Blb po česku. Noam Chomsky v českém rybníčku

12. 6. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Jiní se už na stránkách Britských listů a jinde návštěvě Noama Chomského v České republice věnovali do detailů a trpělivě vyvraceli ty největší bludy kolem něj, jeho názorů v minulosti i reflektovali to, jak se k němu česká společnost či některé její segmenty postavily. Přesto jsem neodolala záplavě kritických (tj. nesouhlasných) textů, které se v této souvislosti objevily v českých médiích posledních dnů, a podívala na jejich strukturu a to, o čem vlastně mohou vypovídat ve vztahu k českým médiím, potažmo ke stavu veřejné debaty v ČR. Nebudu v tomto textu hodnotit či obhajovat názory Noama Chomského, ale zaměřím se jen na formy jeho kritiky ve vybraných textech českých autorů. Pod slovem formy kritiky mám na mysli prostředky a způsoby, jakými byl Chomsky v českém prostředí kritizován, jaká byla strategie argumentace těchto textů, včetně jazyka této argumentace a způsobů tematizování. To znamená, že cílem textu není kritizovat přímo názory samotné ani vnucovat někomu jednu jedinou pravdu či hodnocení N. Chomského. Na to nesouhlasit s ním má každý právo.

Noam Chomsky je ve světě uznávaná osobnost v oblasti lingvistiky, ale i společenský kritik a myslitel levicového ražení, který je kritický k politice USA a ke kapitalistickému uspořádání společnosti. Je uznávaný v kontextu západního akademického světa, který představuje stále centrum současné vědy a výzkumu. Do ČR přijela tedy renomovaná osobnost, která má světové uznání -- uznání neznamená, že s jeho názory, jak odbornými, tak i politickými, všichni všeobecně souhlasí. Nejde o to souhlasit, ale jde o to uznat něčí erudici, schopnosti zajímavě nebo nově formulovat staré otázky, posouvat lidské vědění dále, třeba i tím, že jsem kritizován, a provokovat ostatní k dalšímu hledání. A vážit si jí. V českých médiích strhla v souvislosti s touto návštěvou vlna reakcí, která nepříjemně zaskočí i ty nejotrlejší. Ostatně reakce olomouckého rektora Jaroslava Millera, který byl donucen se vůči kritice N. Chomského veřejně ohradit, je dosti výmluvná. ZDE

Bohužel nepřekvapí, že ze všeho, co v České republice N. Chomsky řekl, bylo to nejzajímavější (a asi i nejsrozumitelnější) pro česká média a komentátory to, co řekl o nás, respektive o naší nedávné "disidentské" minulosti. Je zajímavé, že z poměrně dlouhého vyjádření k východoevropskému disentu a jeho vztahu k americké politice za studené války se v českých médiích strhla debata především o té části výroku, kde se Chomsky provokativně dotkl otázky "utrpení" a jejího srovnání, což ale nebyl jediný smysl jeho několikaminutového vyjádření v této věci. Je to zřejmě symptomatické pro české bolestínské vnímání sebe sama a svých dějin (tři sta let jsme trpěli, mnichovská zrada, komunistická totalita atp.), že právě tato část výroku byla tou nejreflektovanější. Texty, které vybírám, nejsou jistě jedinými texty (viz například další texty ZDE,ZDE nebo ZDE), které se v českých médiích objevily v souvislosti s návštěvou a výroky Noama Chomského, ale přesto podle mého názoru reprezentují určité, i když ne jediné, ale tolerované a nikoliv zcela ojedinělé způsoby komunikace v českém veřejném prostoru.

My a naše utrpení

Například Roman Joch, který jako mnozí podlehl vábení Chomského názoru o východoevropských disidentech, se ve svém komentáři pro LN především zaměřil na něj, i když zkritizoval i další Chomského názor, napsal, že Chomsky "...bagatelizoval osudy předlistopadových disidentů." ...a že by mu "prospělo strávit tři měsíce v komunistickém vězení", aby pochopil, že z pohledů vězňů to opravdové utrpení bylo. Joch k tomu dodává, že Chomsky "celý život pomlouval svojí svobodnou společnost, čímž si vykoledoval... že byl slavný". Jinak řečeno, bez osobního prožitku se o disidentech a jejich utrpení hovořit prostě nemůže. K tomu je třeba být zřejmě nějakým způsobem vyvolený.ZDE Joch se ale ve srovnání s jinými držel nějaké argumentační linie, která se snažila mluvit k věci a neprošpikoval text útoky a urážkami ad hominem, pokud odhlédneme od toho, že Chomského charakterizoval jako "morální nedochůdče" a společenskou kritiku považuje za "pomlouvání". Nezapomenul ale varovat před tím, že by "zvrácené" myšlenky N. Chomského mohly vést k paralýze dnešní společnosti ("nedokonalé", ale "svobodné" a "slušné") tváří tvář společnostem "pekelným".

