Malá poznámka k Řecku a teorii (i)racionálního aktéra

24. 7. 2015 / Karel Dolejší

V teorii her, v níž vyniká řecký exministr financí Janis Varufakis, platí předpoklad racionálního aktéra, který se snaží maximalizovat svůj zisk, přičemž předpokládá, že protistrana činí totéž. Jenže pokud by reálný aktér skutečně jednal 100 % racionálně, ocitl by se za určitých okolností ve značné nevýhodě proti tomu, kdo tak nepostupuje. Proč? Jednoduše proto, že nemůže dostatečně přesvědčivě hrozit kroky, kterými by poškodil své zájmy. Stal se snadno průhledným a předvídatelným. V určitých situacích je mnohem výhodnější jednat z pozice toho, kdo dává najevo ochotu svůj zájem poškodit, tedy je (z hlediska výchozích předpokladů) "iracionální". Taková strana totiž může nakonec získat značné koncese, mnohem větší než ta, jež vyjednává "rozumným způsobem". Ovšem také více riskuje a může úplně prohrát. Ukázkou zmíněné vyjednávací strategie, velmi úspěšně realizované, byl třeba postoj KLDR k jadernému programu. Původně získala masivní pomoc výměnou za to, že se programu zřekne; později program obnovila a stejně vyrobila jaderné zbraně.

Další ukázkou je aktuální postup Ruska, které se samo "protisankcemi" poškozuje více, než kolik škod mu způsobují západní sankce - a zdá se, že až do konce funkčního období Baracka Obamy ze své výhrůžné "iracionality" může vytěžit řadu strategických výhod.

Jednání o řeckém dluhu nejsou tedy zpětně jen podnětem k zamyšlení, zda vůbec lze definovat racionálního aktéra bez stejně "racionálního" čtení situace sdíleného všemi hráči. Kromě toho je také namístě se ptát, nakolik se vůbec hodí standardně pracovat s teoretickou abstrakcí racionálního aktéra...

0
Vytisknout
2551

Diskuse

Obsah vydání | 27. 7. 2015