UKÁZKA Z NOVÉ KNIHY

Sametová revoluce: Kádrová práce

4. 6. 2014 / Oskar Krejčí

ŠOK│ Nakladatelství Professional Publishing připravilo k 25. výročí převratných událostí v Československu knihu známého politologa a bývalého poradce dvou předsedů federální vlády Oskara Krejčího. Tato kniha s jednoduchým názvem Sametová revoluce shrnuje a doplňuje vzpomínky a úvahy tohoto přímého účastníka předávání moci.

Kniha přináší osobní svědectví přímého účastníka převratných událostí, které před čtvrt stoletím vedly ke změně režimu v Československu. Protože se jedná o vzpomínání politologa, v knize je patrná snaha nalézt příčiny revolučních změn, ale i jejich důsledky směřující k dnešku. Dvacet pět let po revolučních změnách roku 1989 se autor pokouší připomenout konkrétnost událostí i emoce oněch dnů. Staví tak hráz legendám a mýtům... Konfrontuje čtyři představy o příčinách sametové revoluce – hrdinskou legendu, konspirační teorii, vize antropologických důvodů a      geopolitických příčin. Zásadním způsobem rozšiřuje soubor statí Pohled ze Strakovky, který Britské listy publikovaly v roce 2004 jako elektronickou knihu ve formátu PDF k 15. výročí převratu 1989.

Čtenářům Britských listů přinášíme ukázku z první a druhé části knihy Sametová revoluce a odkazy na dvě další kapitoly.

...Směřování k socialismu zůstalo, což je patrné v rozvoji školství, základního přírodovědného a technického výzkumu, v rozvoji investic do kultury, v potravinových a hygienických normách, ale i v dostupnosti lékařské péče a podobně. Tehdejší Československo také neznalo bezdomovce, nezaměstnané, žebráky a exekutory. To ovšem v kombinaci se zmíněným nedostatkem zboží mohlo vyhovovat pouze lidem, kteří měli z důvodu osobnostních predispozic či výchovy sklon k asketismu nebo jim prostě bylo cizí hromadění majetku. Nebylo jich málo a ve všech režimech patří k těm nejčestnějším lidem. Jenže nepředstavují většinu. Na druhé straně ti, kteří si přáli co největší pohodlí nebo usilovali o co největší majetek, nemohli být v byrokratickém socialismus uspokojeni. Řečeno jinak, nemohli se cítit svobodní.

Tendenci k askezi ideologie podporovala. Režim se více podobal Lykúrgově Spartě než Marxovým snům. Morálně-politický problém nastal, když si svou touhu po maximalizaci pohodlí, po servisu a po majetku uvědomila část nové politické elity. Je samozřejmé, že v podmínkách nedostatku musí mít kádry – vědecké, umělecké, ale i řídící – určité výhody, má-li společnost přežít. Tyto výhody se ale musejí opírat o pracovní zásluhy; právě kvalifikovaná práce jako násobek práce nekvalifikované stanoví hranici v rozdílu spravedlivých příjmů a dalších odměn. Tedy alespoň podle tehdejší socialistické doktríny. Jenže v zemích byrokratického socialismu postupně vznikl zkostnatělý systém péče o úzkou vrstvu nomenklaturních kádrů, zahrnující servis opírající se o faktické služebnictvo, až po zvláštní obchody s nedostatkovým, většinou západním zbožím, které bylo pro ostatní lidi nedostupné.

Celý tento systém byl pečlivě vnitřně rozkastován, což podněcovalo kariérismus. I když vzniklá sociální diferenciace ani zdaleka nedosahovala úrovně dnešního kapitalistického Česka či Slovenska, vyvolávala velký odpor veřejnosti. A to nejen z důvodu nepřejícnosti a závisti. Odpor vyvolával i fakt, že tento stav byl v zásadním rozporu s hlásanou ideologií. Takovýto antagonismus v kapitalismu, který se mimojiné opírá o různé ideologické verze sociálního darwinismu, nastat nemůže.

Získané výhody nebyly v dobách byrokratického socialismu dědičné. Stranický i státní funkcionář a jeho rodina tyto výhody ztráceli, jakmile přišel o funkci. V okamžiku rozkladu nebo stagnace ale nejeden takový funkcionář hledal cesty, jak si výhody zajistit na věčné časy. První cestou byl nepotismus, zajišťování politických funkcí spojených s výhodami pro potomky. A pak nastoupila snaha zajistit si získaný majetek natrvalo, a to včetně možností nabyté majetky a privilegia dědit. Rodilo se zvláštní porozumění požadavkům na změnu režimu.