V podobném duchu se nese i například argumentace Jana Jandourka pro Reflex.cz. Jandourek už v titulku naznačuje, že Chomského výrok nemá žádnou platnost, protože to Chomsky sám nezažil, takže o tom nic neví ("Tak hlavně že Chomsky trpí. Musí to být utrpení létat od konference ke konferenci a třeba i mít nějakou nevolnost z lososových chlebíčků", pokračuje o pár řádků dále) a následně shrnuje: "Možná, že rozumí nějakým písmenkům. Jinak je to nemorální trouba a produkt intelektuálního průmyslu, který se živí pliváním a pohrdáním a skutečnost a živí lidé jsou mu ukradení. Poslední agent CIA pobral víc rozumu než lingvista Chomsky. Intelektuální znamená v tomto kontextu jen schopnost plodit kombinace, což už dnes každý počítač umí líp než 99 procent lidí. A jinak, když už mu Akademie věd ČR dala cenu, neměla by tedy vydat ještě nějaké prokletí na Havla?" ZDE

Jandourkův text stojí za pozastavení, protože na prvním místě prozrazuje díky jazykovému zabarvení emocionální přístup. Nejde tu o kritiku pomocí konkrétních argumentů, ale i o to zpochybnit Chomského jako člověka s určitými politickými názory. Je to tedy v Jandourkově pojetí "morální trouba" a "produkt intelektuálního průmyslu", který sice možná "rozumí nějakým písmenkům" (sic!), ale jinak není nijak výjimečný, ba se intelektuálně nerovná ani agentu CIA, který podle Jandourka "pobral více rozumu" než Chomsky. Jandourek kritizuje v podstatě způsobem ad hominem ("přemoudřelý chlápek", "morální trouba", který "plive a pohrdá"), přičemž opět zpochybňuje ,podobně jako Joch, právo a možnosti jakéhokoliv intelektuála snažit se -- ne na základě vlastní prožité zkušenosti -- popisovat, teoretizovat a konceptualizovat svět kolem nás z různých perspektiv.

Blb po česku

Internetové noviny Neviditelný pes, publikované ve spolupráci se zpravodajským serverem Lidovky.cz, vydaly hned několik komentářů k návštěvě a výrokům N. Chomského, které bohužel ilustrují ubohou úroveň argumentační i intelektuální a lidskou. Nedokázat argumentovat věcně, ale nahrazovat či doplňovat věcnou kritiku kritikou ad hominem v takové míře na stránkách novin (nikoliv na nějakém zapadlém osobním blogu) se jen tak nevidí. Na Britských listech už reflektovaný text Petra Adlera volí způsoby argumentace plné faulů a osobních útoků. Podle Adlera je Chomsky, jak napsal v závěru svého výkladu "jedním z nejarogantnějších blbů moderních let, a prochází mu to všechno jenom proto, že je tak nekonečně drzý. Noam Chomsky je též příkladem pravdivosti tvrzení, že když je Žid chytrý, je chytrý. Když je ale Žid blbec, ojvej, dětičky, honem se utíkejme schovat někam do krytu." ZDE

Pan Adler má jistě právo na to s názory N. Chomského nesouhlasit a má právo na to se k jeho názorům vyjádřit. Bohužel způsob, jakým to dělá, který je pohrdavý, arogantní a útočný s rasistickým podtextem bez vkusu, dělá z jeho textu argumentačně v podstatě absurdní frašku, která je jako každý text především vizitkou svého autora.

