Lidi se nerodí teroristy. Rozhovor s pražskou umělkyní Yarou Abu Aatayou
16. 12. 2023
čas čtení
20 minut
Všimněte si, jak efektivně tato blokace informací a manipulace se zpravodajstvím funguje v České republice. Lidi prostě manipulativním médiím věří. Hoví to jejich předsudečnému rasismu. Přináší to také samozřejmě peníze, potvrzují-li média lidem jejich xenofobii. (JČ)
(Rozhovor vedl Jan Čulík)
Vy
jste se narodila v Palestině, ale asi ve vašich dvou měsících
jste odjeli do Prahy? Je to tak?
Ano,
je to pravda – po dvou měsících jsme se sem vrátili. Mamka už
žila v Praze, ale chtěla první dítě porodit právě v Palestině,
v Gaze. Takže jsem se narodila tam, kde se narodila ona. No a pak
jsme jeli zase zpátky do Prahy. Do Gazy jsme pak až do mých šesti
let jezdili každý rok na prodloužené letní prázdniny, později
už to nebylo možné. Naposledy jsem tam byla v roce 2000.
Proč
to potom už nebylo možné?
Kvůli
politické situaci a kvůli tomu, že bylo mnohem komplikovanější
se dostávat do Gazy přes Egypt. My jsme se vždycky do Palestiny
dostávali skrz Egypt, taky díky tomu, že mám část rodiny i v
Egyptě. Takže jsme často cestovali Gaza – Káhira.
Od příbuzných jsme měli právě informace, že
nám tu cestu už nedoporučují, protože zavřou hranice a nikdy se
neví, kdy se zase otevřou. A to jsme si úplně nemohli dovolit.
Kolega
byl loni v Izraeli a na hranici Gazy se školou, je to učitel. Vezl
tam z Prahy třídu, aby se tam podívali, a pak mi osobně říkal,
co tam zjistili. Že pro Palestince, a to bylo dávno před útokem
ze 7. října, je strašně problematické pracovat v Izraeli. Ráno
jedou do práce a když se odpoledne chtějí vrátit, Izrael
arbitrárně zavře přechod. A oni musejí jet 20 nebo 30 km někam
úplně jinam, hledat jiný přechod, kterým se dostanou zpátky.
Takže jsem si vědom toho, že tam jsou podobné problémy, že Gaza
je zablokovaná.
Ještě
jsem zapomněla poznamenat, že já jsem neměla české občanství.
Měla jsem pouze palestinské. Proto bylo právě náročné se tam
dostat.
To
je zajímavé, že by vás tam jako Češku pustili, ale jako
Palestinku ne.
No,
přesně tak. Je to něco, co mě dlouhodobě tížilo jak psychicky,
tak prakticky. Ta nemožnost se tam dostat. České občanství jsem
neměla až do 18 let. Každý rok jsme si museli vytrpět fronty na
cizinecké polici, ponižování. Abychom měli vízum a pak i trvalý
pobyt. V osmnácti jsem dostala občanku a pas, ale mám dva mladší
bratry, kteří se narodili v Praze a občanský průkaz získali
později. V roce 2012 jsme ho už měli všichni.
Takže
to není jako v Americe, že když se tam narodíte, jste automaticky
Američan. Když se dítě z palestinské rodiny narodí v Čechách,
tak je pořád Palestinec, protože má palestinské rodiče?
Ano, je stále Palestinec – krví, DNA. Já doma
přejímala arabský jazyk, palestinskou kulturu, jídlo a tradice.
Ale národnost podle mě člověk přejímá i s dlouhodobým životem
v dané zemi. Český jazyk adoruju, znám dobře také českou
historii, kulturu a tradice, stalo se to mou součástí. Papírově
jsme přesto já ani mí bratři dlouho nebyli Češi. Občanství se
získává po minimálně pěti letech života v Česku. Nás dvakrát
odmítli, napotřetí přijali.
S příbuznými mluvíte arabsky? Jste
bilingvní?
Mluvím
arabsky, palestinským dialektem, ale i egyptským, protože mám dvě
egyptské babičky.
No
vidíte, tahle multikulturalita mě velmi zajímá. Promítá se i do
vaší práce?
