět a zažít lásku s velkým L.
2. muž, který si nezaslouží žádné ohledy - je nutné ho hned
poslat kamsi i za cenu, že nežiji osudovou lásku, která je však
vždy jen skrytým terorem
Omlouvám
se za tuto ironií, leč celou absurditu zjednodušení tak těžkého
a náročného tématu - jako je jednoznačné, dějinné mužské
násilí, machistická dominance z pozice mocenské povahy/převahy
muže - nelze takto zjednodušeně řešit a už vůbec ne na
"Případu Juráček".
Ale v Česku již vznikl mediální
cirkus Juráček/Horáková: Kniha, divadlo, dokument, možná i film
a třeba i balet nebo nový cirkus ztvární ten strašný a zároveň
krásný příběh obrovské lásky a nenávisti, který Daňa
Horáková přirovnává k osudu Němcové nebo Jesenské a Kafkovi.
V
jedné pasáži píše Pavel Juráček v Deníku, že paní Daňa
Horáková, když se vzájemně urážejí (a že to bylo hnusné z
obou stran, o tom nikdo nepochybuje) - vždy zaútočila na to asi
"nejposvátnější", co Juráček v sobě nosil (matka,
bratr, dcera Judita a syn Marek, město Příbram, jako věčnou
výčitku svého stálého selhávání) termínem ten tvůj
"příbramský sajrajt".
On
totiž příbramský sajrajt většinou nemá tu správnou
kulturně/mocenskou pozici těch "správných rodin" a
proto se stává tak neurotický skoro na vše v neustále pro něj
ohrožujícím prostředí. Nikdy nebude v pražských salonech tzv.
doma. Tam se trefila vždy přímo do černého.
Avšak,
může se snad někdo tak moc divit faktu, že tento věčný
cizinec, který si hraje na velkého Pavla - se vždy ve chvílích
deníkové samoty - snaží dostat zpátky do dětství, k milované
mamince, ztraceným spolužákům, bratrovi a místům, kde se stává
opět dítětem, které vidí vždy jinak než dospělý (pro Juráčka
stejně jako třeba pro Ivana Vyskočila ve svém “nedivadle” -
byl tento přístup zásadní umělecko/existenciální pramen). Jak
však tomuto přístupu může rozumět věčně ťukající automat
na slova, která jsou v současné chvíli hlavně od toho, aby
zajistili peníze a obživu?
A
na závěr si dovolím ještě poznámku k feminismu a genderu:
Česká
feministická a genderová tematika bude daleko dostupnější širší
veřejnosti, až výzkumníci pochopí, že největší hrdinky
ženského údělu nesedí jenom v akademickém prostředí, v
salonech, ale většinou nosí pivo v nádražní hospodě jako
uštvané servírky, živí třeba dva kluky, které nakonec dokonce
i s jedním vnukem přežije (neštěstí jak v antické tragédii)
a raduje se z obrovského talentu a vteřinového světového úspěchu
svého milovaného Pavlíka, kterého podle Horákové matka tak strašlivě
rozmazlovala, až ho vlastně zničila ve svém základu pro budoucí
život.
A
že je opravdových hrdinek života, jako byla paní Růžena
Juráčková tehdy i dnes - stále dost. Jenže jsou tzv.
neviditelné. Tehdy i dnes.
Bojím
se, že toto paní Horáková nikdy úplně nepochopí. Sama vlastně
žena bez dětství, bez přátel z dětství, bez vzpomínek. Vždy
v masce bláznivě nebo účelově zamilované dámy, posléze
racionální, výkonné, pragmatické, cílevědomé ženy, kterou se
stává v dospělosti…V tomto jsou s Juráćkem úplně jiné
světy.
Přítelkyně
a přátelé, podívejme se znovu na filmy Pavla Juráčka, čtěme
jeho texty a nehrabejme se zbytečně v jeho intimním životě.
Uleví
se nám.
3539
Diskuse