Václav Vlk st. publikoval text, který už v názvu Chomského portrétuje jako "vřed levicového západního myšlení", což už samotné je podpásový a nevkusný pojem, která má budit odpor nebo spíše ilustruje autorův osobní postoj k Chomskému. Panu Vlkovi se prostě N. Chomsky názorově hnusí a musí se o to podělit se čtenáři. Nic z toho, co píše, není nadsázkou, myslí to smrtelně vážně.

Vlkova forma argumentace staví mimo jiné na psychologizování, což je velmi oblíbený způsob jak bez potřeby něco dokázat můžeme názorového oponenta spekulativně shodit. Tedy, podle Vlka, který se s Chomského autoritou vyrovnal po svém, "mnoho vysoce inteligentních mužů a vynikajících v nějaké vědecké (většinou takzvaně 'měkké') disciplině bylo ve skutečnosti osobami sociálně debilními, hysterickými, samolibými a naprosto nezodpovědnými exhibicionisty." Jinak řečeno, Chomsky může být odborník na lingvistiku, ale také může být (nepřímo) "sociálně debilní, hystericky samolibý a naprosto nezodpovědný exhibicionista". Nálepkování pomocí různých ideologických ismů je pro autora hlavní nástroj, jak se k Chomskému ostatně postavit. Chomského (vedle "vředu") charakterizuje jako "mediálního guru fanatického marxismu, levicového antisemitismu, obdivovatele totalit, muže nenávidějícího svobodnou společnost, muže až do úplné debility dovedené sebestřednosti". Vlkův argumentační vkus ale nemá - zdá se - mezí, a tak nazve Chomského také "duševním nacistou" a "týpkem", jehož ocenění je ukázkou "prodejnosti a morální ubohosti" české akademické obce, která by se za to měla stydět. ZDE

Komentátor HN Petr Honzejk se snažil podat svoje názory umírněným způsobem, i když i on si nedopustil dát najevo jistou intelektuální nadřazenost nad N. Chomským pomocí zhodnocení jeho názoru o disidentech jako o "pravdě hlouposti". Nicméně Honzejk se pozastavil nad Chomského metodou a vyhnul se dalším osobním invektivám a charakteristikám. Na jeho komentáři je ostatně zajímavý autorův předpoklad, že míra utrpení se měří lokálně a nikoliv globálně z konkrétního kontextu, a srovnávat se tím pádem nedá. V zemi, kde komentátoři často s takovou vehemencí brání univerzální platnost lidských práv a liberální demokracie jako modelu, je to zajímavá výjimka. ZDE Podle Honzejkova kolegy, analytika HN Petra Fischera je Chomsky "užitečný idiot všech minulých i budoucích represivních, nedemokratických, totalitních, tyranských a vůbec všelijak nehodných režimů" a jeho výroky o disidentech byly známkou "diskreditace autority, které se nedá věřit, když říká takové evidentní hlouposti a morální zhůvěřilosti" a dodává výmluvně "Kromě toho je to levičák jako Brno". Fischer se ale jinak snažil alespoň přijít Chomského myšlenkám na kloub alespoň částečnou reflexí kontextu. I když Chomskeho autoritu si ohodnotil suverénně en bloc na základě jednoho výroku o východoevropských, čti československých disidentech, což je přinejmenším odvážné. Jistě zaujme to, jak se k sobě logicky váže ona "evidentní hloupost a morální zhůvěřilost" s levičáctvím? ZDE

Autorita? Ne. Pepek Vyskoč!

Cílem a obecným kontextem všech vybraných textů bylo argumentovat, že Chomsky má špatné či přímo nemorální názory, a vyjádřit svůj nesouhlas či polemizovat. O čem tyto vybrané texty vypovídají z hlediska argumentačních strategii i kultury diskuze? Na prvním místě o neodolatelné touze řady jejich autorů urazit a zesměšnit někoho, s jehož názory (a nikoliv jenom s názorem na východoevropské disidenty, který jim byl pohodlným příkladem) nesouhlasím. Projevuje se tu ale i implicitní překvapení ba určitá forma kulturního šoku, která asi plyne z toho, že Noam Chomsky je přes svoje levicové názory či dokonce pro svoje názory na Západě i v USA (sic!) uznávaný. V tom musí být zakopaný nějaký pes -- přece to není "normální"!?