Já
pracuju vlastně na pomezí pěti oborů. Vystudovala jsem na UMPRUM
architekturu, ale chtěla bych se profilovat jako multidisciplinární
designérka. Dělám malou architekturu (výstavy), sociální sítě,
grafický design, světelný design a nakonec produktový design.
Tomu se věnuji asi rok. Navrhla jsem skleněnou kolekci, kterou jsem
představila na Designbloku v Národní galerii. Je to kolekce
přesýpacích hodin a dalších interiérových doplňků –
svítidel a váz –, které odkazují právě na můj původ.
To
je velmi zajímavá, aktivní a rozsáhlá činnost. Váš příběh
mi připomíná moje skotské dcery, které umí anglicky i česky a
jezdily v létě na tábory do České republiky. Moc o tom nemluví,
ale myslím si, že se jim spolužáci ve škole trochu posmívali,
že mají cizí původ. A v Česku, na jednom letním táboře, kde
byli i rodiče, jsem zažil maminku, která tloukla hlavou do zdi:
Panebože, netrestej mě, proč mám tak blbýho syna? On se jí
posmívá, že mluví anglicky! Tím myslela mou dceru. Zažila jste
ve školních letech něco takového?
No,
na základce je zajímalo to, že mluvím jiným jazykem. Chtěli se
učit sprostá slova a jiné blbosti. Nezapomenu na to, jak se mě
jedna spolužačka zeptala, jestli vím, že jsou mi ze strany vidět
chlupy na tváři. Doteď mi přijde hrozný, že se takhle blbě
zeptala před celou třídou.
Tomu
nerozumím, jako že Palestinci mají chlupy na tváři?
Ne,
každý člověk je má. Ale zkrátka mi dávali dost výrazně
najevo, že jsem odjinud.
Takže
zkoumali, jak vypadáte?
Zkoumali,
jak vypadám, proto řešili i to moje ochlupení na tváři.
Tvrdili, že jsem opička. Vždycky si nějak našli cestu k tomu,
jak mi dát najevo, že jsem jiná, a to mě vytáčelo už od
dětství. Mám upřímně dost selektivní paměť, takže dost věcí
potlačím, pak mi je ale připomínají třeba spolužáci, kteří
se za to o pár let později omlouvají. Tím to většinou jen znovu
otevřou. Ale cením si toho, že si zpětně uvědomují, jak na mě
byli zlí a jak je jinakost v Česku ojedinělá.
Vy
ale přece jenom žijete v Praze? Pokud vím, tak Praha je trošku
multikulturní.
Já
mám pořád pocit, že není, že je to takový klam. Iluze.
Jsou
to jen turisti? Prostě Disneyland, který se netýká života v
Praze?
Ale
ano, za posledních pár let určitě se zvýšil i počet cizinců,
co tu žijí. V Česku jsou také větší komunity cizinců, kteří
ale nemluví česky. V porovnání s ostatními metropolemi jich tu
ale skutečně moc není.
A
nestýkají se s českou populací.
Přesně
tak. Lidí, kteří mluví česky, ale vypadají jako já, není moc.
Ale vietnamská komunita je v Praze velká a je to už druhá
generace. Vím, že vietnamští umělci to vnímají taky silně,
jako téma. I jejich okolí jim dávalo najevo jejich jinakost: že
jejich rodiče pracují ve večerkách a že jsou něco podřadného.
To si pamatuju.
No
ale ta druhá generace už ve večerkách nepracuje.
Ne,
ale stejně byli terčem posměchu. V mém případě to bylo trochu
jiné – o mně lidi zase tolik nevěděli, ale věděli něco o
izraelsko-palestinském konfliktu. Dva tři roky zpátky jsem dávala
rozhovor pro OPU (Organizaci pro pomoc uprchlíkům). Ptali se mě na
to, jak se setkávám s xenofobií. Tehdy jsem se představovala jako
Julie, abych zabránila různým otázkám.
Ne
jako Yara.
Ano,
aby se mě neptali, odkud jsem. Když jsem řekla Julie, bylo to
dobrý. Když jsem řekla Yara, tak reagovali: To je zajímavý
jméno, odkud jsi? A pak se ta diskuze vždycky rozvinula směrem k
Palestině.