Stovky členů strany si dokázaly už ve fázi zahnívání reálného socialismu vykolíkovat na terénu společného vlastnictví území pro své tunely k dnešním stamilionovým majetkům. Někteří z nich to pak dotáhli na ministry polistopadových vlád. Někteří z těchto lidí patří i dnes k vrcholu pražského potravinového řetězce. Je možné se s nimi setkat na nejrůznějších plesech v opeře. Přestože za bývalého režimu zdánlivě vyrůstali na morálním odporu ke kastovnictví, do žádné slušné společnosti nepatří. Protože elementární mravní normy odsuzují lichvu, tunelování a zneužívání služebního postavení k obohacení na úkor bližních.

Všichni političtí představitelé bývalého režimu vzniklý rozpor nepokládali za samozřejmost. Předseda federální vlády Ladislav Adamec se proti privilegiím nomenklaturních kádrů snažil bojovat. Například když předsednictvo ÚV KSČ naposled před sametovou revolucí projednávalo okruh vyvolených, kteří by měli mít přístup do speciálních prodejen, ostentativně odstrčil celý materiál se slovy: „Mě se to netýká, já tam nechodím.“ A o těchto otázkách hovořil i veřejně – mimojiné na setkání s bratislavskou mládeží v únoru 1989. Příliš obliby ve vedení KSČ tím nezískal. V jeho postupu ale nebyla účelovost. Byl v něm obsažen nejen prapůvodní romantismus revolucionářů, ale také osobní skromnost.

Velkým problémem se v byrokratickém socialismu stalo pojetí kádrové politiky. Příkladem může být Úřad předsednictva vlády, jehož pracovníci patřili k vrcholům nomenklatury minulého režimu. Představovali ztělesnění omylu všech bývalých i dnešních kádrováků. Tím nejlepším způsobem zapadali do kolonek dotazníků, dotvářeli soukolí systému. Za odměnu se podíleli na výhodách, které měli a mají ústavní činitelé – od aut až po kádrové dovolené. Jejich loajalita však byla dána mimojiné tím, že nemuseli nikdy samostatně řešit politický problém – byli to „režimní lidé“, přičemž režim sám řešení problémů dodával. Zdánlivá řešení.

Většina loajálních nomenklaturních kádrů minulého režimu zvládala rituály, ale byla věrna vlastně jen sobě. Když se systém hroutil, přenesli si tito úředníci své návyky do jiného systému. Kádrováci nevidí motivy chování a nedokážou předvídat budoucnost. Jsou tak trochu zbyteční. Bez otestování v krizové situaci není možné soudit, kdo je věrný myšlence a kdo funkci, kdo má talent rozhodovat a řídit, nebo naopak, kdo se dokáže jen přizpůsobit. Definice úředníka nezahrnuje odvahu a tvořivost.

S komunistickou stranou se tito úředníci rozešli způsobem, který lze charakterizovat jako „davové chování“. Po 17. listopadu se každý zachraňoval, jak uměl. Jen někteří tak ale činili na úkor jiných. Už před sametovou revolucí byla většina pracovníků Úřadu předsednictva vlády, navzdory veškerým iluzím kádrováků, politicky apatická nebo neutrální. ÚV KSČ – to pro ně byli „ti za řekou“. Za Vltavou, v budově Ústředního výboru KSČ, se podle nich dělala politika, na Úřadu předsednictva vlády se pracovalo. Samozřejmě byli jedinci, kteří zastávali tzv. tvrdou linii, byli však, jako všude, v menšině. Právě tak tam byli žoldnéři, kteří dělali kariéru, pracovali hlavně proto, že se jejich étosu příčila zásada „čím hůře, tím lépe“.

