Svítání Zuluů a soumrak impérií

17. 6. 2014 / Karel Dolejší

24. června uplyne 184 let od narození podplukovníka Antonyho Wiliama Durnforda. Zahynul před 135 lety, 22. ledna 1879, v bitvě u hory Isandlwana, během největší porážky britské armády v koloniálních válkách. Osud polozapomenutého důstojníka, který se nejdříve ocitl v podezření, že se "stal domorodcem", a později na něj byla cíleně svalena vina za ponižující porážku, dodnes nabízí lekce, které je důležité nepřehlížet.

Durnford byl mezi vysokými důstojníky v jižní Africe, kteří se zúčastnili osudového Londýnem neschváleného tažení, patrně jediný, kdo našel k černým Afričanům vztah aspoň poněkud se vymykající dobovým koloniálním klišé. Zformoval jednotky z lesotských Basotů, kteří se až do roku 1969 bránili britské nadvládě. V roce 1873 byl Dunford částečně zmrzačen při operaci proti bantuskému kmeni amaHlubi, jíž velel. (Zde pronásledovaný náčelník Langalilabalele byl posléze nespravedlivě odsouzen za vzpouru a natalský biskup John Colenso usiloval o obnovení procesu, ovšem podařilo se mu dosáhnout pouze změny podmínek z vazby na Robben Island, kde byl později držen také Nelson Mandela, ve "vězení na na svobodě", což náčelníkovi až do konce života bránilo vrátit se ke svému kmeni. Colenso i Durnford se během sporu o Langalilabalelův proces kvůli trvání na spravedlivém přístupu vůči Afričanům ocitli brzy v sociální izolaci.)

Durnford coby podplukovník měl teoreticky nárok být během invaze do Zululandu pověřen velením některé z útočících britských kolon. Protože se však jeho názory na válku i přístup k Afričanům prudce odlišovaly od bohorovné imperiální arogance velitele operace lorda Fredericka Chelmsforda, byl v čele 2. kolony se svou domorodou kavalérií pověřen hlídáním hranice kolonie Natal a odeslán za řeku Buffalo.

Chelmsford vůbec nevěřil, že se Zuluové invazi postaví na odpor, a naopak se domníval, že je bude muset donutit k bitvě. Proto prakticky bez průzkumu vtrhl na jejich území, zřídil tábor u Isandlwany, který navzdory radám búrských dobrovolníků neopevnil, velením v táboře pověřil relativně nezkušeného plukovníka Henryho Pullaina a sám se vydal naslepo vpřed s předpokladem, že brzy narazí na hlavní síly Zuluů, které snadno porazí.

Stalo se něco jiného. Zuluové Chelmsforda obešli, shromáždili se v jednom z horských údolí a s nejméně 20 000 muži se připravovali k útoku na britský tábor. Provedli to v tradiční formaci "buvolí rohy" navržené ještě králem Šakou, s tradičními krátkými kopími a štíty z hovězí kůže, jen s několika málo zastaralými puškami, jež považovali za zbraň zbabělců. Kdyby byli Zuluové, technologicky a takticky zhruba na úrovni římských dob, v kontaktu s evropským vojenským myšlením té doby a nakazili se v Prusku módní fascinací klasickou bitvou u Kann (216 př. n. l.), dost možná, že by na vlastní tradiční bojové formaci koncipované za účelem obklíčení a následného zničení protivníka v zásadě nic nezměnili.

Do tábora pod Isandlwanou mezitím dorazil Durnford, který na rozdíl od Chelmsforda nevěřil, že budou Zuluové pasivně vyčkávat. Zanechal zde dvě děla i svou pěchotu a s jízdou se vydal hledat protivníka, o němž předpokládal, že vyslal nějaké síly do Chelmsfordova týlu.

Pullaine na Durnfordovo naléhání rozvinul pěchotu a děla před táborem, jenže příliš daleko vpředu a opomněl přitom zajistil řádné zásobování municí.

Když došlo ke střetu, Pullaine coby velitel tábora neznalý zuluské taktiky bojoval s "hrudí" nepřátelské formace, zatímco levý "roh" již obcházel jeho postavení a na pravém křídle Zuluů postup druhého "rohu" zdržoval asi dvě hodiny Durnford, než mu ovšem došla munice. Poté se stáhl a obklíčení se uzavřelo.

