Čeho jsme se bezděčně po 20 letech stali dědici po 11. září 2001?

10. 9. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 9 minut
 

Kdo jsou ti „my“? Na jedné straně, hned na týž den (11. září 2001) těmi několika teroristicky programovanými akty proti USA (symbolicky ale hlavně proti „dvojčatovému“ Světovému obchodnímu centru v New Yorku), měli by to z různých perspektiv pohledu a hodnocení být ti, kteří ty útoky zosnovali a zajišťovali jejich provedení; tj. aktéři militantní organizace al-Káida, kterým poskytovalo záštitu hnutí Tálibán. Oběti těchto záškodnických akcí a jejich pozůstalí byli okamžitě na protipólech možného aktivního podílu na tom „dědictví“; jen civilních obětí bylo přibližně 3 000 lidí snad z 90 zemí (uvažované cíle a jejich zničení znemožňovalo adekvátní výčet obětí). V tom pohledu zblízka byla tu na prvním místě synchronně vyzvána vláda USA především k politické, morální a věcné reklamaci toho politováníhodného činu, postrádajícího přijatelnou omluvu a především neumožňujícího opětný návrat těch lidských obětí do života a mezi ty „své“ (o majetkových škodách hned nemluvě).

 

USA v rámci své reakce na zmíněné teroristické činy pak vtrhly do Afghánistánu (první akcí bylo letecké bombardování 7. října 2001 a 19. října pak již boj pozemních branných sil) a zbavily tam vládní moci Tálibán. (Teď se nemůžeme zabývat podrobnostmi souvisícími s celým tím dvacetiletím.) Tálibán díky partyzánsky vedenému boji si v zemi udržel jistý vliv, i když nakonec neovládal ani jedno provinční město.

Usáma bin Ládin jako vůdčí činitel organizace al-Káida zůstával dlouho mimo možné jeho dopadení ze strany USA. Když se nakonec podařilo vypátrat Usámovo bydliště v Pákistánu, byl zastřelen (2. května 2011) a nato potom pohřben v moři.


USA věnovaly nemalé finanční prostředky k udržení jisté (aspoň dílčí) stability poměrů v Afghánistánu. Tento zvláštní vojensko-politický projekt americkou kapsu stál dva biliony dolarů (dvakrát 1000 miliard dolarů). Přitom ještě před 5 lety investovala vláda USA do „oprav“ (či do „souladného provozu“) celý areál velvyslanectví USA v Kábulu překvapivě vysokou sumou 800 milionů dolarů (a pak ještě, taky za prezidenta Obamy, ale předtím posílila vojenskou přítomnost USA v Afghánistánu o 47 000 vojáků, na málem sto tisíc osob; jako kdyby právě svou vojenskou a diplomatickou přítomností v Afghánistátu, resp. v Kábulu, USA mínily udržet aspoň trochu mezilidsky přijatelný status quo, kde se to podaří). Navíc, a opět nepředstavitelně úctyhodnou sumou 8 miliard dolarů kryly USA budování biometriky v Afghánistánu (jejíž taky osobně závažné údaje se teď dostaly do tálibánských rukou!).

Operace nazvaná „Trvalá svoboda“ a vyvolaná těmi teroristickými akcemi z 11. září 2001 byla ukončena 28. prosince 2014. (1. ledna 2015 na ní navázala Operace Rozhodná podpora.) Vláda v Afghánistánu, fungující jako protitálibánský výkonný orgán, nepřežila odchod vojenských jednotek USA ze země. Když 2. července 2021 americká vojska opustila zemi a stáhli se též vojáci NATO (až na příslušníky americké armády působící jako ochranka velvyslanectví USA a letiště v Kábulu), kupodivu vzápětí jako kdyby se vypařila jak vláda v zemi, tak vládní afghánské vojsko, jehož zbraní a objektů se mohli rychle ujmout příslušníci Tálibánu. 8. srpna 2021 se silám tálibánského hnutí podařilo vojensky obsadit první provinční centrum. (Viz i v BL z 9. 8. 2021 příspěvek autora této stati: Příklad perspektivy zahraniční politiky?) Během pouhých pěti dnů takových Tálibánem dobytých či získaných měst bylo již 10! A o další den později se dostalo do jeho moci i druhé nejvýznamnější město státu, Kandahár.

Ne že by se muselo „symbolicky“ čekat necelé čtyři týdny na nějaké vojenské operace k dobytí hlavního města Afghánistánu, když i jiná města v provinciích se bez boje vzdávala tálibánským orgánům; vždyť Tálibánu stačilo předem vyhlašovat, že půjde o normalizaci poměrů nenásilnou cestou. Nestálo tomu nic jako překážka, když vojensko-politicky jako kdyby se předchozí „vládní moc“ vypařila… (ať již by byla realita pak jakákoliv).

