Česká novinářská obec (ne)reaguje na zatčení Juliana Assange

15. 4. 2019 / Daniel Veselý

Mnohé hlasy, včetně Reportérů bez hranic, lidskoprávních expertů OSN, Amnesty International nebo nejznámějšího whistleblowera Daniela Ellsberga, zatčení šéfa WikiLeaks kritizují a vyjadřují obavy, že v ohrožení je svoboda projevu. Nyní máme skvělou příležitost, abychom vyvinuli tlak na příslušné politické činitele, kteří by se měli snažit o to, aby nebyl Julian Assange vydán do USA, kde mu podle jeho právníků hrozí i další obvinění. Jestliže se spekuluje o opětovném otevření vyšetřování sexuálních deliktů, jichž se měl Assange údajně dopustit ve Švédsku, nechť je vyšetřování znovu otevřeno. Nicméně nikdo - snad vyjma šéfa Syndikátu novinářů Adama Černého - nemůže věřit povídačkám o šlechetných úmyslech a nestrannosti americké jurisdikce v Trumpově éře.

WikiLeaks zveřejnily cenný informační materiál, odhalily válečné zločiny americké armády a porušování lidských práv v americké věznici na Guantánamu; WikiLeaks zveřejnily informace o kontroverzních špionážních aktivitách CIA, demaskovaly mocenský cynismus a korupci Demokratické strany – a posvítily si i na korupční praktiky jiných vlád, včetně kremelské vlády. Zkrátka a dobře: Assange a jeho hackerská organizace si vytvořili příliš mnoho mocným nepřátel. Mnohým kritikům Juliana Assange leží v žaludku zveřejnění kompromatu na Hillary Clintonovou a údajná spolupráce s Ruskem. Jenže za existenci kompromitujících materiálů v první řadě může kontroverzní činnost Clintonové a tvrzení o spolupráci WikiLeaks s Moskvou by mělo být podepřeno pádnými důkazy, a nikoliv posudky tajných služeb, jež si se lžemi a fabrikací důkazů nikdy nelámaly hlavu.

Ti, kdo buďto bagatelizují, či rovnou podporují perzekuci Juliana Assange, by si nejdříve měli přečíst žalobu, kterou už před rokem vypracovalo americké ministerstvo spravedlnosti. Pokud se domnívají, že je v pořádku, aby americká vláda někoho stíhala za to, že se pod rouškou „spiknutí“ snažil rozlousknout počítačové heslo amerických armádních počítačů, aby ochránil svůj zdroj, mají patrně hroší kůži. Žaloba netvrdí, zda se Assangemu a Manningové podařilo toto heslo zjistit, a ani zde není psáno, že se takto Assange dostal k tajným dokumentům od Manningové.

V žalobě rovněž stojí, že Assange Manningovou vybízel, aby mu poskytla více informací. Podle Glenna Greenwalda a jeho kolegy Micaha Leeho však jde o naprosto základní metodu investigativní novinařiny. Glenn Greenwald soudí, že Trumpovým kabinetem vypracovaná žaloba se od Obamovy v zásadě vůbec neliší. Obamova vláda však od Assangeova stíhání už před šesti lety upustila, protože by jinak musela žalovat i mainstreamové sdělovací prostředky. Přitom Trumpův předchůdce nebyl whistleblowerům nakloněn, ba právě naopak.

Netýká se to tak trochu i práce českých novinářů, z nichž mnozí ostře kritizují verbální útoky Trumpova Bílého domu proti médiím, aniž by s větší vervou cupovali jeho reálné pokusy o zničení nezávislé a kritické žurnalistiky? Nejspíš netýká, protože oni takovou novinařinu nikdy nedělali a ani nevědí, jak se dělá.

Trumpova administrativa jde po whistleblowerům nemilosrdně po krku a sám Trump by reportéry píšící o uniklých informacích nejraději zašil na pár dnů do chládku. Americký prezident se nikdy netajil tím, že média vnímá jako nepřítele lidu. Je nutné, aby se čeští komentátoři oprostili od své animozity vůči kontroverznímu mágovi Assangemu, na němž se musel dlouholetý nucený exil na ekvádorské ambasádě neblaze podepsat, jakož i antipatií vůči anarchistické editoriální politice WikiLeaks. Zde v první řadě nejde o morální a etické poklesky a přehmaty, ale o svobodu projevu, jež se ocitla v ohrožení.

Proto nechápavě kroutím hlavou nad tím, jak se může redaktor časopisu Respekt Ondřej Kundra na Twitteru radovat ze zatčení Juliana Assange. Skutečně si Kundra neuvědomuje, že tleská pokusům o umlčení nezávislých informačních zdrojů? Navíc WikiLeaks na rozdíl od Kundry odhalily skutečný kriminální skandál ruské vlády. Redaktor Deníku N a „odborník na informační technologie“ Petr Koubský ani redaktorka Lenka Kaberhlová se v Českém rozhlasu svou záští vůči Julianovi Assangemu očividně netajili. Koubský místo toho, aby se zamyslel nad tím, proč nebyl nikdo potrestán za válečné zločiny v Iráku zveřejněné WikiLeaks (jež Koubský eufemisticky nazývá „nekorektními vojenskými operacemi“), vypočítavá jeho skutečné a domnělé hříchy. WikiLeaks, jež dlouhá léta inspirovaly reálnou novinářskou práci, označil za užitečné idioty Kremlu a dalších vlád. Opět: dokázal snad Koubský jako WikiLeaks zveřejnit citlivé informace dokumentující šmírování internetu a mobilních telefonů kremelskou vládou? Podle Koubského nelze obnažování citlivých partií mnohdy zločinného establishmentu v režii WikiLeaks považovat za klasickou novinařinu. Tento „odborník na informační technologie“ také nepochopil, že tady nejde o sympatie či nesympatie týkající se Assangeho osoby, ale o pernou snahu Trumpova kabinetu dostat skalp WikiLeaks a zároveň testování vod, jak daleko lze v tažení proti sdělovacím prostředkům zajít. Adam Kotrbatý v internetovém deníku Info.cz dokonce napsal: „Američané budou muset jeho odpor zlomit, pokud se chtějí dozvědět víc. Jeho dlouhodobá činnost, v níž USA spíše škodil, než pomáhal, však svědčí o tom, že to budou mít maximálně složité.“ Většina českých novinářů se však raději zabývala volbou nového předsedy STAN.

Je to paradox: česká novinářská obec tleská těm, kdo poukazují na kriminální aktivity Kremlu a dalších vlád, třebaže má na politickou agendu oficiálních nepřátel nulový vliv, a pohrdá či ignoruje ty, kdo svět seznámí se zločiny, korupcí a mocenským cynismem Spojených států, tedy našich nominálních spojenců. I český novinář, který se instinktivně chová jako vulgární apologet establishmentu, by si měl uvědomit, že jednou by mohl na řadu přijít i on, a nikoliv jen nenáviděný „poustevník“ Assange.