Nepříjemné lekce hořkého realismu
1. 7. 2022 / Boris Cvek
Navíc nadšené očekávání dobra může vést, když se dobro nedostaví, k těžké deziluzi. Z nedávné doby bych uvedl dva příklady. Prvním z nich je široké nadšení médií a komentátorů nad tím, jak se v Bělorusku masově demonstrovalo proti Lukašenkovi. Četl jsem tehdy komentáře, že Putin se pod vlivem demonstrací rozhodne vyměnit Lukašenka za někoho hodnějšího. Mně se to moc nezdálo, protože ten režim stál na silových složkách a demonstrace z něj udělaly nikoli režim přes Putina směřující k Západu, ale naopak režim plně závislý na Putinovi a jeho pojetí moci. Jestli Lukašenko po roce 2014 měl k Západu blíže než dříve, pak jen ze strachu z Putina. A pokud ho něco vrátilo do Putinovy náruče, byly to právě zmíněné demonstrace. Dnes je už jen Putinovou loutkou (a kdo ví, zda by se Putin odhodlal k útoku na Ukrajinu, kdyby neměl Lukašenka pevně v rukou).
Jiným příkladem je Hongkong. Právě čtu, že prezident Si přijede na návštěvu Hongkongu, aby tam jmenoval do funkce nového správce Johna Leeho, který stál v čele silových složek, jež brutálně potlačily prodemokratické demonstrace v roce 2019. I tehdy jsem sledoval s velkými obavami nadšení, že demonstrace dosáhnou svého, že Čína bude muset ustoupit. Protože i tehdy jsem musel myslet na jednoduchou „silovickou“ logiku, která, jak je patrno, jasně vyhrála. Bylo krásné fandit těm mladým lidem, ale fandění realitu nemění.
Stejně tak nebude stačit pouhé mediální nadšení na Ukrajině a je třeba realisticky hodnotit, co je třeba a co je vůbec možné. Neříkám, že to vím, ale velmi nerad bych se dočkal toho, že místo nadšení nad očekávaným dobytím Mariupolu nebo Krymu Ukrajinou zpět budeme svědky něčeho velmi odlišného. Na příklad oslavované rozhodnutí Američanů dramaticky zesílit svou vojenskou přítomnost v evropské části NATO, a já jsem za americké vojenské základny v Unii rozhodně rád, nečtu ani tak jako přípravu na tažení na Krym jako spíše pokus o odstrašení Ruska, aby nezaútočilo na evropské státy NATO.
Diskuse