"Slavné výročí": Čas vrátit NATO charakter účinné vojenské obranné aliance

13. 3. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 10 minut
V ČR v úterý proběhly mohutné oslavy 20. výročí vstupu do NATO. Z pohledu kritiků však výročí zastiňuje problematická letecká "humanitární" operace proti srbsko-černohorské Jugoslávii, jejíž součástí se český stát (především na politickou odpovědnost tehdejšího premiéra Zemana) stal - doslova pár dní po vstupu do aliance.


Postupem času a zmizením původní akutní sovětské hrozby se ze Severoatlantické aliance stala v prvé řadě byrokratická struktura. Nejvyšší orgán, Severoatlantická rada, se rutinně schází dvakrát týdně - v úterý a ve středu, přičemž teprve druhý den přijímá klíčová rozhodnutí. Nepříteli se proto doporučuje útočit na NATO nejlépe ve čtvrtek v časných ranních hodinách - tak totiž nejlépe zvýší šanci, že protistrana na nové události zareaguje se zpožděním a bude v zásadě postavena před hotovou věc.

V radě se o zásadních rozhodnutích nehlasuje, ale rozhoduje konsensuálně. To znamená, že neprojde nic, s čím by alespoň formálně nesouhlasili všichni členové aliance. A jedná se o politický orgán složený primárně z velvyslanců členských států, nebo dle potřeby z ministrů zahraničí, obrany a šéfů vlád.

Představa, že "v NATO rozhodují generálové", patří do povinné výbavy militantně ignorantských "bojovníků za mír". Ve skutečnosti specializovaný orgán nejbližší radě - Vojenský výbor NATO - zastává pouze poradní funkci. Všechna klíčová rozhodnutí musejí projít radou. A v té žádný členský stát nemůže být přehlasován. Kdyby tedy v březnu 1999 premiér Zeman nařídil tehdejšímu českému zástupci při NATO Karlu Kovandovi, aby během konzultací s generálním tajemníkem Javierem Solanou vyjádřil zásadní nesouhlas ČR s operací Allied Force proti zbytkové Jugoslávii, Solana by nemohl formálně nařídit veliteli NATO v Evropě (SACEUR) Wesleymu Clarkovi k 24. březnu 1999 zahájení leteckých operací na Balkáně. To že se tak ani v náznaku nestalo je třeba přičíst především Zemanově proslulému oportunismu. Podlé komentáře pronášené s odstupem dvou dekád pak svědčí o stále nezakrytější prolhanosti a podlosti "statečného" hradního podnájemníka ukrývajícího se před kritiky za hradbou bezpečnostních rámů a odstřelovačů.

Přednost jako slabina?

To že specifického uspořádání rozhodovacích struktur NATO před dvaceti lety nevyužili odpůrci intervence proti Miloševičovi pochopitelně ještě neznamená, že v odlišné situaci nemůže dojít k jinému výsledku. Jestliže v zemích jako Maďarsko, Itálie nebo Řecko dnes zastávají klíčové politické pozice osoby přinejmenším finančně napojené na podvratné aktivity Kremlu na Západě, vždy je na stole možnost, že v jakékoliv mimořádné situaci začnou zástupci zmíněných zemí (nebo i některých dalších) jednat způsobem, který vnitřní rozhodovací mechanismy NATO v klíčovém okamžiku účinně zablokuje. Také soustavná neochota německých spolkových orgánů vážně zasáhnout proti ruským vlivovým operacím na svém území pomalu přináší plody: Aniž se politika Kremlu sebeméně změnila k lepšímu, důvěra německé veřejnosti k ruskému vedení za poslední půlrok stoupla o třetinu. A - mírně řečeno - velice krátkozraký postoj Berlína k evropské bezpečnosti demonstrovaný v souvislosti s projektem Nord Stream 2 již může indikovat i rychlý odklon od kdysi principiální východní politiky Angely Merkelové.

Ve svém literárním zpracování scénáře potenciálního ruského útoku v Pobaltí (Shirreff, R. (2016) War with Russia. An urgent warning from senior military command. Quercus, New York, USA) britský generál Richard Shirreff narýsoval scénář, kdy Severoatlantická rada po řadě pochybných rozhodnutí a bolestných katastrof nakonec ustoupí do pozadí - a ponechá vojenskému výboru prostor pro naplánování neortodoxní operace, která kombinací hackerského útoku a překvapivého výsadku vyřadí ze hry ruské taktické jaderné zbraně. Pak již nic nebrání NATO využít mobilizačního potenciálu a zvítězit v omezeném konvenčním konfliktu o sporné území pobaltských států.

Potíž ovšem spočívá v tom, že nikde není psáno, že by rada v krizové situaci skutečně postupovala uvedeným způsobem. A Rusové až dosud prokazovali, pokud jde o hackerské útoky či soudobý radioelektronický boj, že jsou před Západem přinejmenším o koňskou délku napřed - nemluvě ani o systematickém úsilí zodolnit vojenské systémy a zbavit je fatální závislosti na zranitelné moderní elektronice. Úkol sabotovat protivníkovy jaderné zbraně zase tvořil po dekády raison d'être sovětských jednotek Specnaz GRU - takže lze s úspěchem pochybovat, že by se Rusové ve věci zranitelnosti jaderných sil výsadkovými operacemi sami náležitě nepoučili.

Věří Putin ve vítězný jaderný konflikt?