Při pokusu o ústup k táboru se linie britské pěchoty bez munice rozpadly, vojáci vytvořili čtverce jako u Waterloo a bojovali bajonety proti kopím do hořkého konce. Přežilo nějakých 60 osob, všichni dobrovolníci na koních, kteří beznadějné postavení pod Isandlwanou opustili ještě dříve, než došlo k úplnému obklíčení. Durnford se mohl také zachránit, ale padl se svými vojáky při obraně tábora. Zuluové měli přes tisíc padlých a na dva tisíce raněných. Britské ztráty dosáhly přes 1 300 mužů, ovšem seznamy příslušníků pomocných jednotek prakticky neexistovaly a tak je možné, že skutečný údaj se pohybuje až kolem 1 800 zabitých.

Ještě v týž den zuluské zálohy v počtu čtyř tisíc mužů ("bedra" imaginárního buvola) v separátní operaci porušující výslovný rozkaz krále Kečwaja zaútočily na malou britskou posádku u Rorke's Drift, již na území britské kolonie Natal. Zde varovaní důstojníci připravili obrannou pozici vystavěnou narychlo kolem dvou budov ze zásob a vozů a obsazenou asi 150 muži, včetně raněných z nemocnice. Po dvou dnech těžkých bojů přinutili přesilu Zuluů k ústupu. Ale to je jiná historie.

***

V reakci na porážku u Isandlwany přednesl britský premiér Benjamin Disraeli v Dolní sněmovně projev, v němž mimo jiné zaznělo:

"Who are these Zulus, who are these remarkable people who defeat our Generals, convert our Bishops, and who on this day have put an end to a great dynasty?"

"Kdo jsou tito Zuluové, kdo jsou tito pozoruhodní lidé, kteří porazili naše generály, konvertovali naše biskupy a kteří v tento den přivedli ke konci velkou dynastii?"

Přestože Zuluové dosáhli vítězství pouze za cenu nesklizení úrody a s další britskou armádou za několik měsíců se již vypořádat nezvládli, Disraeliho otázka nebyla zcela od věci. Britští kolonialisté se během tažení proti Zuluům dopustili hned několika fatálních chyb, které předznamenaly konec jejich impéria. A tyto chyby spadají především na hlavu plánovače celé operace lorda Chelmsforda.

Nejobecněji vzato, Britové neuvěřitelně podcenili protivníka a opomenuli o něm shromáždit příslušné informace. Nebylo to přitom tak těžké. Búrští kolonisté válčili se Zuluy nějakých čtyřicet let a věděli o nich dost. Jenže Chelmsforda, který stál za komplotem, jenž prostřednictvím vlastního sprostého ultimáta předloženého jménem královny Kečwajovi vedl k válce, již si Londýn nepřál, tyto informace vůbec nezajímaly. Vždyť šlo pouze o "divochy".

Představa, že je možno libovolně kompenzovat početní nevýhodu technologickou převahou a převahou v palebné síle, se ukázala být omezeně použitelná. Ani pušky Martini-Henry, ani nejnovější britská děla nezastavily více jak desetinásobnou přesilu útočníků s oštěpy odhodlanou Brity obklíčit a povraždit.

A konečně představa, že rozdělení sil na mnoho částí a současná přítomnost na mnoha místech jsou čímsi normálním, ba snad dokonce nějakým důkazem "síly", se velice nevyplatila. Zuluové soustředili své oproti Britům jistě obrovsky omezené zdroje do jediného rozhodujícího bodu, přesně jak jim to předepisovala dobová evropská teorie, kterou neznali, a navzdory technologické zaostalosti dosáhli rozhodujícího vítězství.

***

Co v bitvě u Isandlwany platilo na taktické úrovni, ukázalo se během 20. století jako strategicky významné. Protivníka se nevyplatí podceňovat; nelze rutinně plánovat kompenzaci nedostatečného počtu vojáků technologickou převahou a palebnou silou; a rozdělit vojáky do desítek a stovek základen po celém světě znamená riskovat jejich porážku po částech dokonce i celkově slabším protivníkem, který své síly udržuje pohromadě.

Za to, že britští kolonialisté tuto lekci včas nepochopili, a že si ji dodnes nevzali k srdci ani jejich pokračovatelé Američané, pochopitelně není možno činit odpovědným nikoho z účastníků války, k níž došlo před 135 lety. Všechny Vietnamy, Iráky a Afghánistány nemají vůbec nic společného s tím, co pod Isandlwanou dobře či špatně provedl podplukovník Durnford. Je to otázka chronicky pomýlené perspektivy, která je zatvrzele udržována při životě coby politicky nepostradatelný imperiální mýtus.

A už ani v nejmenším není možno omlouvat kritiky současných imperialistů, kteří nekriticky opakují mýty svých nepřátel vyprávějící o jejich údajné neobyčejné síle a nebezpečnosti.

0
Vytisknout
6196

Diskuse

Obsah vydání | 19. 6. 2014