Nejhorší dopady má COVID-19 v kombinaci s lhostejností a nedůvěrou

18. 2. 2021 / Bohumil Kartous


Je stále smutnější sledovat, jak je česká společnost paralyzována vlastní bezmocností. Na jedné straně diletantství a lhostejnost těch, kdo mají společnost provést krizí. Na straně druhé nedůvěra společnosti v ty, kdo řídí, jež znemožňuje spoléhat na solidaritu a ochotu omezit sebe ve prospěch ostatních. Tento vnitřní lockdown činí z koronaviru mnohem nebezpečnější a smrtelnější chorobu, s mnohem většími kolaterálními škodami. Statisíce lidí přicházejí o existenční zajištění zbytečně, statisíce dětí žijících v problematických rodinných podmínkách přežívají bez potřebného přístupu ke vzdělání, narůstá frustrace a psychická zátěž přerůstá v palčivé problémy. A to proto, že dílem nedůvěrou, dílem neschopností v krizovém řízení se nedaří zmírňovat nárůst infekce a nedaří se zajistit rychlou vakcinaci. Současně přetrvává vysoká míra úmrtnosti a nemocnicím hrozí kolaps. Lhostejnost vlády k životům těch, kdo jsou existenčně postiženi, se transformuje v lhostejnost vůči smrti i lhostejnost vůči těm, kdo se snaží pomáhat nejohroženějším. A dna jsme pravděpodobně ještě nedosáhli.
Lhostejnost a nedůvěra se vzájemně posilují. Neexistuje k tomu žádná studie, ale je zcela zřetelné, že společnost ztratila potřebu solidarity, kterou projevovala během jara loňského roku. Paradoxně tehdy šlo o mnohem menší reálný problém, počty nakažených se počítaly maximálně na stovky denně a mrtvých bylo skutečně relativně málo. 

Dnes, v situaci, kdy počítáme denní přírůstky nakažených v tisících a kdy ČR vévodí srovnání v počtu mrtvých na počet obyvatel, se jeví být veškerá solidarita pohřbena pod inverzním oblakem nedůvěry, lhostejnosti a neschopnosti. Neschopnosti této vlády podniknout účinné kroky k co nejmenším dopadům na zdraví a životy lidí, nedůvěrou lidí v kroky vlády a celkovou lhostejností k jinému než vlastnímu osudu.

V této kombinaci je COVID-19 zdaleka nejnebezpečnější. Na právech a svobodách omezená společnost, která cítí zavedla opatření jako křivdu, je prostě nerespektuje, čímž se z opatření stává de facto pouze prostředek pauperizace části společnosti, zatímco kapacity jednotek intenzivní péče jsou mnohde vyčerpány a mnohde k tomu mlže velmi rychle dojít. Zároveň není možné opatření zrušit, došlo by k úplnému kolapsu.

Vláda je zcela neschopná jakkoliv si se současnou situací poradit. Zcela. Blábolení Andreje Babiše z poloviny loňského roku o tom, že ČR bude připravena na druhou vlnu, je konfrontováno probíhajícím selháním i prohlubujícím se rozpadem společenské důvěry. Tomu člověku nelze věřit a z podstaty věci tedy nelze spoléhat, že se někomu takovému podaří důvěru nutnou pro společné řešení krize získat. Místo posilování důvěry je situace zneužívána k politickým hrám, v nichž jde více než o akutní problém současnosti o výsledky říjnových voleb, o posilování či oslabování politických zájmů a frakcí nebo o dostavbu Dukovan. Žalostné.

Stav, ve kterém se česká společnost ocitla, atmosféra která zde panuje, jsou alarmujícími důkazy o tom, jak vnitřní nedůvěra umocňuje krize. Ponaučením by mohlo být, že taková společnost začne hledat takové reprezentanty, jimž může důvěřovat, že nebude volit proti něčemu, ale za něco. Že se začne více zajímat o věci veřejné a tedy lépe porozumí, kdo je kandidátem skutečné politiky a kdo to pouze předstírá. Společnosti obvykle nereagují příliš rychle, zvláště ne tehdy, jde-li o takto "chladnou" krizi bez krve na ulicích. Paradoxem také může být, že se společnost ve své nedůvěře zapouzdří a paralyzuje sebe sama na dlouho, jako v Maďarsku. 

Uvidíme, jak dopadnou volby do sněmovny a jak dopadnou prezidentské volby. Tato společnost potřebuje zcela nový impuls a ten, poté, co se vyčerpal étos spontánních hnutí typu Milionu chvilek pro demokracii, může přijít jen shora. Je to více než potřebné. Je to nutné.
0
Vytisknout
1649

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2021