Partnerství s Assangem bylo nepříjemné. Avšak práce jako jeho je životně důležitá

13. 4. 2019

Zákony ochraňující svobodu projevu nesmějí záviset na tom, zda ti, kdo jsou vystaveni palbě, jsou sympatičtí, duševně vyrovnaní a mají dobrou osobní hygienu.

Ze všech nepochybných talentů Juliana Assangeho, je zřejmě jeho největším talentem dělat si nepřátele. Nedůvěřuje téměř nikomu, nesympatizuje téměř s nikým a nerespektuje téměř nikoho. Rozhádá se se svými přáteli a znechucuje své oponenty. Nyní, když ho vytáhli, kopajícího a křičícího, z ekvádorského velvyslanetcví v Londýně - kde byl podle všeho, pekelným hostem  - nalezne zřejmě ve vnějším světě jen minimum spojenců, píše bývalý šéfredaktor deníku Guardian Alan Rusbridger.

Mnoho konzervativců pohrdá Assangem za to, že údajně ohrozil bezpečnost státu. Levičáci mu nikdy neodpustí, co udělal Hillary Clintonové. Četní novináři se posmívají jeho drzosti, že se identifikuje jako jeden z nich. Ženy nikdy nezapomenou nedořešená obvinění sexuálního násilí ve Švédsku.
 

Assange je informační anarchista - hází obrovské oceány materiálu na internet, aniž by vůbec uvažoval o následcích. Často je líčen jako užitečný idiot Vladimíra Putina a jako někdo, kdo umožnil zvítězit Donaldu Trumpovi. V Británii porušil podmínky propuštění na kauci, čímž jeho příliš důvěřiví stoupenci přišli o malé jmění, když stát zkonfiskoval jistiny, které pro Assangeho poskytli. Assange je nezdvořilý, agresivní, pompézní, samolibý, nerozumný a dokonce - jak uvádějí četné zdroje - i smrdí.

Assange a já jsme spolupracovali na zveřejnění vojenských a diplomatických dokumentů týkající se irácké války, když jsem byl v letech 2010 a 2011 šéfredaktorem Guardianu. Spektakulárně jsme se pohádali. Další stranou podílející se na vydávání tohoto materiálu byl list New York Times za řízení jeho tehdejšího šéfredaktora Billa Kellera. Pohádali se. Assange pak najal novináře a autora Andrea O'Hagana jako ghost writera. Překvapení: Pohádali se.

Součástí problému byla hluboce zakořeněná nedůvěra v mainstreamová média. Kdo určil, že mají být gatekeepery pro informace? Assange se pohyboval mezi pohrdáním pro nás a nevraživým přijetím skutečnosti, že jsme nutné zlo. Během jediné hodiny byl schopen přejít od řvaní v hysterickém záchvatu k chladnokrevnému strategickému plánování.

Avšak: Zákony ochraňující svobodu projevu nesmějí záviset na tom, zda ti, kdo jsou vystaveni palbě, jsou sympatičtí, duševně vyrovnaní a mají dobrou osobní hygienu. Je možné, že budeme muset odložit své složité postoje vůči tomuto muži a zauvažovat o dopadech pro svobodu projevu.

Je zajímavé, z čeho Assange není obviněn - alespoň zatím. Stíhat ho za obsah článků napsaných na základě materiálů od Manningové - o válce, o mučení, o vraždách a o lhaní - to by otevřelo příliš mnoho Pandořiných skřínek, které příliš mnoho lidí chce jistě nechat uzavřené.   A kdyby byl Assange na lavici obžalovaných, proč ne editoři Guardianu, amerických Timesů, Le Mondu, Der Spiegelu, the Hindu, El Pais a mnoha dalších novin?

Bylo skutečně ve veřejném zájmu publikovat podrobnosti o zabíjení civilistů v Afhánistánu a v Iráku - i o tom, že americké úřady ignorovaly systematické mučení a vraždění páchané v roce 2009 svými iráckými spojenci. Všechny mainstreamové novinářské organizace by okamžitě odvysílaly video z roku 2010, zaznamenávající "kolaterální" škody, kdy vrtulník Apache usmrtil střelbou tucet nevinných lidí, včetně dvou pracovníků tiskové kanceláře Reuters.

Bylo by obtížné vysvětlit, proč by měl být jen Assange stíhán za svou roli při zveřejnění tohoto materiálu - přestože já osobně naprosto nesouhlasím, že pak zvracel needitovaný tajný materiál po celém internetu.

V současnosti je však Assange obžalován z menšího trestného činu: že se Assange spikl s Manningovou ve snaze získat ještě další materiál a že se pokusil neúspěšně zjistit vládní počítačové heslo, aby ochránil Manningovou před prozrazením.

Ovšem mnoho novinářů přizná, že i oni by se své zdroje snažili přesvědčit, aby jim poskytli další dokumenty. A většina reportérů považuje za svou svatou povinnost chránit utajení svého zdroje.

Jaké by byly dopady úspěšného trestního stíhání takovéhoto chování? Podle Jamese Goodale, právníka, který hájil New York Times v roce 1971 před Nixonovou vládou, když list zveřejnil Pentagon Papers, takový precedent by byl zdrcující.

"Pokud by se americkému ministerstvu spravedlnosti podařilo Assangeho úspěšně stíhat," napsal Goodale, "každý reportér by od té doby směl pouze přijmout informace pasivně." Pokud nebudou novináři mít právo přesvědčovat své zdroje, aby jim poskytli utajované informace, je to konec novinářské práce týkající se témat státní bezpečnosti.

Je to specializovaná otázka novinářské práce. Ale mělo by na tom záležet veřejnosti. Po celém světě omezují represivní režimy práci novinářů. Jestliže jsme přesvědčeni, že otevřenost je životně důležitou podmínkou pro demokracii - že dobré společnosti nemohou fungovat bez transparentnosti a věcného základu pro debatu a vládu - pak je obrana investigativních novinářů, jakkoliv jsou vzdorní nebo i pomýlení, velmi důležitá.


Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
4146

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2019