Pravda o Právu

15. 11. 2019 / Karel Dolejší

Ve čtvrtečním vydání deníku Právo, jenž má v záhlaví nadepsáno "Nezávislé noviny", Slačálkův esej "Probuzení ze snu" na s. 15 snaživě tepe liberálně konzervativní utopii, neboť podle autora lidem v ČR už dávno přestalo záležet na omezení nekontrolované moci. Rozuměj takové moci, jakou se pyšní současný český premiér, který se nachází v jasném mnohačetném střetu zájmů a podle vnitřních předpisů vlastní soukromé strany měl kvůli veřejným skandálům a soudním kauzám dávno odstoupit ze všech funkcí. Vložená příloha listu se pak jmenuje "Pravda o Agrofertu" a čítá 16 stran tabloidového formátu plných propagandy vládního holdingu. Na s. 16. Práva nicméně Saša Uhlová končí sloupek zvoláním: "Po třiceti letech konečně svobodně dýchám." - Nepochybně! A co teprve ta omamná vůně koblih!

Deník Právo se dlouhá léta snažil profilovat jako solidní a zásadové opoziční noviny, které se díky formě zaměstnanecké akciové společnosti úspěšně vyhýbají porevolučním romancím českých deníků s privatizačními oligarchy. Někteří udělali tu vážnou chybu, že projekt s prapodivnou gatekeepingovou politikou Roberta Denglera brali vážně a nevšimli si účelového manévrování i plíživé proměny.

Pravda je, že s nezávislostí Práva, jehož 59 % akcií dodnes vlastní šéfredaktor komunistického Rudého práva Zdeněk Porybný, se to má asi stejně, jako se svobodným vydechnutím Saši Uhlové. To že list formálně vlastnicky nezávisí na žádném z českých oligarchů ještě přirozeně vůbec neznamená, že si redakce nedává zatracený pozor, aby s těmito vlivnými lidmi vždy dobře vycházela. Příloha "Pravda o Agrofertu" - která ani není označena výrazem "inzerce" - přinejmenším znamená budíček pro všechny, kdo měli až dosud odvahu tvrdit, že ediční politika listu je nezávislá.

Nikoliv, Právo přece dávno vcelku otevřeně kope za vládu politické divize Agrofertu, kterou kvůli svým levicově autoritářským čtenářům co nejsnaživěji přetírá tu na oranžovo, tu na červeno - jak je právě třeba.

Dost možná že ti, kdo prohlašují liberální demokracii v postkomunistické Evropě za cosi pomalu zanikajícího, mají pravdu. Pravdou však také je, že jejich vlastní hra na opozici důsledně kritizující vládnoucí establishment skončila už velmi dávno. V okamžiku, kdy se v souladu s neomylným bolševickým instinktem konečně začlenili a přivtělili.

0
Vytisknout
4195

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2019