Zbavme se nesmyslného "realismu"

5. 12. 2022

čas čtení 9 minut
Ruská válka proti Ukrajině nemusí skončit vyjednáváním, tvrdí Eliot A. Cohen.

Generál Mark Milley, předseda Sboru náčelníků štábů, vyvolal v posledních týdnech mezi přáteli Ukrajiny znepokojení tím, že na několika fórech naznačil, že Ukrajina bojovala s ruskými silami až do "remízy"z a vzhledem k vznikající patové situaci na zemi a s nástupem zimy možná nazrál čas na jednání mezi Kyjivem a Moskvou.

Jiné zprávy naznačovaly, že Spojené státy odmítají dodat Ukrajině bezpilotní prostředky Predator s dlouhým doletem, a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan požádal ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby alespoň naznačil otevřenost jednání s Ruskem. Když propukla kritika Milleyho poznámek a zdánlivě kvalifikovaného přijetí rozhovorů ze strany administrativy, okamžitě následovalo couvání. Milley, řekli anonymní představitelé administrativy The New York Times, předběhl zbytek administrativy. Veřejně Bidenova administrativa trvala na tom, že jakékoli rozhodnutí obrátit se na diplomacii bude na Ukrajině a nebudou se uzavírat žádné dohody za jejími zády.

Milley je muž vyhraněných názorů, otevřeně vyjadřovaných v soukromí i na veřejnosti, ale ne vždy předem pečlivě připravených. Je rozumné odhadnout, že nebyl tak daleko od pozice administrativy. Ale ať už záměrně, nebo ne, umocnil názor, který přerostl od šepotu k mumlání: Že je čas přemýšlet o tom, jak ukončit válku na Ukrajině. V televizi a v zahraničněpolitických časopisech mohou zaznít podobné – ve skutečnosti výraznější – verze těchto názorů.

V uvážlivých prohlášeních těchto osob – většina z nich je přinejlepším vlažných ve své podpoře ukrajinské věci – jež říkají, že všechny války musí skončit vyjednáváním, je velká dávka toho, co by se dalo nazvat "žvanivým realismem". Ne, nemusí. Tito samozvaní "dospělí" zahraniční politiky si evidentně nevšimli, že zdlouhavá vyjednávání Ameriky s Talibanem neměla nic společného s tím, že Bidenova administrativa ve skutečnosti neukončila tuto válku dohodou.

Ruská válka v Afghánistánu skončila stejným způsobem, i když Moskva své stažení provedla brutálněji a obratněji než americká. Válka v Iráku v roce 1991 skončila příměřím vyjednaným (z americké strany špatně) se zbraní v ruce; válka v roce 2003 kapitulací. Člověk nemusí sahat po odmítnutí Winstona Churchilla vyjednávat s Adolfem Hitlerem nebo po odmítnutí Abrahama Lincolna jednat s Jeffersonem Davisem, aby si uvědomil, že ne všechny války končí diplomaticky dohodnutým mírem. Ukrajina bojuje o přežití jako stát a jako svébytný národ. V jistém smyslu jde ostatně o podobně existenční konflikt pro Putinův režim, jehož přežití (i když ne přežití Ruska) vyžaduje vítězství.

Argument pro diplomacii je nyní nesprávný. Ti, kteří systematicky podceňují vůli Ukrajinců bojovat na život a na smrt, jejich schopnost využívat to, co mají, jejich schopnost absorbovat ohromující řadu moderních vojenských technologií a jejich operační a taktickou sofistikovanost, pravděpodobně dělají ještě další taktické chybné úsudky. Dlouhá, stále více prokopaná ruská frontová linie není srovnatelná se západní frontou v 1. světové válce. Na délce 1 000 kilometrů je i po rozptýlení ruských sil západně od řeky Dněpr mnohem méně hustá než zákopové linie Francie a Belgie v roce 1915.

Tvrzení, že zima ztěžuje provoz až do té míry, že je téměř nemožné postupovat, je nepodložené. Spojené státy nevedly zimní tažení od korejské války před 70 lety. Ukrajinci tak bojují každý rok od roku 2014, kdy Rusko napadlo Donbas. V tomto, stejně jako v jiných ohledech, by se západním expertům slušelo uznat, že se od Ukrajinců můžeme dozvědět více o zásadních aspektech moderní války, než oni od nás.

Výzvy k vyjednávání, jako jsou strategicky nesmyslná odhalení našich obav z eskalace – nesmyslná, protože prakticky vyzývají Rusy, aby se nám dostali do hlavy a otřásli námi – jsou nebezpečné. Je povahou malého, bojovného spojence dívat se přes rameno na ty, kteří ho dnes podporují, ale mohou postrádat odvahu, která je k tomu potřebná po dlouhou dobu. Ti telegrafují nedostatek strategické trpělivosti a trvalé moci, která Rusko jen povzbudí. Navíc oficiální diskuse o rozhovorech může mít obzvláště nečestnou formu: Rozhodnutí vyjednávat je na vás, ale nedáme vám zbraně, abyste postoupili dál, než jste už postoupili.

