Házení hrachu na zeď babylonské věže

20. 5. 2014 / Lubomír Brožek

A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.

Genesis

PEN trvá na principu neomezeného šíření názorů uvnitř každého národa i mezi národy, a jeho členové se zavazují bránit všem formám potlačování svobody slova jak v zemi a společnosti, do nichž náležejí, tak i jinde na světě.

Charta PEN klubu

Obec spisovatelů prosazuje a chrání svobodu slova a tvorby.

Stanovy Obce spisovatelů ČR

Dne 7. května 2014 PEN rezignoval. A nebyl sám. Těsně před Dnem vítězství se stalo cosi, co znevážilo nejenom svobodu slova a projevu, ale fakticky téměř celou naši již tak dost zdecimovanou kulturní a intelektuální formaci. Včetně některých renomovaných institucí, které mají tyto svobody přímo vetknuty ve svých základních dokumentech. Den vítězství se tak zároveň v jistém slova smyslu stal jejich dnem prohry.

Dlouho jsem čekal, že se zvedne vlna alespoň o poznání vyšší než bouře ve sklenici vody, že se někdo, ano, například český PEN, ozve. Když soukromá ochranka vyvedla z veřejných prostor Hlavního nádraží spisovatelku Lenku Procházkovou, nikdo z této ctihodné instituce (ba ani její proslulá pěvecká sekce) nevydal dodnes ani hlásku.

Vracím se tedy k této trapné události se značným časovým odstupem, neboť mlčení (až na pár výjimek) kolem ní bylo (a je) znepokojující. Neozvali se dokonce ani přepilní a vždy připravení petenti, vnímající ohrožení svobody slova (jako seismografy zemětřesení) na vzdálenost kontinentů. Jak je možné, že v tomto případě mlčeli, mlčí...a vše nasvědčuje, že mlčet budou. Že by je snad už přestaly bavit petice. Anebo že by slovutný PEN rezignoval na samotné principy své existence?

Vracím se k této události pozdě, neboť s vědomím, že nemůže být promlčena. A zdaleka v ní nejde jenom o spisovatelku Lenku Procházkovou. Taková věc se může stát komukoliv, když narazí do zdi institucionalizované arogance, která nám vyrostla před očima jako bizarní babylonská věž. Věru zvláštní stavba. A vůbec nemusí být z nepálených cihel, jak o tom hovoří kniha Genesis. Má své základy v každém z nás, a ty zbytňují naší lhostejností ke lži, nespravedlnosti, intoleranci, byrokratické šikaně, manipulaci, či prostě "jen"přehlížení a vytěsňování názorů ostatních.

Výsledkem je naprosté zmatení jazyků. Jeho první fáze: všichni mluví a nikdo nikoho neposlouchá. Této fázi říkáme svoboda slova. Můžete si vykládat, co chcete, anebo prostě rovnou házet hrách na zeď. Je to na vás. A pokud náhodou přece jenom někdo poslouchá, slyší jen to, co slyšet chce. Kdyby snad, nedejbůh, zaslechl i něco jiného, buď rovnou sepíše udání, nebo si (pro jistotu) zacpe uši, případně..., ale to už jsme ve fázi druhé.

Ta nastává, když mluvit k veřejnosti je za jistých okolností dovoleno pouze vyvoleným, případně těm, kteří jsou uznáni způsobilými. Například ochrankou soukromé společnosti, střežící veřejné prostory před veřejností. Ochrance asistuje policie, která soukromým biřicům pomáhá a chrání je před občany, kteří chtějí spáchat nějakou nepřístojnost. Třeba veřejně, v magistrátem povolené akci, uctít památku padlých.

V babylonské věži je všechno zmatené. Směšné je k pláči a tragické má masku frašky. Pravicový slovník vyzdvihuje individualitu, ale všichni drží basu, zatímco vlevo je dominantním tématem solidarita a soudržnost, ale mluví o něm většinou solitéři, kteří ostatní považují ne-li za pitomce, tedy alespoň za politováníhodné tlachaly. Vláda patří lidu, ale lidu vládnou oligarchové, elity jsou za blázny, blázni se vydávají za elity a zaštiťují se mýtizovanými autoritami. Ostatně ani od hoc mediálně uklohněná simulakra nejsou nic jiného než mýtizované pseudoautority předhozené voliči k větší slávě rodných stran.

"Říkává se obyčejně o vládách", poznamenává Karel Havlíček Borovský, "že se nic nenaučily... Národům se ale musí radit, aby hleděly se naučit a na nic nezapomenout!" I to je důvod, proč jsem se nyní, v čase opět předvolebním, vrátil k incidentu ze 7. května, který se odehrál u pamětní desky na pražském Hlavním nádraží. Ta povedenější, šikovněji propracovaná simulakra možná už zanedlouho dokáží udolat voliče a přesunout se do Evropského parlamentu. Koneckonců někdo být zvolen musí, že. A může v klidu dál snít o své nepostradatelnosti, případně žasnout nad voličskou naivitou, která se tak snadno chytí na laciný lep slibů a proklamací. Ať už to ale bude kdokoliv, jedno je jisté:

Simulakrům totiž sotva někdo z budoucnosti vzkáže: "Chybíte nám..."

0
Vytisknout
9150

Diskuse

Obsah vydání | 22. 5. 2014