Po volbách nebude spokojen nikdo

9. 9. 2021 / David Marenčák

čas čtení 5 minut

Předvolební měsíce jsou mediálně i sociálně nejotravnější část roku. Nikdo už pořádně ani nechápe, komu, čemu a proč se zrovna ten který politik a strana chce zalíbit, vlichotit, podkuřovat, zpopulistit nebo naštvat. Absurdita denně překračuje meze ještě včera zdánlivě nepřekročitelné a u toho nám stále orchestrují elitáři se svou toxicky otravnou písničkou o tom, jak krom nich jsou všichni lúzři a idioti.

Srovnávat hrušky a chleba je ošemetné, někdo hrušky tuze rád, jiný remcá s tím, že cukernaté ovoce je sice chutné, ale kopat základy na nich nezvládnete. Co po nich ale zvládne každý, je bojovat s nepřítelem na úprku nebo ideálně dávno mrtvým. Jako se prvorepublikový psavci statečně pouštěli do bitvy s c. a k. mocnářstvím, zatímco jim za zády vyrostl Hitler, i nyní se stále ještě bojuje pomocí antikomunismu s třicet let padlým režimem. I když jsou tyto snahy čím dál upocenější a upachtěnější, jejich proponentům to vůbec nevadí. Každé volby si říkám, jestli už letos konečně přijde někdo s něčím novým, než s neomarxisty, strašení totalitou, kterou neprosadila ani KSČM nebo srovnávání s genocidou, holokaustem, apokalypsou. Tohle strašení je zvláště pikantní, když si uvědomíme, že co do skutečných hrozeb ekologických, sociálních a ekonomických jsou titíž lidé opiovými chlácholiči a bezbřehými optimisty. Souvislost je to jistě nenáhodná.

Asi nám zvěstovatelé levicového armageddonu chtějí připomenout, že předstíraný boj s minulostí a strašením jejími návraty je ve skutečnosti bojem o zastření kritiky současnosti.  Kritiky zahnané do kouta ve stejné podobě jako je nostalgické srovnávání, co bylo dřív lepší a dnes horší a naopak.

Jako trapný komunikační úskok se k tomu dodává cosi ageistického (předsudečnost vůči stáří), že takové srovnávání je výhradně důsledkem tesknění po ztraceném mládí, se špetkou špatně skrývaného obviňování a pohrdání, protože my nesmrtelní budeme přeci navždy mladí a něco tak slabošského jako stáří a smrt se nám nemůže ani v nejmenší pravděpodobnosti přihodit. Kult mládí je totiž tak rozšířený, jako samozřejmý, a tak jsme svědky další kapitoly přemluvbábování v podání milionchvilkařského festivalu arogance a do sebe zahleděnosti.

Z nostalgického srovnávání konzervativního s nikdy neexistujícím zlatým věkem raší všechna ta hesla o obraně normality, zdravého normálního světa a návratu starých dobrých pořádků.

Z nostalgického srovnávání útrpného s lepším minulým, i za cenu vědomého odmítání toho horšího, kouká téměř nevyhnutelně volba hnědopopulistů a jiných šíbrů, politických malopodnikatelů, protože objektivně špatné materiální a sociální podmínky nikdo jiný nekomunikuje.

Kritikou současnosti je ovšem obojí. Každý, kdo se této neumělé, ale autentické kritice posmívá, odmítá či potlačuje, činí tak z pozice sytého, který radí hladovým. Že je tím nejen směšný, ale především zoufale neúspěšný, mu z principu nevadí. O to zarputileji šermuje krasodušnými obraty, jak český jarmark je protimluv, protože druhé slovo pochází z německého jazyka, nimrá se v nepodstatných detailech a utápí svůj vzdělaný ostrovtip v kognitivní disonanci tak obyčejné a lidské, že se tím kruhem vrací k těm, kterými pohrdá. Dokazuje tím, že není o nic lepší nebo horší člověk, jen ten balon pýchy mu stáčí pohled někam, kde není nic k vidění, krom vlastního pupku.

Zkrátka antibabiš se stále pevně domnívá, že demokracie je, když je po jeho, proč a komu zní Babiš, jako menší zlo se neptá a vlastně tak tvoří nerozlučný pár. Antibabiš ani antikomunismus není program, ale jeho smutná absence. Oba antici se pak sice se tváří, že jsou proti něčemu, ale jejich působení ve veřejném prostoru je jednou z dlouhé řady příčin nejen volebního úspěchu nenáviděného oligarchy a jeho těžko skousnutelné popularity, ale přímo nosným pilířem panujícího všeobecného marasmu a zmaru.

Neochota hlouběji se zamyslet nad příčinami, nad motivy jednání druhých lidí vede přesně k tomu, vůči čemu většina hrdobců srdnatě bojuje. Opět nelze nezmínit průzkum Masarykovy demokratické akademie Jedna společnost, různé světy: chudší spoluobčané bohatším rozumí v rámci svých méně než hojných možností.

Obráceně to ani s hojnými možnostmi, kapacitami a prostorem nefunguje, jak poukazují i některé psychologické výzkumy.

Sečteno a podtrženo, více než kdy jindy se hodí méně posměchu a kázání, více myšlení a naslouchání.

Slyšíte, jak ten hrách ze stěny zvučně padá?

1
Vytisknout
6984

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2021