Takové pokrytectví je v mezinárodní politice normou, ale toto je jeden z těch okamžiků, kdy je pro normální zahraniční politiku v sázce příliš mnoho. Ministr obrany Lloyd Austin ve svém projevu na Mezinárodním bezpečnostním fóru v Halifaxu jasně popsal podíl Západu na ukrajinské válce. Dal jasně najevo, že ruská agrese je hrozbou pro evropskou bezpečnost a NATO a že je útokem na naše základní hodnoty stejně jako na mezinárodní řád. Otázkou je, zda bude mít Bidenova administrativa odvahu následovat důsledky těchto prohlášení.

Přesto by se dalo říci, že potřebujeme mít nějakou představu o tom, jak by tato válka mohla skončit nebo skončí. Jednou z možností – nepravděpodobnou, ale ne zcela vyloučenou – je, že v určitém okamžiku bude Ukrajina žádat o mír a smíří se se ztrátou většího území, než již ztratila ve prospěch Ruska v roce 2014. Bez kolapsu na bojišti nebo krutého omezení ze strany západních mocností, pokud jde o dodávky zbraní a ekonomickou pomoc, na kterých Kyjiv závisí, je to myslitelné, ale vysoce nepravděpodobné.

Důležitější je náš cíl a naše teorie vítězství. Západ nemůže mít v úmyslu pouze "pomoci Ukrajině bránit se" – což je beztvará fráze pro beztvarý nápad. Musíme Ukrajině pomoci porazit ruskou agresi a vyhnat ruské síly za mezinárodně uznané ukrajinské hranice. Jak to vede k úspěchu? Ukrajinské tankové armády se samozřejmě nebudou valit do Moskvy, aby diktovaly mír. Ale v průběhu ruských dějin vedla porážka na periferii – na Krymu v 50. letech 19. století, rusko-japonská válka na počátku 20. století a v Afghánistánu v 80. letech – k politickým změnám na domácí scéně. Je naprosto rozumné tohle považovat za náš cíl.

Prostředky k tomu jsou jasné: Rozsáhlé a neochvějné vyzbrojení Ukrajiny všemi zbraněmi kromě jaderných bomb a zdrcující a komplexní systém ekonomických sankcí vůči izolovanému Rusku.

Západní státy sice začaly zvyšovat svou zbrojní produkci, ale ještě musí prosadit ten druh smělé průmyslové mobilizace potřebné k vyzbrojení Ukrajiny, přezbrojení západní Evropy a vybudování arzenálů, které posilují naši pozici v Evropě a Indo-Pacifiku. Spojené státy a jejich spojenci by měli v nejbližší době poskytnout Ukrajině rakety ATACMS dlouhého doletu, které by Ukrajině umožnily zasáhnout s ničivým účinkem všechny cíle na jejím uznaném území a nakonec přerušit most přes Kerčský průliv, který je pro Rusko životně důležitý z hlediska zásobování. Západ musí mnohem více tlačit na odříznutí Ruska od globální ekonomiky a podle potřeby uplatňovat sekundární sankce. A Spojené státy se musí více opřít o spojence a neutrály, než tomu bylo doposud.

Zejména nadešel čas zahájit komplexní přezbrojování Ukrajiny tankovou flotilou lepší než ruská. Nejjednodušším opatřením by bylo využít velké množství zakonzervovaných tanků Leopard německé výroby držených nejen v této zemi, ale i v jiných zemích, které daly najevo svou ochotu je dodat Ukrajině. Spojené státy by měly pomoci znovu vybavit ukrajinské letectvo – pozoruhodně stále létající efektivně v zubech ruské protivzdušné obrany – F-16 z našich vlastních i cizích velkých držeb neaktivních letadel. A USA musí tlačit na zaostávající spojence a klienty – zejména na Izrael, který si přeje naši pomoc proti Íránu, ale hanebně odmítl udělat dost, aby pomohl Ukrajině bránit své civilní obyvatelstvo před vlnami íránských dronů – aby poskytli účinnou pomoc, zejména s protivzdušnou obranou.

V určitém okamžiku proběhnou rozhovory. Ale je méně pravděpodobné, že budou připomínat Vídeňský kongres než nepříjemnosti, které měli američtí námořní pěšáci se silami Talibanu kolem kábulského letiště na cestě ven. Mezitím je čas dodávat munici a přestat mluvit o mluvení.

Zdroj v angličtině: ZDE

2
Vytisknout
6822

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2022