Španělsko potřebuje novou politickou kulturu

13. 11. 2019

Žádat po voličích čtvery volby za čtyři roky je vcelku dost. Španělský elektorát byl pozoruhodně trpělivý; v posledním hlasování účast dosáhla 70 %. Ale nálada je neklamná - chce, aby se jejich politici konečně zbavili neschopnosti jednat.

Téměř to vypadá, jako by ve Španělsku v posledních letech nikdo nehleděl dál než na bezprostřední politické okolnosti. Takřka všude v Evropě staré systémy dominance dvou hlavních stran končí. Politici musejí vynalézat kreativnější přístupy k sestavování vlád. Avšak v Madridu zůstává ve hře nepodmíněná opozice starého stylu - politika jako souboj, která produkuje vítěze a poraženého.

Nicméně i ve Španělsku se změnily základní podmínky. Parlament je nyní rozdělenější než kdykoliv dříve. Jediný způsob, jak sestavit vládu, vyžaduje flexibilní a imaginativní koalice. Voliči tedy musejí odložit ideologickou nepružnost a usilovat o rovnováhu zájmů.

V tomto ohledu levicová strana Podemos zcela selhává. Jen před několika lety byla považována za novou naději. Nyní u voličů rapidně ztrácí přitažlivost, když se ukázala nepružná a neochotná vládnout. Lidé neočekávají, že jejich zástupci budou jen mávat pěstmi a přednášet projevy v parlamentu; potřebují, aby jednali v jejich zájmu a prosadili skutečnou politiku.

Avšak z druhé strany: Chtějí snad španělští lidovci podpořit jakési opakování Francovy diktatury tím, že poskytnou politický kredit ultrapravicové straně Vox? Opravdu chtějí zvrátit pokrok ve věci ženských práv a práv menšin? Chtějí vyhlásit výjimečný stav v Katalánsku a potlačit separatistické hnutí silou? Tohle není debata, která by probíhala u španělských konzervativců, což vede k otázce, nakolik jsou politicky zodpovědní.

Katalánská krize je pro Španělsko tím, čím brexit pro Británii. Rozděluje zemi a podporuje nové formy nacionalismu. Ačkoliv separatistické hnutí v regionu samotném ztratilo popularitu, aktivisté jsou šikovní a stále znovu zapalují požáry, na něž konzervativci a ultrapravičáci v Madridu reagují jako Pavlovův pes.

Jenže každý člověk s trochou zdravého rozumu ví, že jediný způsob, jak se dostat z této situace je politické řešení dosažené s pomocí trpělivosti a smyslu pro přiměřenost. Premiér Pedro Sánchez úspěšně udržoval rovnováhu mezi přímočarostí a kompromisem, ale stále více se ocitá pod tlakem kvůli absurdní neústupnosti krajní pravice.

Španělská politika potřebuje méně ideologie a emocí a více zdravého rozumu. Doba, kdy šlo o všechno nebo nic, je pryč. Politiku už nelze dělat se slepou stranickou mentalitou. Až dosud nicméně sotva něco nasvědčuje tomu, že by se Španělsko nebo jeho politika zbavovaly těchto špatných starých zvyků. Teprve se ukáže, zda to politici v Madridu zvládnou. V zásadě nemají na výběr. Zatěžovat znovu voliče nekompetencí by znamenalo ten nejhorší politický scénář.

Podrobnosti v angličtině: ZDE