Tak
na to bych vždycky řekl, že jsem z Prahy.
Tak
pak řeknou: No ale odkud opravdu jsi?
„Opravdu
jsem z Prahy.“ Tak to říkal v článku pro Berliner Zeitung jeden
německý muslim. Poukazoval na to, že antisemitismus v Německu
pochází spíš od ultrapravice, jenže mu nadávali, ať se jako
Arab k situaci v Německu nevyjadřuje. A on na to: Ale já jsem se v
Německu narodil. Podobně vy jste Pražanka, to je odpověď na
jejich otázku.
Když
jsem se představovala jako Julie, tak žádné další otázky
nebyly.
Tohle
je opravdu zajímavé, protože to ukazuje, jak falešná a lživá
konstrukce to celé je.
Ano, je. Já jsem pak cítila pocit úlevy,
udělalo mi hrozně dobře, když nikdo nevěděl, odkud pocházím.
Dostala jsem vlastně tím prostor pro to, abych sama bez tlaku
odpověděla na to, kdo jsem. Protože když jsem řekla „Yara“,
hned se ptali na Palestinu, na Izrael, na konflikt, a najednou jsem
byla zpravodajstvím. Když jsem řekla „Julie“, tak se nikdo
nezeptal. Paradoxně jsem tak měla víc prostoru k tomu přijít na
to, kdo jsem – když se mě lidi neptali, odkud jsem.
Takže
jakmile se prozradí, že jste původem z Palestiny nebo že máte
palestinské rodiče, začíná ta rasistická ostrakizace?
Jeden
taxikář se mě tuhle zeptal. Chtěl vědět, odkud jsem. Odpověděla
jsem mu, že z Palestiny, a on řekl: Jo, ti teroristi. Tohle si ke
mně dovolil.
Za
to můžou i česká média. A taky znovu zopakujme, že Česká
republika jako jediná země v Evropě naprosto ostudně hlasuje
proti příměří.
Ještě
Rakousko.
To
je taky stát, který flirtuje s fašismem. Jak celkově vnímáte
to, jakým způsobem se Česká republika staví k situaci v Gaze? Je
to férové?
Samozřejmě,
že ne. Česko má nějaké spojenectví s Izraelem, tak to ať si
klidně nechá, s tím nemám takový problém. Spíš mám problém
s tím, že se tu kvůli tomu zavírají oči před tím, co se děje
Palestincům. Objektivní média by tohle podle mě neměla dělat.
Respektive jakákoliv média by tohle neměla dělat.
Mnoho
Čechů prostě nemá přístup k informacím o tom, co se děje.
Jenže toho zpravodajství o vraždění dětí je plný celý svět.
Jen Česká televize to nevysílá. To nechápu.
Přístup
českých médií k Palestincům není férový. Ani dřív jsem ale
necítila, že by férový byl. To je důvod, proč jsem vždycky
měla určitou nechuť k tomu, sledovat česká média – vzhledem k
tomu, jak automaticky přejímala americký a izraelský narativ.
Sledovala jsem Al Džazíru i další zahraniční zdroje, nechtěla
jsem přijímat informace z mainstreamu. Nedělám to ani v umění.
Tu
Al Džazíru sledujete v arabštině nebo v angličtině?
V
obou jazycích. Ale v arabštině jí nerozumím tolik, protože tam
používají i některá slova, která neznám.
Jakto?
Protože
arabština má nejenom palestinský a egyptský dialekt, ale spoustu
dalších. Existuje 22 arabsky mluvících států a v televizních
novinách se mluví univerzálním jazykem, který je velmi spisovný
– jak ve zpravodajství, tak v psaném textu. Je to jazyk, který
je velmi těžké se naučit.
Takže
má Al Džazíra problém oslovit všecky ty arabské země, když
mají různé dialekty a oni vysílají spisovnou arabštinou?
Ne,
to vůbec ne. Pro mě je to problém, protože jsem se neučila
arabsky číst a psát ve škole. Moje maminka ani žádný Arab,
který měl ve škole arabštinu, s tím vůbec problém nemají.
Naopak. Al Džazíra komunikuje stejným jazykem jako každé arabské
televizní zprávy i noviny.
Vy
máte příbuzné v Gaze. Jak reagujete na to, co se děje kolem vás
v Praze?