Nevíme ovšem, co všechno a jak se v Afghánistánu dálo během těch 20 let do současnosti. Tato země je přitom hornatá, jazykově a kulturně různorodá, sociálně a hospodářsky nevyvinutá, nábožensky převážně sunnitsky islámská… a bez moderní tradice s aspoň částečně demokratickými institucemi (mj. tu byla sovětská okupace Afghánistánu během let 1979-89; SSSR předtím svrhl vojensky tamní královský režim)

Že tu v tom historicko-politickém zázemí máme nedaleko také třeba vznik a zánik tzv. Islámského státu nebo jen o relativně krátký čas vzad (do 2. světové války) všude kolem koloniální režimy (především pod britskou nadvládou), budiž tu rovněž zmíněno.

Přitom domácí „vládní“ afghánská armáda byla po celou dosavadní dobu materiálně i operativně závislá na vojenské pomoci USA a spojenců NATO; aniž byla za ni přijatelná náhrada. A aniž se předtím postupně uspokojivě stabilizovala bojeschopnost těch domácích vojenských jednotek (!). Jinak by se nemohlo stát, že tak snadno Tálibán obsadí celý Afghánistán, jakmile se vytratí ochranná ruka USA nad touto zemí.

Nejen nad touto zrovna zmiňovanou zemí Blízkého Orientu bychom si měli připomenout, že od 7. století n. l. muslimsky požehnané zbraně zaháněly odtamtud křesťany až po Atlantik (mj. Pyrenejský poloostrov se zcela zbavil muslimské vlády teprve k roku 1492, když mělo dojít k objevení Ameriky!). Když krátce nato křesťanská tradice nenašla možný vzájemný smír mezi katolíky a evangelíky, a když o dalších sto let později došlo k 30-leté válce, která rovněž nerozhodla o nesporném a suverénním vítězi, došlo ke kompromisu, který ale opět nastolil světskou moc jako případné kritérium pro možnou víru poddaných; tak, že politika měla sloužit náboženství. V Evropě již díky té vzájemné rozmanitosti věr nakonec vykvasila opačná a již smírná koncepce: že náboženské věření je soukromou věcí každého občana. — Právě k tomuto závěru zatím obecně nedospěla muslimská víra, takže stále máme antagonisticky vůči sobě vystupující sunnity a šíity (nejednou takto vystupující rovněž vůči kulturně odlišně motivovanému „Západu“). A ten „Západ“ – kupodivu ani po 2. světové válce – zatím nenašel dost naléhavé příležitosti k tomu, aby trpělivě, opakovaně a přesvědčivě tomu „muslimskému Orientu“ připomínal, že pro samotné věřící muslimy by bylo nemalou úlevou, kdyby náboženské aktivity nedoprovázelo žádné násilí, včetně žádoucí nutnosti navodit rovnoprávnost žen s muži. (I když ještě třeba též u sv. Pavla v 1. listu ke Korintským ještě najdeme dobově tradiční tvrzení, nechť žena v církvi mlčí. Čili: přiznejme, že jsme vzešli ze stejné tradice, která není člověka 21. století důstojná!) — Možná že nejen USA v Afghánistánu, ale ani celosvětová křesťanská i laická veřejnost v OSN za ta léta své existence zatím ne dost naléhavě a přesvědčivě – ale hlavně ne dost soustavně – dávala najevo, že by měl muslimský svět 21. století navodit lákavější perspektivy do své víry; a ovšem včetně té vzájemné mezilidské rovnoprávnosti! A bez teroristických prostředků jako forem „argumentace“.

V USA byla po 11. září 2001 atmosféra odplaty. Ale 11. září 2021 se budou jen hledat formulace, proč nakonec nebylo pomoženo ani mezinárodnímu kreditu USA jako zatím stále mocenskému hegemonu tohoto světa, ani samotným Afgháncům, z jejichž území vzešel ten otřesný teroristický program, v němž nebylo nic lidsky povznášejícího, jen děs z toho, jak nehumánně si mohou počínat ti, které zaslepila úděsná nenávist k jiným lidem a k jejich poněkud odlišné kultuře.

Ten obecně kulturní (ale i věroučně zavazující) dluh by měl vstřícně zavazovat veškeré lidstvo k vzájemné potřebě žít spolu pospolně v míru.


((K výše zde citovanému příspěvku bych ještě ocitoval z dřívějších vydání BL další:

13. 8. 2021: Zádušní mše za Afghánistán?

16. 8. 2021: Už se rodí nový Afghánistán?

23. 8. 2021: Je odpovídající reklamací za newyorské „11. září 2001“ nynější stažení US vojsk z Afghánistánu (až zatím na Kábul)?










-1
Vytisknout
1986

Diskuse

Obsah vydání | 16. 9. 2021