Moskevský komentátor Aleksandr Skobov ZDE je na rozdíl od Shirreffa přesvědčen, že se Putin připravuje zvítězit na Západem v omezené jaderné válce. "Slabošský Západ", domnívá se Skobov, představuje pro Kreml strategického protivníka, který v případě konfrontace odmítne eskalaci. Pokud tedy Moskva v omezeném měřítku nasadí taktické jaderné zbraně, výsledkem bude rozklad politické vůle členských zemí NATO pokračovat ve válce, vystupňované úsilí konflikt deeskalovat a uzavřít mír za každou cenu.

Třebaže pozorujeme návrat ruského imperialismu, bylo by podle Skobova chybou hovořit o "návratu k sovětské ideologii", jakkoliv jí Putinův režim podle potřeby bez rozpaků účelově využívá (viz cílená obnova Stalinova kultu). SSSR se oficiálně označoval za dědice tradic renesance, osvícenství a Francouzské revoluce, kdežto putinisté v principu uznávají v mezinárodních vztazích jen jediný "věčný zákon" - hrubou sílu. Hodnotový příkop mezi Západem a Ruskem je tak dnes mnohem širší než před nástupem Gorbačova, tvrdí Skobov.

Kreml, říká Skobov, ovšem velmi dobře ví, že rozhodně není v zájmu NATO (pokud by hypoteticky chtělo útočit na RF) použít jaderné zbraně, když má převahu v úplně jiných oblastech. A zrovna tak je Moskvě jasné, že žádné vyvíjené zbraňové systémy, tedy ani nová americká protiraketová obrana, neanulují a ještě po dekády nemohou anulovat letitý princip vzájemně zaručeného zničení v neomezené jaderné válce. Proto není třeba vyvíjet žádné jaderné superzbraně, jimiž se Kreml v posledních týdnech a měsících okázale chlubí. Nově vyvíjené systémy však mají Rusku umožnit zasazení omezeného jaderného úderu, na nějž, jak Kreml věří, by Západ neodpověděl - protože by byl politicky příliš rozdělen a nedokázal se shodnout na opatření, které sebou vždy nese větší či menší riziko úplného vzájemného jaderného zničení, tvrdí Skobov.

"Automatické bezpečnostní stabilizátory"

Právě kvůli kalkulacím Kremlu, o nichž píše Skobov, je třeba výslovně a nade vší pochybnost zajistit "automatickou" symetrickou reakci NATO na každý - i taktický jaderný - úder proti území či ozbrojeným silám kteréhokoliv členského státu. Nikoliv proto, aby takový odvetný úder někdy skutečně proběhl - ale naopak, aby potenciální protivník neupadl v sebemenší pokušení prakticky zkoušet, zda je Severoatlantická aliance skutečně tak politicky rozložená, zbavená jednotné vůle a nemohoucí, jak dnes zvenku vypadá.

Nemělo by být tedy záležitostí politických zástupců členských států při NATO, aby rozhodovali, zda vůbec symetricky reagovat na případný taktický jaderný útok nepřátelské mocnosti. V takovém případě by sekvence událostí měla vypadat následovně: Vojenský výbor okamžitě začíná pracovat na variantách odvetného úderu - a národní politici mohou maximálně spolurozhodnout, jak brzy a kde přesně k němu dojde.

Prostor pro pochybnosti o tom, zda by k odvetě vůbec došlo, je zkrátka třeba zcela eliminovat.

Přízrak "jaderného incidentu v Tonkinském zálivu"

Jistě už si představujete záplavy konspiračních teorií o "jaderném úderu pod falešnou vlajkou", který údajně zosnují krvežízniví západní generálové jen proto, aby mohli napadnout mírumilovné Rusko. Faktem je, že každé opatření limitující kontrolní roli politiků nad vojáky v sobě nese určité riziko zneužití. Voják, i kdyby byl tisíckrát oddán respektu k individualitě na základě vžitého principu Auftragstaktik/Mission Command, není automaticky nějakým zastáncem demokracie. A výjimečné případy, jaký v Trumpově administrativě reprezentoval bývalý ministr obrany James Mattis, rozhodně nelze zobecňovat.

Ke skutečným válečným tragédiím však zpravidla nevedou akce generálů, ale politiků, kteří je (špatně) úkolují. A další bohatě historicky doložené poučení říká, že pokud něco ve vojenských záležitostech spolehlivě vede ke katastrofě, bývají to "umírněná a kompromisní" řešení. Tedy přesně taková, která v klidných dobách a za civilních poměrů představují nejlepší výsledek řádné politické rozpravy.

Jakákoliv reálná rizika, která by vyplynula ze "zautomatizování" reakce NATO na hypotetický omezený jaderný útok, podle mého soudu nesnesou srovnání s těmi, jež otevírá možnost protivníka kalkulovat s politickou roztříštěností, nerozhodností a neakceschopností aliance.

Válečným štváčem snadno a rychle

Návrh zajistit "automatickou" symetrickou reakci NATO na případnou ruskou agresi, reakci, která by nezávisela na výsledcích dohadování politiků jednotlivých členských států, a to až po úroveň taktických jaderných zbraní, jistě může vypadat i jako nezodpovědný hazard s "mírem" - ovšem pouze z pohledu těch, kdo si dělají neuvěřitelné iluze o míře nezodpovědnosti, ochotě riskovat a cynické mentalitě čekisticko-mafiánské kliky ovládající dnešní Kreml.

Případně ještě z perspektivy osob, které jsou za podlézání kremelskému diktátorovi - obdobně jako "suverenisté" Orbán, Le Penová či Salvini - přímo z Moskvy placeny.

1
Vytisknout
8089

Diskuse

Obsah vydání | 15. 3. 2019