Nepřátelé demokracie a svobody

22. 7. 2015 / Tomáš Hunčovský

Pojmy demokracie a svoboda se v současnosti zaštiťuje prakticky každý, kdo chce dodat svému komentáři patřičnou míru váhy. Nezáleží na tom, zda dotyčný demokraticky smýšlí či hájí-li princip svobody, důležité je, že tato slova použije. Dochází zde k závažné proměně, během níž se tyto pojmy vyprazdňují, přičemž důraz začíná být kladen pouze na samotné slovo, nikoli obsah, který v sobě nese. Zanedlouho tak můžeme být svědky situace, kdy ve jménu demokracie a svobody uslyšíme hlásat názory, které však budou ve svém jádru podstatám demokracie a svobody naprosto odporovat.

Nepřítelem demokracie a svobody není nikdo konkrétní, nýbrž jsou to obecné jevy, které – pokud nejsou regulovány – začnou v kritických momentech prosakovat ve společnosti na povrch, aby se vzápětí ukázalo, že v takové chvíli už je jejich odstranění velmi nesnadné, ne-li nemožné. Na správném fungování demokracie se z hlediska účasti veřejnosti podílí zároveň hned několik klíčových pilířů, pokud se však tyto pilíře začnou podlamovat, dojde k otřesení jejího chodu. Podle mého názoru se jedná o vzdělanost, svobodná média a občanskou angažovanost. Za nepřátele demokracie a svobody tedy můžeme označit nevzdělanost, nesvobodná (zaujatá) média a občanskou neangažovanost.

Pod pojem vzdělanost, jak si ji zpravidla vysvětlujeme, nelze zahrnovat pouze případy, kdy někdo ví, v jakém roce se odehrála bitva na Bílé hoře, zná Archimédův zákon, umí počítat s logaritmy atd. Ačkoliv to bude pro někoho znít možná fádně, do vzdělanosti musíme za každou cenu řadit i morální hodnoty – a především je –, protože jejich dodržování funguje jako štít proti násilí, lži a podvodu mnohem více než schopnost vyřešit diferenciální rovnici. Výše uvedené neřesti přispívají k narušení chodu demokracie a s tím i související svobody, neboť jsou vlastní totalitním režimům. Walter Lippmann se kdysi vyjádřil, že „v komunitě, která není schopna odhalit lež, nemůže existovat svoboda“. Měl pravdu, nicméně z toho ještě nevyplývá, že v komunitě, která lež odhalí, bude existovat zákonitě svoboda.

Víra v život člověka a obecně humanismus se navíc v důsledku celkového úpadku morálky přestává v současnosti jevit jako samozřejmá záležitost, protože tento směr začíná být kritizován za to, co dříve kritizoval on sám. Ti, kdo kladou důraz na neustálý technický pokrok a důležitost strojů, které by stvořily tzv. (dokonalého) post-člověka, se musí za každou cenu vymezit vůči omylné lidské bytosti, jak ji známe dnes. Jestliže humanismus bojoval proti tmářství, pověrám a tradici, během staletí se nakonec sám stal tradicí, kterou je podle posthumanismu nutné kritizovat, případně nahradit.

Minulé léto jsme se během izraelsko-palestinského konfliktu mohli přesvědčit (ale můžeme se o tom přesvědčovat prakticky kdekoliv denně), že hodnota lidského života je i v současných demokratických společnostech naprosto degradována. V tomto otřesném a násilném aktu, který probíhal přesně před rokem, je nutné sledovat úpadek lidstva, protože izraelský demokratický stát přijal totalitní praktiky, které spočívají ve vraždění nevinného civilního obyvatelstva včetně dětí.

Hybnou páku demokracie tvoří bezesporu zpravodajství a média. Dnešní svět je ale globalizován do takové míry, že se jen stěží můžeme zaměřit pouze na lokální problémy. Pohlédnete-li na titulní stránky novin, uvidíte nejrůznější škálu témat, která budou reagovat na dění v celém světě. To nás samozřejmě nutí přemýšlet o světě jako celku, nikoli pouze o problémech našeho státu, kraje atd.

