Kdo že tu podporuje terorismus?

1. 3. 2018 / Daniel Veselý

Ankara by se měla chytit za nos, když někoho nařkne z podpory terorismu, neboť sama čelí obvinění ze spolupráce s teroristy z Daeše, od kterých turečtí podnikatelé s největší pravděpodobností kupovali ropu. Erdoganova vláda také Daeši umožnila, aby turecké území využíval jako přestupní stanici do Sýrie, a „vytvořila tak monstrum, se kterým si nedokáže poradit“. Další závažné podezření se dokonce týká vojenské kooperace Ankary a Daeše. Jinak řečeno: Erdoganovo Turecko se vědomě podílelo na vytvoření džihádistické hrozby, již odsuzuje celý civilizovaný svět a která se mu jako bumerang vrátila v podobě teroristických útoků v Ankaře a Istanbulu.

Turecko se společně s Katarem a Saúdskou Arábií dlouhá léta zásadním způsobem podílelo na rozdmýchávání syrského válečného konfliktu, a to podporou salafistických a islamistických militantů, včetně syrské větve Al-Káidy. Ankara se před měsícem přímo zapojila do války v Sýrii, když provedla invazi do kurdské enklávy Afrín s proklamovaným záměrem vytvořit jižně od svých hranic salafistickou nárazníkovou zónu. To v praxi může vyústit v etnickou čistku půl milionu Kurdů. Operace s cynickým názvem Olivová ratolest si podle posledních odhadů vyžádala zhruba 200 civilních obětí.Turecká armáda si nyní vyřizuje účty se syrskými Kurdy, kteří excelovali v bojích s teroristickým kultem Daeš. A to je jeden z mnoha paradoxů syrského konfliktu.     

Také turečtí bratranci afrínských čelí Erdoganově zlobě, byť nejde o otevřenou válku, ale o konflikt nízké intenzity probíhající na jihovýchodě Turecka od léta 2015. Stávající fáze letitého konfliktu mezi Ankarou a Stranou kurdských pracujících (PKK) je přitom slabým odvarem krvavých 90. let, kdy turecká armáda s klíčovou asistencí Clintonovy administrativy usmrtila desítky tisíc Kurdů, zničila tisíce vesnic a vysídlila dva miliony lidí. Ale i nynější tureckou ofenzivu proti rebelujícím Kurdům doprovázejí zločiny - včetně masakrů stovek civilistů, vysídlení stovek tisíců lidí a masivní destrukce rezidenčních oblastí, o čemž na sklonku roku 2015 informoval například list New York Times. Jenže sami Kurdové - především turečtí - nejsou žádnými beránky, když se nezastavili před ozbrojenými útoky proti civilistům.

Suma sumárum: Chce-li Turecko o jiných zemích hovořit jako o podporovatelích terorismu, mělo by si nejdříve zamést před vlastním prahem. 

Na druhou stranu se Česká republika nemůže tvářit jako svatoušek, když vyváží zbraně a vojenský materiál do zemí, jako je Saúdská Arábie nebo Egypt. ČR se tak podle organizace Social Watch podílí na „rozdmýchávání konfliktů, násilí a udržování válečného stavu“ zejména na Blízkém východě. Rijád, jak už bylo řečeno, se podílí na syrské tragédii podporou islamistických skupin a čtvrtým rokem beztrestně (s klíčovou vojenskou podporou USA a Velké Británie) destruuje Jemen, kde jsou miliony lidí ohroženy hladomorem a cholerou. Represivní vláda v Káhiře sice v současnosti bojuje s džihádisty operujícími na Sinajském poloostrově, avšak brutální operace Sísího armády spíše islamistickou hrozbu udržují při životě. Čeští výrobci zbraní ignorují také fakt, že obě země nemilosrdně potlačují jakýkoliv disent.

Omilostnění Sáliha Muslima je bezesporu dobrou zprávou a rovněž znamením, že zahraniční politika ČR není natolik nesvéprávná, aby podlehla nátlaku autoritářského státu. A čím se měl „nejhledanější terorista“ Turecka vlastně provinit? Ankara tvrdí, že se Muslim podílel na bombovém útoku v Ankaře na jaře roku 2016. Nicméně k atentátu se přihlásila odštěpená frakce PKK a pádné důkazy o jeho vině neexistují. Navíc turecké soudy nejsou ve světle Erdoganových čistek v justici zárukou spravedlivého procesu, zejména pokud je obviněným Kurd.