Volyňský román -- IV. část

20. 5. 2014 / Josef Brož

Mám už za sebou jednu cestu a chystám se na druhou. Z jedné polemiky nad stavem Ukrajiny a osudu několika generací Čechů na Volyni, jak už jsem o ní psal v předchozích částech, jež jsem trochu neskromně nazval Volyňský román, se najednou vynořila perspektiva, která mne samotného překvapila.

Měla to být původně jen jedna cesta, a najednou to vypadá, že jich bude více. Spojují se ale v jeden tok v mých úvahách, které se točí doslova v soustředném kruhu.

Vrátili jsme se po týdnu na Ukrajině (respektive na Volyni, že?) minulý pátek, projeli autem i tu strašlivou záplavu, jež nás chytla již v Polsku, a přihnala se s námi až do Ostravy. Byl to návrat ve velkém stylu, protože Standa, který řídil, ten zná cestu jako své boty. Ani jsem se nemusel křižovat. Na Ukrajině byl Standa již několikrát, zná i některé jazykové vychytávky, když si chce dát třeba něco k jídlu.

Ukázka: "Buď láska," třeba opatrně ukrajinsky zahlásí, a nemyslí tím nic divného. Tohle spojení ale ve mne vyvolalo během pobytu takovou sérii představ, i když vlastně neznamená nic jiného, než to, co se česky (stejně jako německy) říká: "Prosím." Vlastně bychom ale také mohli říct: "Buď od té lásky!" Kdyby to neznělo tak výsměšně...

Když mi Lenka poprvé napsala, nevěřil jsem svým vlastním očím. V mailu stálo, že se jí líbí právě to "citové zaujetí", jímž jsem se k tématu volyňských Čechů v Britských listech postavil. Myslím, že to nebyla prázdná lichotka, a ona snad opravdu přijala, že to téma pro mne je závažné. Sešli jsem se velmi rychle.

Lenka Králová, to jméno mi bylo povědomé, Králová... kdysi jsem obdivoval jednu dívku toho jména, chodila v černém, měla uhrančivý pohled, a šeptaly se o ní různé věci -- podobala se svým stylem Nikitě, pokud jste ten film viděli. Brutální Nikita se to překládalo do češtiny, a natočil to francouzský režisér Luc Besson. Byl to kultovní film - svého času.

Najednou tu v kavárně Blatouch sedí naproti mně, ty oči má stále uhrančivé... Nazvala ten příběh Exodus a ostravské studio České televizi to přijalo, což se dnes rovná malému zázraku, že jsou ještě lidé, které může zajímat příběh volyňských Čechů, že? Zajímá, a my se rychle domlouváme. Volyňští Češi se vždy domlouvají rychle, jsem zjistil. A nakonec i ti jejich potomci. Jen nejsem pravoslavný... i když moje matka, babička i dědeček byli.

***

Moje matka se narodila 12. prosince 1928 v obci Plechová. Občas se to píše jako Plechov, dokonce v odborné literatuře. Moje matka měla tmavě hnědé oči, zatímco otec modré, a já si dlouho v dětství myslel, že tomu tak má být: matka hnědé oči, otec modré. Měla hodně sourozenců, ale většina z nich zemřela na různé choroby (úplavice, tyfus, neštovice), jež ve dvacátých letech ještě provázel hladomor. Nevím, kolik těch příbuzných (sourozenců) vlastně měla, pamatuji si pouze, že babička Marie - na hlavě krásný vzorovaný šátek (taková vysloveně bábuška, kterých jsem za poslední týden potkal tolik) - jednoho dne vytáhla velkou krabici, kde byly ty krásné velké ateliérové fotky, a začala o nich mluvit, znala je všechny jménem...

Kde mi zůstala všechna ta krásná jména? Nepamatuji si ani jedno...

Bavili jsme se o tom snad jenom jednou, jenom jednou... Kolik mi tehdy vlastně bylo? Šest? Deset let? Zemřela, když mi bylo jedenáct let. Mám po ní jednou fotku, na které jsem ještě jako batole v dupačkách.

Matka si po svatbě v roce 1952 ještě s nějakými sestřenicemi na Volyni dopisovala, nikdy jsem ty dopisy nečetl, a skončily po její smrti někde... nevím vlastně. Skončily patrně stejně jako ty všechny velké ateliérové fotografie, na nichž stojí za sebou v řadě ty velké převeliké rodiny, dívající se do objektivu; ženy a muži, co jsou tak neskonale krásní: mají na sobě ty nejlepší šaty, vázanky, motýlky kolem krku (dnes už je nosí jenom bývalý ministr Karel Schwarzenberg a senátor Jaromír Štětina, i když s různou mírou elegance), řízné jackety, plstěné pláště, ženy šaty podebírané, blůzy se spoustou neuvěřitelných krajek, a působí... především velmi odhodlaně. Odhodlaně.

Odhodlanost, tu potřebovali, protože bez ní by nepřežili, i když... Kolik z těch odhodlaných podlehlo všem těch osudovým ranám?

Btw: Už jsem se stal i objektem dalšího zaujetí. I když chybí háčky v tom pořadu s názvem Accents d'Europe (Evropské akcenty) francouzského rádia RFI. « Un roman de Volynie » du journaliste tchèque Josef Broz qui est retourné sur les traces d'une partie de ses ancêtres dans la région de Volynie, à 100 km au nord de Kiev. Christine Dupré, napsala francouzská novinářka. Ano, vydal jsem se po stopách svých předků, do Volyně, kde žili, "100 kilometrů severně od Kijeva", jak píše Christine, podobně jako zmocněnec Karel Kühnl, který tam také nakonec (tajně) dorazil.