K většině událostí navíc dochází zcela nezávisle na sobě, což velmi stěžuje jejich interpretaci. Připočteme-li k tomu navíc, že je prakticky nemožné, aby člověk dokonale rozuměl politickému uspořádání všech států či historickému vývoji nejrůznějších kultur a národů, pak každodenní přehršel zpráv z celého světa slouží spíš k dezinformování než k informování. Jednotlivé informace totiž nelze vnímat samostatně, ale pro jejich úplné pochopení je nutné včlenit je vždy do kontextu. Kdo to však kromě odborníků na příslušná témata dělá? Kdo si např. konfrontuje zprávy o Íránu s událostmi tamějších politických dějin? Kdo zná detailně mentalitu íránské společnosti, aby dokázal pochopit, jak důležitou roli pro ni hraje funkce ajatolláha? Kdo ví, jakými jazyky se hovoří v Eritrei a z jakého důvodu? V konečné fázi jsme v tomto ohledu opravdu z největší části odkázáni pouze na média, která tak mají obrovskou odpovědnost za to, co produkují.

Demokracie a svobodné uvažování se však začíná dostávat do ohrožení ve chvíli, kdy média o jednotlivých událostech přestanou informovat objektivně a nestranně. Subjektivně zabarvené zpravodajství nebude totiž nikdy referovat vyváženě, proto bude jeden názor (či pohled na věc) upřednostňován před druhým, což může nakonec vyústit do dvou extrémů. Buď veřejnost přijme názor prosazovaný médii, nebo jej naopak zavrhne a upne se k jeho protikladu, ať už bude jakýkoliv.

Ke krizové situaci dochází ve chvíli, kdy část společnosti akceptuje postoj předkládaný médii a část jej naopak odmítne, čímž dojde k jejímu rozdělení na dva hlavní tábory, které spolu vedou v ideologické rovině válku. Tento boj zaměstnává a odvádí představivost lidí daleko od veřejných záležitostí, což vede k tomu, že spíš než ve snaze prosadit společný cíl se lidé nemohou prakticky na ničem shodnout. Názorová různost je samozřejmě správná, nesmí však přerůst v názorový boj. Demokracie jako vláda lidu musí být založena především na trpělivém vyjednávání a hledání konsensu.

Důsledkem těchto rozepří je buď apatie, nebo ještě větší radikalismus v prosazení „svého“ názoru. „Demokracie je diskuse“, tvrdil T. G. Masaryk, jenže s radikály se nedomluvíte, protože k prosazení svého názoru jsou schopni použít i násilí, čímž se opět dostáváme k nezastupitelné roli vzdělanosti a morálních hodnot, které je nutné dětem již od útlého věku vštěpovat. Je to úkol nejen škol a médií, ale především samotných rodin, jež mají na vývoj dítěte zásadní vliv.

Apatie a rezignace na veřejné záležitosti je také chybná, neboť čím více občanů se angažuje, tím dokonalejší je demokracie. V opačném případě totiž může i demokratická vláda podlehnout přesvědčení, „že má právo na absolutní suverenitu (tj. moc), což může vést k centralizaci moci, často za pomoci neústavních prostředků a obvykle se špatnými výsledky. Končí to pak režimem ne nepodobným diktatuře, byť s větší legitimitou“ (Fareed Zakaria, Budoucnost svobody, Praha 2012, s. 96). Demokracie nezačíná a zároveň nekončí pouze volbami a lidé, kteří přihlížejí prázdným diskuzím politiků, nesmějí propadat čím dál větší letargii, protože ve stavu společnosti i demokracie se zrcadlí odraz jich samých.

Demokracii jako formu vlády lze totiž přirovnat k zahradě. Pokud k ní nejste lhostejní a staráte se o její rozkvět, pak bude prosperovat a ponese plody. Jestliže ji však necháte napospas svému osudu, pak se zaplevelí a pojde, přičemž bude trvat velmi dlouho, než se vám ji podaří znovu obnovit.

0
Vytisknout
2443

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2015