Chtěla
bych navázat na to, co jsem už zmiňovala: ta situace nezačala
před dvěma měsíci. Já s tím žiju už od svých šesti let, kdy
jsem na Al Džazíru koukala velmi aktivně. Díky tomu jsem věděla,
že je tam naprostá každodenní šikana ze strany Izraelců.
Pro
mě není překvapení, že v Česku jsou média takhle pokroucená,
to byla, co si pamatuju. Ale ztráty jsou nyní zcela destruktivní a
média o tom i přesto pouští ven úplné minimum informací. Už
se všichni se shodneme na tom, že čísla už předčila Nakbu. Co
se týče mrtvých i násilně odsunutých. A co přijde, bude ještě
horší. To, co mě na tom neskutečně vytáčí, je ta proporce
médií, která nepokrývají ani fň. Takže ano, je to neférové.
Ano, je to příšerné. Ale nejsem zas tak překvapená.
Jak
v takové společnosti můžete žít?
To
to je moc dobrá otázka. Do jaké míry má člověk bojovat proti
nespravedlnosti? Je zbabělec, když odejde? A dejme tomu, že bych
odešla do zahraničí. Co se stane pak? Já už jsem přijala českou
mentalitu a kulturu. Český jazyk. Je to mou součástí. Nemůžu
odejít z něčeho, co je mou součástí, a pak tvrdit, že s tím
nemám nic společného. To mi opravdu přijde zbabělé.
To
je velmi podobné tomu, co říkají německé Palestinky, které
mají taky dvojí totožnost. A teď co s tím, pokud jsou ty
totožnosti v přímém konfliktu. Co vaši kamarádi, s těmi to
snad bude lepší než s českými médii?
Jasně.
Já si kamarády vybírám, ty si člověk může vybírat, takže
mým kamarádem se stává většinou někdo, kdo je empatický,
respektující, hodný. Mám kolem sebe krásné, pečující lidi.
Tohle
je taky důležité říct, abychom nebyli rasisti na druhou stranu.
Ne všichni Češi se chovají rasisticky.
Určitě
ne všichni Češi. To jsem ani nikdy netvrdila, že všichni Češi
jsou rasisti. Spíš si všímám, že to lidi nevnímají.
My
jsme měli rozhovor s Andrewem Stroehleinem, mediálním ředitelem
Human Rights Watch, který minulý týden přijel do Prahy s cílem
přesvědčit novináře, aby neblbli a byli objektivní. Říkal
nám, že mu vysvětlovali, že na rozdíl od velmi blízkého
ohrožení na Ukrajině je Gaza pro Čechy v podstatě nezajímavá.
Je to daleko.
Jasně,
ale k tomu bych chtěla poznamenat jednu věc. Ještě jsem to v
žádném rozhovoru nezmínila, ale je to něco, co mi leží hodně
hluboko v srdci. A to, že pokud se to těch lidí netýká, tak ať
tam tedy nejezdí na dovolenou. Ať se nevyvalují na pláži v Tel
Avivu, kde byly v minulosti násilně vysídleny nebo vyvražděny
palestinské rodiny. Lidi, kteří tam cestují, naprosto ignorují,
co se tam děje a dělo. Ignorují historii. Tady se jezdí Terezína
a do Lidic, aby lidi vnímali tíhu historického vyvraždování
židů a dalších okupovaných Čechů. Tak pojďme prosím také
vnímat tíhu vyvražděných a násilně vysídlených palestinských
rodin.
Že se to Čechů netýká? Přitom dehumanizují
arabskou civilizaci a kulturu. Vnímají Araby jako zvířata, jako
necivilizované. Pokud se jich to netýká, tak proč jezdí do
Egypta? Proč si užívají krásy arabských zemí, ale nepostaví
se za tamní lidi, kteří trpí?
Vnímám tam dvě roviny. Tu historickou: lidi
relaxují na místě, které má za sebou temnou historii. Pak je tu
druhá vrstva, ze současnosti: ignoruje se, že o pár kilometrů
dál jsou Palestinci, kteří jsou ohraničeni zdí až dvakrát
vyšší, než byla berlínská. Izrael přitom kontroluje vodu,
elektřinu, přísun jídla – má přesně spočítaný počet
kalorií, které do Gazy pustí.
