Proč premiérka Mayová stále dokola opakuje to samé

14. 3. 2019 / Boris Cvek

Referendum o brexitu bylo důsledkem boje o moc uvnitř Konzervativní strany. A vymklo se bojujícím z rukou. Místo, aby byl konflikt vyřešen, Konzervativní strana je stále hluboce rozdělena.

Po zpackaných volbách má premiérka Mayová ve Sněmovně jen křehkou většinu, udržovanou severoirskými unionisty. Jednotný názor vládní většiny na brexit neexistuje a zároveň premiérka nechce rozbít vlastní stranu. To je podle mne hlavní důvod, proč stále dokola trvá na návrhu dohody, kterou domluvila s Unií.

Jakou má jinou možnost? V poslaneckém klubu Konzervativní strany je několik desítek poslanců, kteří jsou fanatičtí brexitáři. Už tím je možnost dosažení vládní většiny zmařena. S těmito fanatiky se nemůže na brexitu zbytek strany shodnout. Zároveň tito poslanci jsou jen malou frakcí mezi více než 300 poslanci Konzervativní strany. Je možné, že kdyby měl Mayová většinu, kterou zdědila po Cameronovi, tak si dnes ve Sněmovně prohlasuje své. Ale tuhle většinu ztratila, když svévolně vyhlásila s vidinou velkého náskoku konzervativců před labouristy, volby v roce 2017. A v těch zkazila, co mohla. Ztratila 13 mandátů, zatímco labouristi získali 30 mandátů.

Pokud premiérka zůstává na půdorysu vládní většiny, tak se musí stále dokola snažit o nemožné. Zároveň nemůže v otázce brexitu jednat o kompromisu s opozicí za celou svou stranu, protože brexitáři se k žádnému kompromisu nikdy nepřipojí. Jediná možná většina ve Sněmovně je tak jakýsi průnik mezi větší částí toryů a labouristů, ale tento průnik nemá žádného lídra, není politicky zformován a sám se rozpadá do spektra různých postojů. Není nikdo, kdo by uvnitř této nezformované většiny hledal společný kompromis, proto zatím stále nevíme, co vlastně Británie chce.

Jenže v případě, že by se vytvořila nějaká většina na základě průniku labouristů a toryů, může to znamenat rozklad obou těchto stran. Na úrovni Sněmovny by odchod brexitářů z Konzervativní strany nebyl asi velkou tragédií, jinou otázkou je, jak by kompromis přijali voliči, a to obou stran. Kdyby se měla britská politika redefinovat podle postoje k brexitu, musel by vzniknout úplně nový systém dvou stran: jedné pro brexit, druhé proti brexitu. V té druhé by byla většina těch, které lze považovat za současný establishment obou stran.

Ale ten hlavní, reálný problém je, že „umírněná většina“ ve Sněmovně nemá nic, co by mohla nabídnout, nemá žádného vůdce, nemá žádný program. Proto máme přesvědčivá negativní hlasování, proto máme nejsnadnější shodu na odkladu brexitu, ale nemáme nic, co by mohlo být jasným řešením. On ani ten návrh dohody s Unií, na němž Mayová trvá, není vůbec nic jasného a podobá se spíše odkladu brexitu na dobu neurčitou. De facto říká: na ničem jasném jsme se nedohodli a doufáme, že se časem dohodneme. Do té doby, která nemusí nikdy nastat, budeme „vazalem“ EU podobně jako Norsko nebo Švýcarsko. A tohle, není divu, Sněmovna nechce.

Hlavní problém je samozřejmě v tom, že brexit je nemožný, že všechny naděje s ním spojené byly vylhané. A jestliže chcete stále dokola nemožné, narážíte stále dokola do té samé zdi. Chcete tvrdý brexit? Ne! Chcete skončit jako Norsko nebo Švýcarsko? Ne! Chcete zůstat v Unii? Ne! Co vlastně chcete? Jaké by v takové situaci mělo být reálné východisko pro umírněnou většinu ve Sněmovně? Prozření bude tak jako tak bolestné. Někdo bude muset dříve či později vysvětlit voličům, kteří věří v brexit, že byli obelháni.

0
Vytisknout
2396

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2019