Volyňský román -- VI. část

17. 6. 2014 / Josef Brož

Opět jsme si uvědomil, na čem naprosto křehkém stojí zásadní věci. Někdy na překlepu, na špatné vůli, náladě, nebo prostě na omylu (či zatmění mysli). Například hosté do pořadu Zaostřeno se opravdu neshánějí snadno - nemáte na to žádnou produkci, žádné asistenty, píšete sám a sám. A voláte na všechny strany: "Haló!" Kde je kdo? Potěšil mne velmi (a bylo skutečně velkou ctí), že účast přijal emeritní historik Jaroslav Vaculik z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, autor mimořádných Dějiny volyňských Čechů, že přišel sám ráno do studia -- nahrávali jsme to v pondělí.

Nejhorší zkušenost jsem udělal vůbec v ČSSD, ačkoliv se mi to původně zdálo tak snadné. Ale patrně je to strana v širokém rozpětí aktivit. Když už vám slíbí účast čerstvě zvolený aktivní europoslanec Miroslav Poche, autor jednoho z mála článků k volyňskému tématu, vzápětí svou účast odvolá -- omluví se, což o to. Napíšete tedy pro změnu ministru Jiřímu Dienstbierovi, jenž se zabývá lidskými právy, ten se ale neobtěžuje ani odpovědět, navzdory svému image otevřeného a komunikativního politika. Kdo by to byl od něj čekal, že?

Předseda parlamentu Jan Hamáček, jenž vystupoval tak odvážně počátkem března, a přijal delegaci českých žitomírských petentů, má sice v pátek plénum, ale vzápětí si bere dovolenou -- takže "adieu". Všem jsem napsal, že si termín, pokud nebudou moci, mohou vybrat. Hrách na stěnu házet...

No, aby tomu nebyl všemu konec, trochu na zapřenou jsem napsal i do opozice, a od předsedy TOP 09 a (také) předsedy zahraničnímu výboru parlamentu Karla Schwarzenberga, který jinak je všude tam, kde má být (pokud právě nespí, což se ale nevylučuje), se dozvíte, že by bylo lepší "pozvat někoho, kdo se tím opravdu zabývá". Inu, škoda, myslel jsem si, že když se tím tématem zabýval nějaký čas sám předseda parlamentu Hamáček, a dokonce i ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, že by mělo stát předsedovi zahraničního výboru za to, aby tomu věnoval alespoň trochu pozornosti, že?

Já vím, že nejde o sudetské Němce, ale přesto, nicht wahr?

Když už jsem byl úplně zoufalý, napsal jsem řediteli zahraničního odboru prezidenta republiky. Pro jistotu jsem zavolal ještě mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi. A k mému největšímu překvapení se povedlo něco, v co jsem už vůbec nedoufal. Diplomat a hlava osvícená Hynek Kmoníček potvrdil během hodiny. Proč ten člověk vlastně není ministrem zahraničních věcí? To by se nám žilo...

Ne, já vím, není to snadné. Třeba někdo, kdo by se k tématu chtěl vyjádřit, mne o vlastní vůli vůbec nenapadl. Někdo by třeba rád mluvil do rádia. Ale takto to prostě chodí. Řeči se vedou, a voda teče. O tom, co říkal diplomat Kmoníček někdy příště.

***

Když jsem si pouštěl ty nahrané hlasy, vzpomněl jsem si, jak Míla vedla na konci prvního mého pobytu (studenou) válku s Rajsou. Nešlo vlastně o nic podstatného, jen si jedna i druhá chtěla poněkud uzurpovat závěrečný večírek -- a hostitelkou chtěla být každá zvlášť. Nakonec se dohodly. Obě ženy, každá zvlášť, jsou v české komunitě v Žitomíru alfou a omegou komunikace.

Protože jsem chtěl udělat Míle radost (ona mluví, a je to, jako kdyby zpívala -- také nějaký čas v 70. a 80. letech jezdila po celém Sovětském svazu a zpívala -- od folklóru po ruské lidové, občas dala i nějakou tu rockovou baladu, ale byla dlouho i na centrálním kúru svato-obreženeckého pravoslavného chrámu), slíbil jsem jí, že přijmu napříště pozvání u ní.

Když jsem přijel na víkend, v němž se odehrávaly prezidentské volby, tedy 24. března doslova vpředvečer, byla Míla trochu překvapená.