Co máte ale všichni s těmi kilometry? Je to do Volyně, zvláště do Lvova, mnohem mnohem blíže než do Paříže, přece! A Lvov je "malá Vídeň", víme? A do Žitomíru je to pouze 1.000 kilometrů!

Na fotografii z vysokoškolského indexu vypadá matka jako z nějakého filmu, taková jako Ilse Werner, nebo snad Judy Garland, kdybych chtěl být osobní. Na Volyni sepisovala z pověření jakéhosi plukovníka (podpis nečitelný) všechny ty, co chtěli v roce 1947. Text pověření zní v českém překladu takto: "Potvrzuji tímto, že Pelc Tamara je spolupracovníkem rajónního plnomocníka na území žitomírské oblasti, a provádí a provádí soupis Čechů a Slováků [je napsáno malým písmenem jako : čechů a slováků] podle dohody o opci, sjednané mezi vládou SSSR a vládou republiky ČS. Toto potvrzení platí do 15. března 1947."

Podepsán "tajemník plnomocného pro optaci a přesídlení čechů a slováků". Nechybí velká kulatá bumáška. Razítko. České i sovětské (to sovětské je na levé straně větší).

(Ptají se mne čtenáři, jak se má vedoucí redaktor Českého rozhlasu Plus Radko Kubičko. Vy, kteří jste četli předchozí díly, víte, co jsem s ním zkusil - a on patrně se mnou -, ale budiž tu řečeno, že se na něj již nezlobím, i když se neomluvil jako gentleman, jak jsem původně čekal).

***

Na Volyni vládne strach. Všudypřítomný strach. Ulicemi se sice prohánějí poslední modely vozů, západních, ale i těch dosti udržovaných ještě ze sovětského času, ale při vjezdu do města vás nejvíce zarazí ty zátarasy. A to do té míry, že kameramen nestačí v první chvíli reagovat, tak to vypadá divně. Zátarasy byly ale na více místech, již za Lvovem, v tom městě, kde se tančí tango, jak píše korespondent ČTK.

Strach je ale přítomen hlavně v očích lidí, s nimž mluvíme. Na ulici je nezastavujeme, chodíme k nim domů, k volyňským Čechům, co nás zajímají - a oni nás hostí. Z toho mála, co mají, z toho mála vykouzlí doslova hodovní stoly, na nichž nechybí nic, vůbec nic: ryby, jikry, saláty, chlebíčky (takové malé, ale roztodivně pestré); začíná se ale (ukrajinským) borščem (nebo třeba šťovíkovou polévkou), bramborové placky, ani maso...

Ovšem, pozor, pivo nikde. A místo něho jako královna, vládne: vodka. Ne voda. Vodka. Pan Sláma v Žitomíru na zahradě, kam jsme k Raise na České Krošně dorazili první večer, vstává a říká: "Na památku všech, kteří padli v této válce, na památku hrdinů, kteří zahynuli, abychom byli svobodní, památce všem, co zvítězilli." Necítím se být hrdinou, o mne ale nejde, sakra, jsem v tomto ale tak příliš odchovancem Karla Kryla a jeho neznámého vojína, nicméně pan Sláma (duch volyňských Čechů, duchovní otec, široko daleko na Volyni, jak s obdivem číká Serhej) zvedá sklenici vodky a s ním se zvedají další volyňští Češi: ženy i muži.

Je přece 8. května, zítra je "děň pobědy". "Neťukejte, to je žalostný přípitek," šeptá mi Aňa. Některé přípitky jsou prostě takové. A pan Sláma je mistrem přípitků. Pivo chybí. Potom bere pan Sláma harmoniku, rozhlédne se, a zanotuje: "Možná že jóóóó, možná že néééé, možná se už zítra nesejdemééé!" My jsme se ale právě sešli, tady na Volyni, v té zemi, kam kdysi odjížděli na vozech i pěšmo tisíce Čechů, dnes se tomu říká Ukrajina, lidé, kteří toužili po jiném, lepším životě, po životě bez rakouského útlaku, že přijali nabídku ruského cara Alexandra II., aby to zkusili v zemi velkého ruského bratra.

Pobyli jsem na Volyni týden, ano, je to málo. Zpívali jsem ale písně (a já vůbec je nikdy nezpíval, to bylo poprvé), co zpívali naši předkové, když sem přijížděli. Měli svou víru, i vizi, byli to lidé odhodlaní. Já přemýšlím om tom, zda tu jen zkouším nějakou formu terapie, jak mi napsala Tereza, ale není to jenom terapie, je to prostě příběh, a ne jeden, lidí, o nichž toho víme tak málo.

Jak to řekl ve Sněmovně ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek? Po skandálním výroku ze 24. března na adresu žádosti o repatriaci Čechů, to znovu zopakoval v jiné skladbě (tentokrát u toho již nekrkal, jak se pěkně napapal, jen se podívejte na ten záznam, ale řekl to stejně neomaleně).

Ten člověk by vlastně překvapil, kdyby změnil tón, to se ale čekat nedá. Podle steografického zápisu ze 7. května, když už jsem byl na Volyni, řekl na dotaz, jak je to s volyňskými Čechy, toto: "Náš zájem není organizovat odvoz Čechů z Ukrajiny. Chápete? To děláme až ve chvíli, kdy je všechno ztraceno. Ovšem to je to poslední, co bychom si přáli."

Chápeme. Na vojně jsme říkali: ztráty se do pěti procent nepočítají...

***

0
Vytisknout
5547

Diskuse

Obsah vydání | 22. 5. 2014