Putin vyvolal nový antikoloniální boj. Tentokrát je terčem Moskva

25. 4. 2022

čas čtení 7 minut
Dějiny balancují na hraně. Nikdo neví, jakým směrem se vydají. Možná ruské impérium, poslední a nejstrašnější z evropských říší, padne. Nebo možná tento úder vstřebá a přežije, jako přežívá a rozšiřuje se od 17. století. Byli byste blázni, kdybyste očekávali jeho rozpad. Hřbitovy Eurasie jsou plné těch, kteří tak učinili, píše Nick Cohen.

A přesto dech beroucí hrdinství ukrajinského odporu a šílený sebeklam putinovského režimu umožňují odpůrcům Ruska od Sýrie po Střední Asii a od Gruzie po Moldavsko klást si tu nejrevolučnější otázku: "Co kdyby?"

Co když impérium padne? Co když se struktury, které vydržely a zotročovaly po staletí, rozpadnou jako skřípající nákladní auta v ruském muničním konvoji?

Když mluvíte s muži a ženami zapojenými do toho, co je - kdyby to jen globální levice dokázala vnímat - velkým antikoloniálním bojem naší doby, slyšíte, jak procházejí jednotlivými fázemi revolučního odhodlání. Od pokojného protestu přes věznění až k poznání, že občanská neposlušnost nikdy nebude stačit.

Nenásilná taktika funguje pouze proti režimům, které nejsou tak utlačovatelské, aby je nebylo možné přesvědčit ke změně.

Příběh Timura Mickieviče je ozvěnou protikoloniálních protestů 20. století. V roce 2020 byl teenagerem v Minsku, když běloruský diktátor Alexandr Lukašenko zfalšoval prezidentské volby, stejně jako potlačil všechny  protesty proti své vládě od roku 1994, kdy se dostal k moci. Příznivci opoziční kandidátky Svjatlany Cichanouské vyšli do ulic v největších lidových demonstracích v dějinách Běloruska.
 
Paradoxem občanské neposlušnosti je, že nenásilná taktika funguje pouze proti režimům, které, ať už je protestující považují za jakkoli utlačovatelské, nejsou tak utlačovatelské, aby je nebylo možné přesvědčit ke změně. Přes všechny své zločiny a předsudky musely britské imperiální úřady v Indii ve 40. letech 20. století a americká vláda v 60. letech 20. století naslouchat Mahátmovi Gándhímu a Martinu Lutheru Kingovi. Lukašenko svým odpůrcům nenaslouchal. Terorizoval je. Nemusel se obávat špatné publicity, když ovládal média. Nemusel si dělat starosti ani s reakcí "mezinárodního společenství" poté, co Vladimir Putin prohlásil, že diktátora udrží u moci, pokud se vzdá i toho mála, co zbylo z běloruské nezávislosti. Jeho země se opět stala ruskou kolonií, kterou byla téměř nepřetržitě od roku 1795, kdy se ruské impérium chopilo vlády.

Sedmnáctiletý Mickievič se k protestům připojil. Policie ho zbila tak, že ho lékaři uvedli do umělého spánku. Zatímco byl v bezvědomí, zemřela jeho matka a zanechala devět osiřelých dětí.

Pokojná neposlušnost funguje pouze proti režimům, které mají schopnost cítit stud, a běloruský a ruský režim žádný stud nemají.

Bělorusko, stejně jako Ukrajina před rokem 2014, je zemí, o které provinční Západ sotva přemýšlel. Pokud jeho jméno dnes zaregistrujeme, pak jako základnu Ruska pro jeho neúspěšný útok na Kyjev. V devadesátých letech se předpokládalo, že triumf liberální demokracie je tak nevyhnutelný, že jsme Bělorusko nazývali "poslední evropskou diktaturou". Podívejte se na jeho podivínství, říkali jsme. Stále lpělo na vládě sovětského typu, což byl omyl, který dějiny jistě napraví, jakmile budou ideály volného trhu a svobodné společnosti kráčet dál.

Namísto anachronismu bylo Bělorusko vzorem pro budoucnost. Zatímco se stalo ruským klientským státem, Rusko se proměnilo ve velké Bělorusko, protože Putin zlikvidoval omezené svobody, které ruským občanům umožnil v roce 2000, a napodobil Lukašenkovu diktaturu.

Pro běloruskou exilovou opozici je ukrajinská válka jejich válkou a ukrajinské vítězství by otevřelo perspektivu radikálních změn na celém území, které Rusko zastrašuje a kontroluje. Ukrajinská válka jasně ukázala, pokud by bylo zapotřebí jasnosti, jak se ruští nacionalisté dívají na východní Slovany s drzostí, s jakou je odmítají. Ruská oficiální média vysvětlují, že Ukrajinci (a potažmo i Bělorusové) jsou ve skutečnosti Rusové. Pokud odmítají ruskou identitu a říkají, že mají vlastní kulturu a historii, která existovala už před ruským impériem, dokazují jen to, že jsou "nacisté". Žádná forma lidského života není  nižší. Ruský stát má povinnost je zabít nebo poslat do pracovních táborů; odebrat jim děti a rozdrtit jejich zemi a kulturu.

Když jsem minulý týden hovořil s Cichanouskovým vysokým poradcem Franakem Viačorkou v polském exilu, píše autor,  řekl, že jedinou reálnou možností je nyní revoluce. Mluvil spíše jazykem důstojníka v podzemní válce než politika, který se snaží vyjednat dohodu. Lukašenkův režim je "kolaborantský stát". Aktivisté, kteří sabotují běloruské železniční tratě, aby zabránili ruským vojskům a obrněným transportérům dostat se na Ukrajinu, jsou "buňkami odporu".

I v sovětských dobách Moskva "uznávala existenci běloruského a ukrajinského národa", řekl Viačorka. Putin přináší "novou formu fašismu", která popírá jejich existenci. Běloruská opozice proti němu bojuje skrytými akcemi. Pokouší se vymanit armádu z podřízenosti Lukašenkovi a Putinovi. V Bělorusku, stejně jako v mnoha dalších zemích, závisí naděje na ukrajinském vítězství, které nabízí "šanci vymanit se z ruské sféry vlivu".

Inu, za ta léta, která uplynula od hloupé sezóny konce minulého století, jsme se poučili a už nejsme optimisty. Nyní očekáváme, že zvítězí hrubá síla. Ruské ozbrojené síly jsou nepochybně zkorumpované a neschopné. Ale je vidět, že impérium vítězí, jako vítězilo vždycky, když vrhá rekruty do boje bez ohledu na jejich životy a terorizuje civilisty. Západní zpravodajské služby nepředpovídají rychlé ukrajinské vítězství, ale tvrdou, drásající válku, jejíž výsledek je nejistý.

Přesto ve vzduchu visí, když ne optimismus, tak věrohodná otázka. Co když po částečném zhroucení ruského impéria v 90. letech bude následovat rozhodná porážka v roce 2022? Co když celá prohnilá struktura padne?

Lékaři propustili Mickieviče z nemocnice. Nyní bojuje na Ukrajině v běloruské verzi Mezinárodních brigád ze španělské občanské války. Je jedním z tisíců Bělorusů, kteří se dobrovolně přihlásili do praporu Kastuś Kalinoŭski, pojmenovaného po vůdci povstání proti ruskému impériu v roce 1863. Prapor se zúčastnil bojů v okolí Irpině. Jednoho dne se jeho příslušníci vrátí do Běloruska s vysoce přenosnými vojenskými dovednostmi. Budou mít své vlastní otázky.

3
Vytisknout
10207

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2022