Způsoby, jak se vyrovnat s Chomského autoritou v podání těchto "kritiků", jsou skutečně fascinující. Dozvídáme se buď, že americké univerzity už nejsou tím čím bývaly, když na nich působí takoví "blbci" na úrovni Švejkova Pepka Vyskoče (přirovnání z Adlerova textu) či že Chomsky je prostě "produkt intelektuálního průmyslu", který dostal sice ocenění různých západních univerzit, tak jako celá řada dalších "gaunerů". Nebo že Chomsky je "nemorální trouba" či "užitečný idiot" (tj. pomahač zlu) či "zdiskreditovaná autorita".

To, proč je vlastně Chomsky v malém Česku považován v takové míře tamními komentátory za "blbce", je ale neustálené. Není jasné zdali Chomského výroky o východoevropských disidentech jsou brány jako důkaz jeho "blbosti" obecně, nebo zda je "blbec" jen vůči nim. Nicméně radikálnost hodnocení člověka s tak dlouhou kariérou, jako má Chomsky, jen na základě jeho postoje k východoevropskému disentu českým novinářem je skutečně pozoruhodná: řekni mi, co si myslíš o českých disidentech, a já ti řeknu, jestli jsi blb nebo ne...

Nastavit zrcadlo?

V textech byla silně přítomná zkušenostní nebo odbornická argumentace, která stavěla na tom, že Chomsky je lingvista a nikoliv specialista ("znalec místních poměrů") na české dějiny nebo československý či východoevropský disent. Na tom jistě trochu pravdy je, pokud budeme předpokládat, že k českým dějinám se smějí veřejně vyjadřovat jenom odborníci nebo dokonce jen čeští odborníci či že nedávnou minulost mohou hodnotit jenom ti, kteří ji sami zažili a nikdo jiný.

Faktem je, že všichni z nás, kteří veřejně komentují současnost, se ocitají často mimo vlastní specializaci a že veřejná diskuze se nerovná akademické, odborné diskuzi k danému tématu. Další skutečností je, že nadhled daný pohledem zvenčí bez osobní nezainteresovanosti a mimo domácí kulturu bývá obvykle dvojsečný a mísí se v něm nepochopení domácích poměrů nebo kultury, neznalost některých faktů s často podnětným pozorováním věcí, kteří domorodci prostě nevidí.

Vnější pozorovatel se v mnoha věcech může mýlit (Chomsky se ve svých výrocích částečně zmýlil, jak na konkrétním materiálu ukazuje F. Outrata ZDE), přesto v jeho výrocích může být řada pozorování, které pomohou stimulovat domácí diskuzi.

V českém prostředí se ale upřednostňuje sebestřednost a podezřívavost k názorům zvenčí, které by pomohly nastavit zrcadlo. Bohužel se zdá, že pohled do něj by nebyl tak příjemný, a proto je třeba ho zavčas rozbít a zakonzervovat se v tom našem rybníčku, kde už není pomalu k nadechnutí.

Je třeba bránit...

Konečně je tu ovšem patrná neochota některých lidí vidět naší minulost z jiného úhlu než z toho, jaký se po roce 1989 v české společnosti etabloval, spojená se strachem, že by se jeho dnešní legitimizační smysl mohl rozpadnout. Důraz a vehemence, s jakou se texty zaměřovaly na otázku domácího "utrpení" a jeho "míry", a odmítání Chomského srovnání jsou v tomto smyslu charakteristické, stejně jako je charakteristické základní nepochopení, že disent nemá jenom jedno ideologické znaménko, ale že jde o stav odporu k moci a jejímu zneužívání lidmi s různými ideologiemi.

Implicitní tu je defenzivní pozice, jednak ve vztahu k domácímu konsensu (zkratkovitě: levicová totalita, podporovaná mlčící většinou a šik neoliberálně laděných, pravicových disidentů bojující za svobodu a volný trh), který ale vznikl ex post, a jednak ve vztahu k terči Chomského kritiky -- americké hegemonii v současném světě a v minulosti, jejíž byl Chomsky svědkem.

V tomto případě u všech textů převládal implicitně či explicitně názor postavený na argumentaci "menšího zla" a nutnosti "vyhrát" nad sovětským komunismem či totalitou. Je očividné, že autoři si ani na minutu nepřipustili možnost, že "menší zlo" má z různých perspektiv a v různých situacích a místech velmi různou podobu. Ne jen tu naší.

0
Vytisknout
13966

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2014