V Sýrii žádní umírnění rebelové neoperují a Rusko útočí na káidisty

9. 10. 2015 / Daniel Veselý

S přímým vojenským zapojením Ruska do války v Sýrii se vyrojila řada obav – především v západních médiích a sdělovacích prostředcích vlastněných Katarem a Saúdskou Arábií, že Rusko cílí především na antiasadovskou opozici a nikoliv na Islámský stát/Daeš. Přesto se spojenci Spojených států v regionu, jako jsou Izrael a Egypt, na Moskvu nedívají s takovým despektem jako USA a jejich arabští spojenci a Turecko. Egypt ruské údery na cíle islamistů v Sýrii podporuje a Irák pravděpodobně uvítá ruské vojenské angažmá proti Daeš na svém území, neboť by mohlo být účinnější a bylo by vedeno bez zábran ZDE . Podobný apel nyní zaznívá i z Afghánistánu, kde je po 14 let trvající okupaci v režii Bílého domu Taliban na postupu.

Myslím, že není třeba, aby se západní politikové a novináři obávali toho, že by Kreml mohl převzít roli přičinlivého „četníka“ na Blízkém východě z rukou Spojených států, jejichž angažmá zde vyvolává jeden děsivý konflikt za druhým. Již jen třeba proto, že Pentagon odmítl návrh ruské strany na koordinaci vojenských operací vůči Daeš s odůvodněním, že strategie Kremlu je „chybná“ ZDE. Pentagon si vždy najde nějakou výmluvu, aby mohl ospravedlnit vlastní strategii proti džihádistům, která však po roce žádné výsledky nepřinesla, vyjma nových rekrutů do řad Daeš a stovek civilních obětí.

Přestože jsem stále skeptický vůči ruskému vojenskému dobrodružství v Sýrii (jako ostatně ke každé militaristické avantýře kterékoliv velmoci a země, neboť primárně sledují jen své utilitární zájmy), není to kvůli tomu, že Moskva útočí na nepřátele Asadova režimu.

Umírněná opozice v Sýrii totiž neexistuje ZDE, jak ostatně tvrdí zasvěcení pozorovatelé, mezi nimiž nechybí ani veterán-reportér Robert Fisk ZDE . Iniciativu v bojích převzali káidisté a všechny strany konfliktu se dopouštějí zločinů, byť, jak uvádějí zaujaté zdroje, jako je Syrian Observatory for Human Rights, v nich „exceluje“ Rusy podporovaný Asad, který nechává bombardovat civilní zástavby držené v rukou rebelů, místo aby je evakuoval. Ba co více – prezident Obama veřejně v loňském roce v rozhovoru pro New York Times přiznal, že je v Sýrii obtížné nalézt dostatečný počet kádrů mezi sekulárními rebely, kteří by se dali vyzbrojit a trénovat ZDE.

Rusko má ovšem legitimní obavy, že by se islamistické nebezpečí ze Sýrie mohlo přesunout do jeho bezprostředního zahraničí nebo dokonce na jeho vlastní území, a to prostřednictvím aktivit čečenských rebelů. Kdežto bezpečnost Spojených států ohrožuje daleko víc tamní násilí páchané střelnými zbraněmi než islámský terorismus a v Sýrii jim jde o hegemonistické zájmy. Proč by jinak Obamova administrativa vynaložila pomalu miliardu dolarů na výcvik a vyzbrojení téměř 10 000 antiasadovských bojovníků, jak cudně zmiňuje třeba list Washington Post ZDE (nepočítaje v to zpackaný program na výcvik a vyzbrojení rebelů za půl miliardy dolarů, který vygeneroval jen čtyři nebo pět bojovníků proti Daeš)?

Nabízí se znepokojivá otázka; byla by Asadova vojska a bezpečnostní síly schopny spáchat takové masakry, kdyby USA a další země notně nepřikládaly pod kotel v podobě transferu tisíců tun zbraní do rukou opozice, jež si taktéž nebere servítky?

Jak informuje Juan Cole, který hořce odsuzuje Asadovy zločiny a zároveň tvrdí, že ozbrojenou opozici v Sýrii tvoří hard-core fundamentalisté, ruská vojenská intervence nebyla vyprovokována Islámským státem, ale káidisty vedenou koalicí s názvem Army of Conquest, která sdružuje především islamisty z an-Nusrá a Ahrar al-Šam. Této káidistické formaci se loni v listopadu podařilo dobýt syrskou provincii Idlib a posléze si dokázala proklestit cestu směrem na klíčový přístav a základnu v Latakii, kterou Rusové využívají. Kdyby se káidistům podařilo posunout dále na Latakiu, pokračuje Cole, mohli by začít masakrovat alávity, kteří podporují Asadův režim, a dokonce odříznout Damašek. Mezi extrémisty, kteří obsadili město Džisr aš-Šugúr v provincii Idlib, byli i čečenští islamisté, kteří pro Putinovo Rusko představují noční můru. A právě tomu chce Kreml zabránit. V zájmu Moskvy také není, aby se v rukou „rebelů“ ocitlo celé město Hamá. Ti by mohli odříznout Damašek od zásobovacích tras ze severu, a proto na ně ruské letectvo cílí a poskytuje vzdušnou podporu syrské armádě.

Z výše uvedeného vyplývá, že Rusko, ač podporuje tuze krvavého diktátora, se snaží zabránit tomu, aby v jeho blízkém pohraničí vládli fanatičtí káidisté, což by pro něj mohlo mít nedozírné následky. A skutečnost, že se Moskvě dostává podpory z Iráku, Egyptu, ba dokonce Afghánistánu, napovídá, že americké tažení proti islámskému terorismu naprosto selhalo. Nedomnívám se ale, že by Rusko převzalo americké otěže v regionu; jedná čistě podle svých zájmů, podobně jako jednalo a jedná na Ukrajině. Můžeme samozřejmě racionálně kritizovat, jak při tom postupuje, nikoliv však jednostranně a hystericky. Uvědomme si rovněž, že USA nyní provádějí vojenské operace ve 135 zemích světa ZDE a podle konzervativních údajů mají 700 vojenských základen ve více než 120 státech. Jejich hegemonie proto není nikým ohrožena.

0
Vytisknout
4255

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2015