8. 6. 2014 / Jan Čulík
K Chomského výroku o tom, že útlak československých disidentů, podporovaných Západem, nebyl za komunismu tak silný jako brutální perzekuce disidentů v Jižní Americe, se lze postavit i kriticky.
Zaprvé je pravda, že Chomsky má ve Spojených státech relativně privilegované postavení a z tohoto titulu se mohl kontroverznímu výroku ze zdvořilosti vyhnout - pokud to neudělal, tak zřejmě z profylakčních důvodů. Hystericky přehnaná reakce pražských médií, velmi připomínající zuřivost Rudého práva z roku 1977 nad Chartou 77, je velmi užitečná, protože dokazuje, do jak velké míry nejsou mnozí Češi schopni vnímat pluralitní diskurs - a na to zřejmě chtěl Chomsky poukázat.
Zuřivá reakce pražských médií je ovšem komická, neboť v mezinárodním kontextu, v němž se Chomsky pohybuje a kde stamiliony lidí berou jeho názory vážně, pražská média nezmůžou nic, neboť je nikdo ani nezná. Jediné, o co se snaží, je domácí mobilizace - úporná snaha udržet ideovou kontrolu nad domácím písečkem, přesně tak, jak to dělali komunisté. Jenže to se v globalizované společnosti nemůže podařit.
Jiná kritika Chomského výroku o fešáckém útlaku českých disidentů je však závažnější. I když má Chomsky samozřejmě pravdu, že útlak za Husáka byl ve srovnání se situací ve střední a Jižní Americe minimální, nedá se to takhle srovnávat. To, že někoho vyhodili z práce nebo ze školy, nebo ho podrobovali psychickému teroru na výslechu, se nedá bagatelizovat poukazem, že jinde byl útlak horší.
A lidem, jimž v Jižní Americe například popravili půl rodiny, se nedá argumentovat, že si nemají stěžovat, protože v Kambodži vyvraždil režim miliony lidí.
Útlak je útlak a útěcha ani srovnávání, že "vy jste na tom nebyli ve srovnání s jinými tak špatně" prostě nefunguje.
Diskuse