Riskoval jsem svůj život kvůli tomuhle?

Uprchlíci vznášejí zdrcující otázky. Mají evropští politikové odpovědi?

7. 10. 2015

čas čtení 5 minut

"Myslel jsem, že jsem přijel do svobody, do lidských práv, tady v Evropě, ale lidé s námi zacházejí jako se zvířaty a se zločinci," řekl jeden Iráčan, s nímž jsme hovořili v Maďarsku. "Riskoval jsem svůj život pro tohle? Co jsem udělal, že si takové zacházení zasloužím?" Jak mu evropští politikové odpovědí?

Tovarnik, Chorvatsko. "Buď zemřeme. Anebo budeme moci dál žít."

To je volba, kterou měli před sebou Samira a Omar, manželská dvojice z města Kobane v Sýri. Tak vzali své děti - ve věku devíti, osmi, tří let a 10 měsíců - a za pomoci osmnáctiletého bratrance se vydali na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře do Evropy. "Na cestu smrti," jak ji charakterizovali uprchlíci, s nimiž jsme se sešli minulý týden, píší na prestižním serveru Politico Lydia Gall a Izza Leghtas.

Samira a Omar vyprávěli, že nejprve je podvedl pašerák, který si od nich vzal 3000 dolarů a zmizel. Až poté zaplatili 6300 dolarů za cestu na řecký ostrov, která si vyžádala tolik lidských životů.

Setkali jsme se s nimi jedné noci, jak stáli na konci dlouhé fronty lidí, čekajících na vpuštění do depresivního tranzitního tábora v chorvatském městě Opatovac. Při pohledu na tuto rodinu jsme se jako Evropané styděli, že lidé, kteří uprchli před nebezpečím, byli nuceni znovu riskovat svůj život a život svých dětí, jen proto, aby mohli hledat útočiště. Evropa přece není takto strašná.

Už to, že lidé musejí riskovat svůj život ve snaze hledat útočiště cestou do Evropy je strašné. Ale zacházení, které musejí přežívat na hranicích Evropy, je přidává k tomu ještě ponižování a urážení.

Na všech hranicích, které jsme v posledních týdnech navštívili - v Maďarsku, v Srbsku, v Chorvatsku i v Makedonii - jsme viděli vyčerpané lidi, držené ve vakuu místními úřady často za chaotických a nelidských podmínek. Naprostá absence koordinace mezi úřady jednotlivých států a odmítání států převzít odpovědnost za žadatele o azyl a uzavírání hranic způsobily, že to, co mohl být naprosto zvládnutelný proud uprchlíků se občas stává nezvládnutelnou krizovou situací. Tisíce lidí se hromadí u pohraničních přechodů.-

Lidské důsledky vidí každý. Viděli jsme mnoho rodin s malými dětmi a nemluvňaty, kteří byli nuceni přenocovat na polích bez jakékoliv ochrany před zimou a deštěm. Viděli jsme tisíce lidí, kteří neměli jídlo ani vodu, v obrovském vedru i v mrazivé zimě a dešti. Rodinní příslušnící se navzájem ztráceli, rodiny byly nuceny spát v bouři na hřbitově, aniž by tušili, co se stane příští den.

Byli jsme ale svědky i jiné, lepší stránky Evropy, totiž obrovského úsílí dobrovolníků, znepokojených občanů, kteří na některých místech, která jsme navštívili, projevovali pohostinnost a lidskost. V Budapešti dělali na nechvalně známém nádraží Keleti dobrovolníci úplně všechno. Vytvořili tam na mnoho týdnů provizorní tábor pro uprchlíky, protože maďarské úřady neposkytly vůbec žádnou pomoc.

Ve Vídni a po celém západním Balkánu jsme se seznámili s fantastickými, angažovanými lidmi, kteří odešli ze zaměstnání a od rodiny a pomáhali uprchlíkům, sbírali pro ně peníze, kupovali a rozdávali potraviny, šaststvo, přikrývky a stany. Na jednom pohraničním přechodu mezi Chorvatskem a Srbskem odvezl osmdesátiletou paní ze Sýrie k nejbližšímu autobusu švédský dobrovolník. Vozil i další lidi na další etapu cesty. Osmdesátiletá paní nemohla chodit a byli jsme ohromeni, že se jí podařilo dostat až tak daleko.

Avšak toto není krize, kterou mají řešit dobrovolníci. Tato krize vyžaduje efektivní společnou reakci od Evropské unie a dalších evropských vlád. Relokační plán, schválený Evropskou radou dne 22. září je teprve prvním krokem. Efektivní společná reakce EU také vyžaduje vytvoření bezpečných a legálních cest do Evropy, příslib napravit rozbitý evropský azylový systém a zajistit robustní záchranné operace v Středozemním moři.

Před summitem EU se zeměmi západního Balkánu a se sousedy Sýrie, který se bude konat 8. října, je životně důležité, aby se vlády EU nepokoušely řešit tuto krizi svalením své odpovědnost na své sousedy na západním Balkánu, na Srbsko, Makedonii či Turecko. Srbsko a Makedonie nemají v současnosti schopnost férově zpraacovat ani slušně a lidsky ubytovat velké počty žadatelů o azyl, a v Turecku už jsou dva miliony uprchlíků.

Vytváření kapacity na západním Balkánu a zvýšená finanční pomoc uprchlíkům v Turecku, v Jordánsku a v Libanonu jsou důležité. Ale jsou pouze doplňkem - nikoliv náhražkou - a vlády EU musejí splnit své povinnosti. Namísto sezení v Bruselu či v Lucembursku by možná měli evropští politikové strávit několik hodin s uprchlíky, kteří uvázli na hranici na západním Balkánu.

"Myslel jsem, že jsem přijel do svobody, do lidských práv, tady v Evropě, ale lidé s námi zacházejí jako se zvířaty a se zločinci," řekl jeden Iráčan, s nímž jsme hovořili v Maďarsku. "Riskoval jsem svůj život pro tohle? Co jsem udělal, že si takové zacházení zasloužím?"

Jak mu evropští politikové odpovědí?

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
10617

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2015