Imperiální projekt zemřel, je nejvyšší čas zabývat se obnovou vlastní země:

Chce Rusko zničit lidskou civilizaci?

5. 4. 2018

čas čtení 8 minut
Co stojí za masovým vyhoštěním ruských diplomatů ze západních zemí?, ptá se Alexandr Cipko z Ekonomického institutu Ruské akademie věd. Je nepochybné, že dnešní svět je jednopolární. A navzdory našim ruským fantaziím v příštím desetiletí jednopolárním zůstane. Čína bude dál v technologickém smyslu druhořadá. A proto ani jedna z těch zemí, které spojují svou budoucnost se Západem, nesmí, jak říká náš ministr zahraničí Sergej Lavrov, klást odpor "nátlaku USA".


  Za druhé, o čem naši politici nahlas nehovoří. Za solidaritou současného Západu stojí vnímání dnešního Ruska jako hrozby, jako nepochopitelné, nepředvidatelné země. Dnes nás potřebuje málokdo, málokoho zajímáme, ani ty západní země, které žijí na úkor naší ropy a plynu. Místo abychom se stali součástí širšího evropského domu, s čímž jsme počítali v letech přestavby, se Rusko změnilo ve "zpustlé pole", které západní státy po cestě domů obcházejí. Nikdy jsme nebyli tak sami jako dnes. Nemáme přátele, spojence, žijeme jako v obklíčené pevnosti. Jak předvídal ještě Ivan Iljič, státy Východní Evropy, které Stalin koncem 40. let obšťastnil sovětským socialismem, kolem nás vytvořily kruh nepřátel. "Nezávislá" Ukrajina je ze své podstaty nucena být protiruskou. Takové jsou nevyhnutelné důsledky "napravení Chruščovových historických chyb", o čemž autor hovořil již na jaře 2014.

  Velmocenská sebeizolace

  Za současnou sebeizolaci Ruska je v mnohém vinen také samotný Západ. Jelcinovi bylo jedno, jak s ním jednají lídři G7, a Putin s nimi neuměl jednat z nerovné pozice. Touha obnovit bývalý ruský status velmoci se dnes změnila ve velkou ruskou politiku, zrodila novou verzi studené války. Za novou studenou válkou chválabohu stojí pouze emoce, svéráz ruského národního charakteru.

  Dějiny připojení Krymu a poté pokusů realizovat projekt Maloruska vyhlížejí z filozofické perspektivy jako produkt spojení mnoha náhod. Nic nám nebránilo přimět Janukovyče vzdát se myšlenky ekonomického spojení s Evropskou unií do listopadového summitu ve Vilniusu v roce 2013. Ale Putinovu okolí to bylo jedno, přemýšlelo pouze o tom, jak obšťastnit prezidenta zářivými vítězstvími na olympiádě v Soči. Bylo možno vyhnout se majdanu a následující katastrofě ruského světa i po Janukovyčově podpisu asociační dohody s EU. Janukovyčův tým mohl upustit od ratifikace této dohody v Radě, hrát o čas. Logika krize poskytla Rusku příležitost v podobě možnosti připojení Krymu a my jsme do této pasti spadli. Nikdo nemohl zpochybnit Putinovo rozhodnutí udělat krok na cestě ke zrodu mocného Ruska, které vychází především ze svých národních zájmů.

  Za takovým zvratem událostí koneckonců stojí tradiční ruské samoděržaví, které se obrodilo za Putina - a nikoliv bez jeho vlastní iniciativy. Jistě, národ byl unaven chaosem a anarchií 90. let, přivítal návrat Ruska do situace, kdy moc v zemi je soustředěna v rukou jediného člověka. Já sám hříšný jsem patřil k těm, kdo formulovali filozofii mocenské vertikály a bohužel jsem i vymyslel termín "národní lídr". No a já i mě podobní vlastenci jsme zapomněli, že Rusku hrozí nejen anarchie a chaos, ale i svévole samoděržavného vládce. Problém je v tom, že dnes žijeme v Rusku, kde neexistuje politika, kde vůle a duševní impulsy jediného člověka rozhodují o osudu mnohamilionové země. Ale je nutno uznat, že když jen jeden člověk určuje osud země s jadernými zbraněmi, nese to v sobě potenciální nebezpečí nejen pro Rusko, ale pro celé lidstvo. Ruská tragédie spočívá v tom, že mocenská vertikála stojící v protikladu k nebezpečí ruského chaosu se nevyhnutelně mění v tradiční absolutní vládu jediného člověka. Já osobně stále více pochybuji o samotné možnosti založení politického systému s dělbou moci ruským člověkem, systému s mechanismem pojistek proti chybám lídrů. Nezvládáme ani to, co dnes dovedou udělat i mnohé země v Africe.