"Už seš tady?" ptala se udiveně.

"Ano, už jsem na vakzále," upřesňoval jsem. Vypadalo to tam jako na velkém tržišti: zmatení hlasů. Jen obtížně jsem slyšel její hlas.

"Počkej, zavolám kamarádce... a hledej maršrutku nómer 35!" opakovala.

"Jakou?" Nakonec jsem vzal první, co měla napsáno azbukou na okně: Krošna.

Maršrutky, to je kapitola sama o sobě: je to vlastně takový malý mikrobus, platíte řidiči cash (2 hřivny 50), žádné lístky. Řidič vám vrací zpátky už za jízdy, jednou rukou drží volant, druhou vrací kopějky. Žádný strach: jsou to preofesionálové. Drncáte po těch rozsekaných cestách jako na trakaři, tlačíte se s ostatními, a pokud je vedro, doslova se lepíte jeden na druhého. Nikdo neotevírá stropní okno.

Když jsem na Krošnu dorazil, zjistil jsem, že Míla celou věc vyřešila způsobem, který mne velmi zaskočil. Objednala mi bydlení u kamarádky Galy, kterou jsem ovšem ještě nikdy neviděl. Měl jsem dávat minule více pozor. Ale pohltily mne vzápětí její fotografie, jež rozkládá na stole: její manžel Josif Timofejeviš Denisjuk byl hrdina 2. světové války, má po něm tolik legitimací a medailí, že je nestačí naskládat na stůl.

Po cestě, už pěšky, když jsem roztřeseně vystoupil, jsem se ještě zastavil, abych pozdravil Rajsu, kterou jsem spatřil na zahrádce, jak trhá cibulky... a nezůstalo u toho.

"Pojď, musíš být hladový -- pokušaj," zahlásila. To "pokušaj" jsem už znal odminule. Potom přišla na řadu vodka, ne voda, ale vodka...

"Ne, nemogu, idu k Míle," snažil jsem se to vysvětlit.

"Budeš u ni poživat?" blýskala očima.

"No, nevím, mluvila, že mám k ní dorazit," hájil jsem se neobratně.

"Až to tam uvidíš, věrňoš sa," pravila.

Vzápětí Rajsa spustila tirádu, kterak Míla nevaří tak dobře jako ona, že ona si sice všechno kupuje na rynku, ale jen ona má opravdu čerstvé produkty...

Zatočila se mi hlava: do čeho jsem se to zase, proboha, namočil! Přijel jsem tentokrát sám, a připadal jsem si jako chycený v pasti. Mezi dvěma ženami, které si mne tu na Krošně, jíž se říkávalo ještě před sto lety Česká Krošna, přehazovaly jako ping-pongový míček.

Kostel svatého Václava, co postavili v roce 1907 Češi, se už rozezněly zvony. Večerní (ukrajinská) mše. Blíží se 18. hodina. Zůstal jsem déle, než jsem původně chtěl. Režisér Jakub Motejzik, co chystá s Lenkou Královou pro studio Ostrava dokument Exodus, má sluch jako Bůh. Minule tvrdil, že tenhle kostel, co dali nedávno dohromady Poláci, aby v něm konaly mše (po letech, kdy tu byl sovětský masokombinát), má skutečné zvony.

"Slyšels to?" vykulil na mne oči.

"Co?" ptám se nechápavě.

"Ty zvony se zastavily v polovině..." zvedl prst i obočí za svými brýlemi.

"Jakto?" opakuji natvrdle.

"No, nemá zvony, jsou to empétrojky," uzavírá vítězně.

Nakonec jsem zašel k Míle, a když jsem otevřel ledničku, odkud to nevábně zavanulo, vysvětlil jsem jí, že musím jít ráno v neděli na mši k sv. Václavu. Byla to pravda. Chtěl jsem nahrát ty zvony, aby se ujistil, že jsou pravé. Ab že to nejsou zvony falešné.

"Rajsa bydlí hned vedle, bude to praktické," řekl jsem jí.

"Nó, jak myslíš," odtušila Míla a byla trochu smutná.

