Naše země už nemá prezidenta

17. 11. 2019 / Jiří Hlavenka

čas čtení 7 minut

Níže je řeč, kterou jsem měl včera na Letné; tam jsem se dvakrát hloupě přebreptl, tak zde je to v originálním znění. Ale chci se tu hlavně věnovat větě z projevu, kterou jsem hodně zvažoval a diskutoval, protože vnímám, že je kontroverzní: "naše země už nemá prezidenta". Stojím si za tímto tvrzením a zdůvodním je.

Samozřejmě, vzato přísně formalisticky, země prezidenta má. Jenomže prezident není socha na orloji, která někde stojí a jednou za hodinu kývne; prezident je "činnost", funkce od slova fungovat. Prezident má obrovskou agendu, domácí i zahraniční; je to práce jako každá jiná, která vyžaduje plné nasazení, desítky jednání, schůzek a telefonátů denně. Prezident je člověk, pro kterého pracuje stočlenný tým - pro něj, jediného člověka, jsou tam kvůli němu, kdyby nebyl, není jich potřeba. Je to práce na víc než na plný úvazek.


Kdyby na hradě nebyl Miloš Zeman, ale Jiří Drahoš, Petr Pavel nebo kdokoli jiný, hovořil bych úplně stejně; tohle není výhrada vůči konkrétnímu člověku. Člověk, který je na tom zdravotně tak špatně, že je schopen udržet jen párminutovou pozornost denně, nemůže dělat tak náročnou práci: nejenom že ji nedělá plnohodnotně, ale vlastně ji nedělá vůbec. (Nejde o fyzický stav, ten vykonávání funkce nebrání - vždyť třeba slavný americký "válečný" prezident Roosevelt byl paralyzován od pasu dolů od svých 40 let, dávno předtím než nastoupil do úřadu). Tato oslabenost pak samozřejmě přispívá i k jiné skutečnosti, o které si už cvrlikají vrabci na střeše: že současný prezident je dnes plně ovládám lidmi a silami stojícími za ním, včetně těch které jsou ve stínu. A že tomu není tak, že by ústa Ovčáčkova byla ústy prezidenta, ale naopak.

Toto má navíc ještě neblahý následek, který není moc nasvícený, ale o to je horší: že tam, kde je oslabené vládnutí, posilují neformální struktury - mocenské, politické, ekonomické, vlivové.

Je mně nepříjemné o tomto tématu psát; raději jsem pozitivní a vůbec mně nedělá radost psát o člověku s ubývajícími životními silami (taky mě to jednou postihne, tak jako každého). Ale je to důležitá věc a musí to zaznít. Prezidentský úřad a funkce je důležitá součástka politického systému a musí fungovat profesionálně, výkonně a samostatně. Pokud toto kolečko ústavního systému vypadává, zadrhává se celé soukolí. Nelze nemít prezidenta - tedy nelze nemít prezidenta profesionálního, funkčního a výkonného. To je důležitější než jaké má prezident názory a postoje, se kterými můžeme nebo nemusíme souhlasit.

(a teď ten projev, pokud to někdo chce číst :-)

Dobrý den,
Děkuji že jste přišli.
Ve svém prvním novoročním projevu řekl Václav Havel proslulou větu: “Naše země nevzkvétá”. Uplynulo třicet let. Zkuste si nyní každý sám sobě položit otázku: Vzkvétá naše země?

Moje odpověď je rozpačitá: ano, ale. Země je nesrovnatelně bohatší, nejen materiálně. Ale zatímco se velká města změnila k nepoznání, o periferiích státu to neplatí. Jsme svobodní - ale je svobodných i oněch 800 000 lidí v exekuci, často doživotně? Země vzkvétá - ale jen někde, v něčem a pro někoho.

Zmíním tři velké problémy, které trápí zemi.
Prvním je oslabené vládnutí. Prezident je dnes zcela ovládán osobami a silami stojícími za ním. Je jejich zajatcem, nerozhoduje sám a za sebe - nebojím se říci, že tato země už nemá prezidenta. Oslabený předseda vlády je pak pro změnu rukojmím prezidenta a svých vlastních problémů. Nelze samostatně rozhodovat a pracovat ve prospěch země, když jste něčím rukojmím.

Druhým je pak vládnutí bez koncepce a plánu, o vizi ani nemluvě. Je to vládnutí redukované na podvojné účetnictví; na to, kolik vyberu a kolik nasypu. Řízení země spočívá ve vytvoření podmínek, prostoru a pravidel. Ale já vidím jen přesouvání peněz.

Konečně, třetím problémem je žádná nebo nepatrná pozornost akutním hrozbám, jako je destrukce půdy, volné krajiny a lesů, jako je neudržitelnost ekonomiky stojící na montovnách, jako je zastaralý vzdělávací systém, jako je osm set tisíc osob v exekuci žijících vlastně mimo společnost, jako je zanedbanost periferních oblastí státu.

Jak opravit pokažené? Není to tak těžké, jak se může zdát. Je to v našich silách a víme, jak na to. Uvedu několik příkladů.

V ochraně půdy a krajiny na vyslovení receptu dokonce postačí čtyři slova: přestat podléhat velkozemědělské lobby. Nic víc. Gigantický balík zemědělských dotací stačí jen podmínit šetrným hospodařením, finance rozprostřít směrem k malým podnikům a produkci s vysokou přidanou hodnotou, v budování tisíců drobných, levných a jednoduchých krajinných prvků na ochranu půd i vod. Pozitivní výsledek uvidíme velmi rychle.

Přechod na výkonnější ekonomiku je nutný, chceme-li se vůbec udržet v lepší společnosti. Vzdělávání musí vést k samostatnosti a tvořivosti, nikoli k poslušnosti a tupým nácvikům. Podpora podnikání musí mířit k inovativním firmám, k vysoké přidané hodnotě, k domácím společnostem. Zde navíc stačí chytře převzít to, co funguje na západ a sever od nás – hlavně je potřeba konat rychle a intenzívně, vlak už ujíždí.

A konečně, nemůžeme nechat stát rozdělený na vítěze a poražené. Chceme-li být úspěšnou a zdravou zemí, musíme být schopní vrátit do normálního života stovky tisíc lidí, kteří jsou v kolotoči nekonečných exekucí. V úspěšné a zdravé zemi není místo pro periferní, neúspěšné, zanedbané a zapomenuté regiony. Zvládnout tento úkol nebude lehké, ale i zde se můžeme inspirovat těmi, kteří stáli před podobným úkolem a zvládli jej.

Věřím, že jsme se dnes nesešli jen proto, abychom nadávali na jiné. Chceme žít v lepší zemi a umíme pro to něco udělat. Jistě, nesmíme polevit v tlaku na odchod prezidenta a předsedy vlády. Buďme ale současně silou tvořivou – opravit pokaženou zemi není tak těžké, jak se zdá. Přemýšlejme a přinášejme návrhy, co se má dělat: pokud vizi, koncepci a plán nemá vláda, můžeme jej vytvořit, zdůvodnit a pečlivě vyargumentovat my. A každý může pomáhat opravovat stát zdola, činností drobnou i větší, na lokálních úrovních vládnutí i mimo ně.

Z památných dnů před třiceti lety si zvláště silně vybavuji jedno heslo: “Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?”. Bylo pravdivé tehdy, je pravdivé i nyní.

Děkuji Vám za pozornost!

1
Vytisknout
12076

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2019