Tady
ale musím udělat advocata diaboli, dát pohled z druhé strany.
Izraelci říkají: My tu hranici musíme hermeticky uzavřít,
protože jinak budeme terčem útoků.
Ano,
to oni tvrdí, že jinak by byli atakováni palestinským lidem. V
celém tom konfliktu jde perfektně vysledovat, jak dobře hrají
kartu oběti. Skvěle o tom mluví izraelský politický novinář
Gideon Levy – že to je jediná země v historii, která okupuje
jiné území, ale zároveň si udržuje tvář oběti.
Lidé
dosud viděli Izrael jako demokratickou chudinku. Stát, který je
obklíčen všemi těmi Araby, kteří jsou strašně agresivní a
zlí a chtějí ho vymýtit. Nebylo ale vidět, co se děje
Palestincům na té druhé straně. Nebylo vidět, co tomu
předcházelo. Dneska máme aspoň mobily a díky tomu mnohem víc
informací. Dnes lidi na sociálních sítích vidí, co se všechno
děje a o čem mainstream neinformuje. To předtím neexistovalo.
A
co je důsledkem té dlouholeté agrese a okupace ze strany Izraele?
Lidi se nerodí teroristy. Čímž to neobhajuju. Rozhodně
neobhajuju terorismus. Nemyslím si, že je to cesta. Bohužel nebyly
dodrženy ani mírové dohody, které v Oslu prosadil Arafat v rámci
dvoustátního řešení, a k dalším už nedochází. Vždycky,
když Izrael nějaké předložil, bylo tam nějaké „ale“. Nebo
to bylo těsně po zvlášť brutálním útoku na Palestince a ti
pak řekli, že dohodu rozhodně nepřijímají. Ne za těchto
podmínek, ne v této situaci.
Teď se ale ve světě už hodně mluví i o
historickém kontextu situace Palestinců. Dokonce už i veřejné
mínění ve Spojených státech tlačí Bidena k dvoustátnímu
řešení, proti kterému se Izrael zuby nehty brání. Čím dál
víc lidí si uvědomuje, že Izrael zase tak demokratický není,
protože má ultrapravicovou vládu, proti které mimochodem byly v
zemi rozsáhlé protesty těsně před tím 7. říjnem. Otázka je,
jak to tedy bude dál. Vy jste optimistka, nebo pesimistka? Myslíte,
že opravdu mezinárodní tlak přiměje i Izrael, aby vážně začal
vyjednávat o dvoustátním řešení?
Já
si už nemyslím, že dvoustátní řešení je po tom všem možné.
Myslím si, že řešením je jeden stát, ve kterém budou žít
všichni. V současnosti to je naprostá utopie, zároveň je to
opravdu jediné možné řešení.
Pokud
takový stát vznikne, nebudou v něm vždycky mít převahu
Izraelci?
Bude
se muset sankcionovat to, co se tam děje. Kdo tam přijíždí.
Například z Ameriky jezdí do Izraele lidé, kteří jsou usvědčeni
z různých zločinů, protože jim tam nic nehrozí.
Nový
stát by nikdy neměl vzniknout bez toho, aby se strategicky
domyslelo, kde jeho občani budou bydlet. Přece není možné, aby
desítky, stovky tisíc lidí přijely někam, kde už žije někdo
jiný. Pak to vypadá, že jsou jen dvě možnosti: Palestince zabít
nebo je násilně přesunout. Ale ona existuje ještě třetí
možnost, a to je právě ta mírová cesta. Postupně a strategicky,
tedy urbanisticky, zvětšovat města. Vystavět je tak, aby to bylo
přijatelné pro obě strany. Stát Izrael od začátku Palestince
utlačuje, potlačuje jejich práva a povyšuje se nad nimi. Kdokoli
s židovským původem má podle něj na území větší právo než
Palestinec, který tam už žije. A tady je alfa omega toho problému.
Rozumíte mi?
Vysvětlila
jste to všechno velmi přesvědčivě, moc vám za to děkuji. A
držím palce, ať nejste příliš deprimovaná českým prostředím.
Děkuju
vám za rozhovor.
6568
Diskuse