V době sametové revoluce byly chvíle, kdy na celém Úřadu federální vlády byl jen Ladislav Adamec a tři čtyři jeho spolupracovníci. Například 6. prosince 1989, když měl Václav Havel v čele delegace Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí přijít do Úřadu předsednictva vlády na jednání s Ladislavem Adamcem, začali studenti, příznivci Havla, stavět před budovou barikádu z papírových krabic. Byla to ze strany OF manifestace moci i náznak budoucího využití marketingu v politice. Než Havel se svými lidmi dorazil, ze Strakovky zmizeli téměř všichni úředníci, kteří se do svých funkcí dostali mimořádně hustým sítem kádrových prověrek. Vytratili se zadním vchodem úřadu. V celé ohromné budově jich zůstalo méně než prstů na rukou jednoho člověka...

■ ■ ■

...V lednu 1990 si Marián Čalfa zavolal svého poradce a vyprávěl mu o svém soukromém rozhovoru s Jiřím Dienstbierem, tehdy již ministrem zahraničních věcí. Dienstbier mu sdělil, že se večer sešli bývalí disidenti a probírali mimo jiné, že by Čalfa jako komunista měl z funkce předsedy federální vlády odejít. Zároveň mu ale řekl, že on je všechny ujistil, že Čalfovo členství v komunistické straně je jen dočasná záležitost.

Poradce pochopil, co po něm premiér chce. Navrhl mu, ať mu legitimaci člena KSČ dá. Potom ji spolu s průkazem opravňujícím Čalfu ke vstupu do budovy ÚV KSČ odevzdal předsedovi OV KSČ Praha 1. A šel to premiérovi sdělit. Čalfa měl právě návštěvu, proto mu poradce napsal na lístek, že už není členem KSČ. Požádal premiérovu asistentku, aby mu zprávu zanesla.

Než poradce došel z kabinetu předsedy vlády do své kanceláře – byla na témže patře –, zvonil mu na stole telefon. Asistentka premiéra se ptala, jestli mu taky může dát svoji legitimaci. Během čtvrt hodiny měl na stole legitimace ředitelů všech odborů Úřadu předsednictva vlády ČSSR a téměř všech pracovníků sekretariátu premiéra federální vlády.

Následovala i většina ministrů. Pouze jedinci, jako byl ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák ml., pokládali za neslušné „měnit dres během utkání“. Bylo to bezesporu porušení dohod uzavřených v prosinci u kulatého stolu. Tyto dohody však byly nesporně kompromisem vyplývajícím z tehdejšího poměru sil. A o každém kompromisu se v politice mluví dvakrát: jednou, když se ho podaří dosáhnout, a podruhé, když je překonán, porušen, odmítnut. Toto překonání, porušení či odmítnutí nastává při změně poměru sil. Marián Čalfa a většina jeho spolustraníků ve federální vládě ovšem neporušili literu, ale ducha dohod u kulatého stolu. Podstatné je, že takto bylo počátkem roku 1990 dokončeno oddělování federální vlády od komunistické strany.

K dokreslení dynamiky celé situace patří, že Ladislav Adamec, tehdy již předseda komunistické strany, nevěřil telefonátu svého bývalého poradce o tom, že jeho nástupce ve funkci premiéra ze strany vystoupil. Chtěl si zprávu prověřit. Dotaz směroval na jednoho z ředitelů odboru Úřadu předsednictva vlády – který v té chvíli nebyl členem komunistické strany, neboť svoji členskou legitimaci už také odevzdal...


Další ukázky z knihy:

ZDE První zprávy

ZDE Literární noviny

Rozhovor autora o tématu:

ZDE Smrt našeho socialismu, lži a tajnosti roku '89, rozkrádání za Klause. - Parlamentní listy 20. 5. 2014

ZDE Veksláci, to byla malá korupce proti tomu, co přišlo pak. - Parlamentní listy 19. 5. 2014
ZDE Štěpán nepřevlékal kabáty, takových je málo, říká profesor Krejčí. Proto se pak prý hodil propagandě - Parlamentní listy 23. 3. 2014

Kniha Sametová revoluce obsahuje mimo jiné

  • Fotografie a kopie dokumentů.
  • Esej Desatero o polistopadové svobodě a mravnosti.
  • Studii Konec českých dějin.

ISBN 978-80-7431-138-3

Knihu (160 stran, brožovaná, 145 x 210 cm), jejíž doporučená cena je 188,- Kč, si můžete objednat v nakladatelství Professional Publishing či na telefonu 604 115 129

Další knihy autora na toto téma:

Proč to prasklo aneb Hovory o demokracii a sametové revoluci
TRIO, 1991. ISBN: 80-900725-3-4


0
Vytisknout
6770

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2014