(Poznámka: Možná se laskavý čtenář diví, co je to za svět, kde se o vás perou, u koho budete dříve, ale bylo tomu vskutku tak už odpočátku. Čím míň toho člověk má, patrně, tím je pohostinnější. Pamatuji si ještě z dětství, že nás rodina mého otce vítala na venkově někde kolem Domažliček podobně: zabili králíka (toho jsme trochu oplakal, protože jsem si s ním asi hodinu předtím hrál) a ustrojili hody. Třetí den už ale bylo pouze -- kyselo. Znamení toho, že hostem jste v Česku jen na chvíli. Na Volyni to neplatilo -- vždy jsme byli hosté.)

S knězem Ludvíkem jsem opravdu mluvil v neděli. Na mši jsem musel zajít -- na tu polskou ranní. Dostalo se mi od věřících ponaučení, že do kosťóla nemohu chodit v kraťasech a jedna bigotní stařenka s vyčesanými vlasy pravila, co že to tu natáčím, a jestli to kněz popróboval. Vyběhla sestra a nakonec i otec Ludvík a domluvili jsme si setkání. Potom jsem je oba vyfotografoval v "kutočku ministranta". Usmívali se. Někteří věřící by mne ještě hodinu předtím ale asi samou láskou snědli.

Proč se vlastně v kostele sv. Václava neodehrává mše v češtině? Nejsou lidi -- a ani česká katolická církev se o kostel nedrala. Většina Čechů, ostatně, co tu žije - je totiž pravoslavných. Šli jsme se potom koncem týdne -- už po volbách - podívat s Rajsou a Mílou do centra do chrámu, kam přivezli ikonu, co "uzdravuje". Vzaly si obě šátek a líbaly ikonu. Pokud vím, tohle už carevna Kateřina II. považovala za "modlářství" a líbání z "hygienických důvodů" zakazovala. Bylo tam čisto a všichni krásně zpívali.

***

Mimochem, Míla (na rozdíl od Rajsy, co volila Juliu) volila Petra Porošenka. Může za to patrně Gala, který si myslí, že Porošenko je zkušený diplomat, a není lepšího v té politické skrumáži. Galu jsme s Mílou potkali, když jsem hledal v centru Žitomíru internet, a chtěl ještě vyměnit nějaké peníze. Banky ale byly už všechny zavřené. Pobíhal jsem zmateně po bulvárech od jedněm dveřím k druhým, a Míla zatím jenom tak stála na Kijevské a rozhlížela se... až narazila na Galu. Nevím, zda to Míla nějak vymyslela, zavolala jí, nebo to byla opravdu náhoda, každopádně od toho okamžiku zmatek skončil.

Gala zvedla telefon, a během okamžiku našla osobu, která mi peníze ve "výhodném kurzu" vymění. Nedaleko hlavního rynku vcházíme do malého domku, kde bydlí jakási dobrosrdečná odbarvená blondýna, co zde má jakousi "tajnou směnárnu". Operace proběhla rychle a k všeobecné spokojenosti. Koho paní směnárnice volí?

"Nikovo," pravila ostře.

"A počemu?" ptám se.

"Všechno je to mafie," odtušila.

"Aha!" říkám a přemýšlím.

Paní Gala říká, že Porošenko je dobrý -- a má přehled. To směnárnici moc neuklidnilo a začíná vyprávět cosi o nějakých extremistech ve Lvově, co Porošenko podporoval.

"No, da, ja znáju," říká Gala. Ale názor o diplomatických kvalitách Porošenka nemění.

"Jak tu situaci dnes vlastně vidíte?" ptám se jí potom na pivu.

"Eto fašistickyj puč," neváhá. To mne trochu vyděsí, kladu na stůl diktafon, což ji nijak nevyvede z míry.

"Znájetě, ja ruskaja...," říká. Mohlo mi to dojít, ale zde mluví všichni plynně oběma jazyky.

Gala bydlí v Žitomíru odmala, když to ještě býval Sovětský svaz a Ukrajina svazová republika, mluví rusky a dívá se na Ukrajinu ruskou optikou. Důkazem je i její přátelství s Mílou. Gala je vdova, manžel býval sovětským důstojníkem. Projeli takhle spolu velký kus světa, Asii, Evropu: Turecko, Afghánistán, Gruzii, Československo (posádka Olomouc)... Není ale nadšená z Putina, což několikrát opakuje, a s Ukrajinci neměla žádné problémy. Tak jako většina volyňských Čechů.

I když, nikdy nevíte, kdy se ten váš mírumilovný soused odvedle promění v řezníka proti své vůli, že?

(pokračování příště)