Společnost organizovaného soucitu

10. 6. 2014 / Erik Odvářka

V záplavě analýz nedávného vítězství strany UKIP v britských volbách do evropského parlamentu převládlo klišé o vzrůstajících antiimigrantských náladách v britské společnosti, které mohou potenciálně sklouznout k radikálnějším formám projevení odporu k měnící se sociální struktuře země. Avšak příčiny této změny v chování v tradičně otevřené společnosti v sobě spojují nejen samotnou přítomnost imigrantů na britských ostrovech v pro mnohé nepřijatelných milionových počtech, ale především jaké životní perspektivy má před sebou většina britské, potažmo evropské, společnosti.

Britský levicový aktivista a textař Billy Bragg nadnesl během přednášky na téma "England: Nation defined by dissent" ("Anglie: Národ definovaný nesouhlasem", pozn. autora), která se uskutečnila na London School of Economics dne 2014-05-29, fundamentální otázku odpovědnosti vládnoucích tříd za jimi přijatá rozhodnutí vůči svým voličům. V kontextu vítězství UKIP jako strany protestní v evropských volbách nabývá hledání odpovědi na tuto otázku na naléhavosti.

Počátky vymezování vztahu vládnoucí elity vůči občanstvu lze v moderním evropském prostředí datovat do r 1215, kdy Magna Charta Libertatum zregulovala pravomoci anglického krále a navíc přinutila anglické panovníky respektovat zákonné procedury. Tím došlo k ustanovení formální odpovědnosti vládnoucího představitele vůči lidu, byť tehdy vynucené šlechtou za aktivního souhlasu měšťanstva. Další milník ve vývoji vztahu vládnoucí elity a lidu představovala anglická občanská válka s výsledným znovunastolením dědičné monarchie, avšak již ve formě konstituční. Historický vývoj pokračoval směrem k širšímu zapojení občanstva formou zavedení všeobecného volebního práva s možností obměnit vládnoucí garnituru na konci volebního období. Vykrystalizoval tak postupně vztah mezi výkonnou a zákonodárnou mocí na jedné straně a nositeli volebního práva na druhé straně s jednoznačně definovanou zpětnou vazbou a tudíž i zodpovědností za přijatá rozhodnutí.

S nástupem globalizace začal pracně vydobytý systém zodpovědnosti vládnoucí třídy vůči občanům erodovat. Oponent tohoto výroku může polemizovat, že nikdo z nás nepřišel o všeobecné volební právo a dokonce je i možné přinutit vládnoucí elity k odstoupení na základě tlaku společnosti mimo rámec pravidelných volebních období. Avšak rozhodovací procesy jsou postupně přenášeny do centrál nadnárodních korporací, bank a ředitelství ratingových agentur, jež mohou bezbariérově operovat v celosvětovém rozsahu. Nemluvě o setkáních zástupců finančního sektoru v Davosu či dokonce o vlivových spolcích typu Bilderberg, kde se scházejí mocní z celého světa zásadně za zavřenými dveřmi. V zájmu posvátné mantry o volném trhu jsou mnohé, elitám nepohodlné, regulace trhány jako kus papíru. Daňové ráje jsou otevřeně tolerovány zeměmi skupiny G7 (Isle of Man a Chanel Islands ve Velké Británii či Maryland a Nevada v USA). Relativně bezpečný postup pro redukci daňové zátěže pro velké korporace (mmj. Amazon, Starbucks) představuje i přesun aktiv do zemí s nižšími daňovými sazbami a benevolentnějšími předpisy. Kapitálově silní institucionální investoři disponují objemy finančních prostředků násobně převyšujících státní rozpočty a navíc drží dluhopisy a rozličné instrumenty peněžního trhu v mnoha případech v objemech převyšujících HDP dané země. Kdo je tedy odpovědný komu? Především vlády finančním trhům, bez jejichž požehnání nejsou schopny nejen refinancovat, ale především dále expandovat vládní dluh a tím pádem zajistit existenciální funkce státu. Byly to právě graduálně oklešťované regulatorní rámce, jež mohly sloužit k vyvážení vlivu mezi vládami vůči finančnímu a korporátnímu sektoru. Do podobně nezáviděníhodné situace se dostávají samozřejmě i běžní občané, kteří se odevzdávají na milost finančnímu systému rostoucím úvěrovým zatížením, ať již formou hypoték, úvěrů na školné či spotřebitelskými úvěry. Systém odpovědnosti moci zákonodárné a výkonné vůči občanům je tedy systematicky obcházen třetím hráčem, jehož úloha není nijak kodifikována. Avšak komu se zodpovídá tento třetí hráč, finanční sektor, jenž se neformálně prokousává na vrcholek rozhodovacího řetězce ve společnosti?