  V důsledku toho máme to, co máme. Na jedné straně jiskřivá radost milionů lidí z návratu Krymu, na druhé rostoucí a ze dne na den ostřejší protivenství vůči Rusku od lídra současné západní civilizace - USA. Nejhorší je, že návrat k dobám víceméně uspokojivého partnerství s USA se v našich podmínkách nedá předpokládat. Už se nikdy nevrátíme před březen 2014, k Rusku bez Krymu, a Západ a USA se nikdy nesmíří s Ruskem, které si nárokuje privilegium vycházet v zahraniční politice pouze z vlastních zájmů. Podle názoru řady expertů nepřátelský vztah USA a celého Západu k Rusku potrvá léta. USA se nikdy dobrovolně nevzdají současné hegemonie ve jménu toho, aby se Rusko jako v dobách SSSR stalo jedním z center multipolárního světa. A my se, zejména za Putina, nikdy nesmíříme se současnou situací, kdy probíhají snahy vytvořit nový světový řád nepočítající s ruskými zájmy. Pro Rusko je velmi těžké smířit se s logikou nového globálního světa, kde vedení patří pouze ekonomicky rozvinutým státům. Dovolím si tvrdit, že za našimi současnými bolestnými velmocenskými ambicemi stojí kapitulace, neschopnost uznat rozsah civilizačního zaostávání Ruska za rozvinutými západními zeměmi. Prostě nedokážeme ujít nezbytnou cestu těžké práce, kterou prošla Čína od dob Teng Siao-pchinga.

  Je těžké být bohem?

  Nevrací se pouze studená válka. Současně s konfliktem mezi Ruskem a Západem se na pořad dne dostala možnost jaderné války s nevyhnutelným zánikem lidské civilizace. A pravda je, že poprvé za poslední léta se ve veřejném prostoru o možnosti jaderné války - která znamená nevyhnutelný zánik lidstva - zmínil ruský prezident Vladimir Putin. V roce 2014, v době "ruského jara", Putin hovořil o možnosti použití jaderné zbraně jako o "obranném opatření", pokud Západ bude vojenskou cestou odporovat "napravení Chruščovových chyb". Americká i ruská vojenská doktrína pochopitelně předpokládají izolaci jaderných zbraní. Pravda, Rusko na rozdíl od USA hovoří o použití jaderné zbraně jako o odvetném opatření. Ale neočekávané je, že Rusko začalo hovořit o tom, o čem se přestalo hovořit po Gorbačovově přestavbě - o možnosti zániku lidstva v jaderné válce. "Ale k čemu je nám takový svět, jestli tam nebude Rusko?" zeptal se Putin před březnovými prezidentskými volbami.

  Nyní neanalyzuji logiku oprávnění připravenosti zničit celé lidstvo v reakci na "rozhodnutí zničit Rusko" přijaté našimi protivníky. Taková logika nepochybně existuje. Je to logika "Oko za oko, zub za zub". Podle Putinovy logiky do zubů dostanou nejen USA, ale celé lidstvo, které nemá jaderné zbraně a které dnes s úžasem přihlíží, jak Rusko a USA předvádějí svaly. A nejhorší je, že taková logika může vést k úmrtí milionů lidí, kteří se ničím neprovinili. To že má být výsledek Boží prozřetelnosti?

  Poprvé po mnoha dekádách bylo v důsledku "ruského jara" aktualizováno téma zničení lidstva. Je třeba říci, že ne každý ruský lídr by tak klidně hovořil o situaci, kdy si hrajete na boha a pošlete na onen svět celé lidstvo. Podle mého názoru mezi vedoucími představiteli SSSR z posledních dekád nebo mezi těmi, kdo stáli blízko k vrcholům moci, taková osobnost nebyla. Na počátku přestavby jsem se často stýkal prakticky se všemi členy politbyra. Mezi nimi nebyl nikdo, kdo by dokázal tak klidně uvažovat o zániku lidstva, jako Vladimir Putin. Nikolaj Ryžkov? Nikdy! Alexandr Jakovlev? Nikdy! O Michailu Gorbačovovi ani nemluvě.

  Je možné, za hovory o smrti lidstva stojí náboženský charakter Putinova myšlení předpokládajícího apokalypsu. Ale k čemu je Putinovi bůh, když se sám stal bohu rovným a klidně uvažuje o tom, kdy a za jakých podmínek coby ruský prezident dá příkaz zničit celé lidstvo?

 

Celý text v ruštině: ZDE

1
Vytisknout
16117

Diskuse

Obsah vydání | 10. 4. 2018