Výše popsaný transfer moci umožňuje reálně neoponovanou demontáž základů sociálního státu a elementární mezilidské solidarity. Pracující třída je pod multilaterálním tlakem spirálovitě degradujících životních jistota rostoucích výdajů. Počínaje ročním univerzitním školným £9000 na anglických univerzitách, které radikálně snižuje sociální mobilitu s ohledem na průměrnou roční mzdu £26 500. Existenciálním problémem se stávají ceny bydlení, které při průměrné ceně za nemovitost v Londýně na £450 000 znemožňují nakročení na tzv. "Property Ladder" ("nemovitostní žebřík" , pozn. autora), který spočívá v zakoupení startovního bydlení na začátku pracovní kariéry s pozvolným postupem na vyšší příčky do nemovitostí rodinného typu. V britské "Brick&Mortar" ("cihly a malta", pozn. autora) kultuře, v které koupě nemovitosti při absenci dostupného nájemního bydlení představuje jednu z životních met, způsobuje cenová nedostupnost nemovitostí zásadní předluženost domácností. Vedle tlaků finančních navíc nastupuje obávaný nepřítel na trhu práce -- relativně vzdělaný, pracovitý a agilní Východoevropan.

Pracovník, který je ochoten dumpingovým stylem přijmout zaměstnání pod vlastní kvalifikací nebo dokonce na tzv. zero-hours contract, pod kterým zaměstnanec nemá de facto garantován minimální počet odpracovaných hodin týdně, tedy i příjem. Dříve se pro tento typ pracovního poměru vžil nelichotivý termín nádeník. Globalizace tedy nezpůsobila jen tlak na snižování nákladů a tudíž i zaměstnanosti outsourcingem výroby do rozvojových zemí, ale dodatečně zdegradovala pracovní podmínky vyspělých zemí právě importem pracovních sil, dle neoliberální mantry je nazvěme konkurenceschopných. Šokové reformy v postkomunistických zemí následované ekonomickým poklesem v 90. letech 20. století paradoxně nyní zpětně způsobují šok v zemích, které je samotné naordinovaly. Ve výsledku se společností šíří obavy, že po desetiletích růstu blahobytu se nadcházející generace bude mít hůře než ta stávající.

V této deflační atmosféře Nigel Farage jako vůdce UKIP, byť původně makléř na burze, obchází s pověstnou sklenicí piva a cigaretou v ústech hospody, kde nachází frustrované spoluobčany. Ty, kterým současná vláda stejně jako mainstreamová opozice odmítla naslouchat. Imigranti se stali laciným cílem hněvu, zdrojem veškerých problémů, počínaje dumpingem na trhu práce po zabírání cenově dostupnějších nemovitostí. Avšak nestal se předmětem útoku spíše následek celého problému? Není nakonec příčinou globalizace, která vyvolala výše jmenované tlaky na pracující třídu, ruku v ruce s erozí zodpovědnosti vůči lidu? V kontextu politického diskurzu nastoleného nejen evropskými pravicovými stranami, ale i establišmentem Evropské komise zaniká volání po společnosti organizovaného soucitu, neboli moderní formě sociálně spravedlivé společnosti. Takové, která by garantovala základní pilíře sociální mobility, tedy přístup k vzdělání, zdravotní péči a důstojnému bydlení. Namísto adresování fakticky podložených obav nižší i nakonec samotné střední třídy se elity Evropské Unie zabývají vyjednáváním o smlouvě TTIP, jejíž důsledky by znamenaly ještě hlubší podkopání regulačního rámce na úroveň USA. Nastalo by tedy prohloubení příčin současného marasmu v nedostatku zodpovědnosti vládnoucích elit.

Zůstává před námi náročný úkol a tím není nic jiného, než vytvoření alternativního narativu, inkluzivního vůči všem třídám obyvatelstva. Narativu organizovaného soucitu, který by vytloukl zbraně z rukou stranám s extremistickým podtextem adresováním příčin současné situace. Do začátku vraťme rozhodování o naší budoucnosti reprezentantům, kteří se nám občanům musí zodpovídat před volebními urnami.

0
Vytisknout
2829

Diskuse

Obsah vydání | 12. 6. 2014