Vzpomínky na budoucnost -- projev 7. 5. na Hlavním nádraží

8. 5. 2014 / Lenka Procházková

V příloze posílám text projevu, se kterým jsem vystoupila na shromáždění občanů dne 7. května v prostoru Hlavního nádraží v Praze. Shromáždění začínalo krátce po druhé hodině a konalo se v podchodu vedoucím k nástupištím u pamětní desky věnované mužům, kteří padli v posledních dnech války při obraně nádraží. Shromáždění bylo v řádném termínu ohlášeno na Magistrátě hl. města a v předstihu jsme si také u provozovatele nejbližšího kiosku domluvili elektrické připojení reproduktorů a mikrofonu.

První dva řečníci přečetli své projevy, pak zazněla z nahrávky Krylova píseň "Pochod Gustapo" a k mikrofonu jsem přistoupila já. Začala jsem číst svůj příspěvek, ale po chvíli byl program narušen několika muži v černých uniformách, kteří požadovali, abychom prostor vyklidili. Vnímala jsem toto vyrušení jen kulisově a pokračovala v proslovu. Kameraman opustil své stanoviště, nechal zapnutou videokameru na stojanu a šel "narušitelům" vysvětlit, o co se jedná a že akce byla ohlášena. Kolemjdoucí se zastavovali a když jeden z uniformovaných mužů chtěl zaclonit kameru, udělali kolem ní ochranný kruh.

Pokračovala jsem v proslovu, pouze jsem zvýšila hlas, aby moje slova byla v hluku zřetelná. Pak přišli další uniformovaní muži - přivolaní členové státní policie a žádali, abychom akci ihned ukončili. Když jsme odmítli, odpojili nás od elektřiny. Takže už jsme jen mlčky zavěsili trikolóru a černou stuhu k pamětní desce. Na stuze je napsán stručný vzkaz padlým: "Chybíte nám, fašismus se vrací!"

Státní policisté nám pak při vzrušeném dohadování vysvětlili, že je přivolala soukromá ochranka pronajímatele prostor na nádraží. Naše ohlášení na magistrátu prý neplatí, neboť prostory nádraží jsou soukromé a podle "domovního řádu" se tam nesmí nic konat bez schválení pronájemce. Tím je jakási italská firma či společnost. Zbytek projevu jsem tedy dočetla improvizovaně v parčíku u Poslanecké sněmovny.

Fašismus je slovo, při kterém mrazí. Slovo, které znamená surovosti, nelidskosti, organizované násilí. Znovu se to vrací. Ne jenom v ozvěně ale v plné síle, rehabilitované počtem příznivců, kteří ten smrtící virus už zase šíří světem.

Jsme užaslými svědky toho, že i demokraticky zvolení politici sázejí na fašisty jako na dostizích a svým hecováním je ženou po trati. Kam? Čemu mají sloužit ti jezdci smrti?

Sedíme u počítačů a ohromeně hledíme na snímky lidí zavražděných v Oděse. Z videí je zřejmé, že útočníci vraždili s vášní... Jednu sekvenci jsem si musela pustit opakovaně, abych rozeznala, co dělají ty dívky, sklánějící se nad něčím na dlažbě. Zprvu to působilo téměř jako piknik, pak jsem poznala, že plní lahve benzínem. Vypadaly pracovitě a vesele, to je málo, přidej! hecovaly se, zatímco lidé uvěznění v hořícím domě už skákali z oken. A pak jsem si s děsem přečetla komentář českého novináře, který od svého psacího stolu vytipoval v zuhelnatělých ostatcích obětí v Oděse ruské agenty...

Ovšem i naše tzv. veřejnoprávní média trestuhodně rezignovala na objektivitu a převzala roli tlampačů. Je to nejen zbabělé a bezectné ale také nesmírně riskantní. Cesta, po které se naše média vydala, je úzká jako ostří nože. Tím, že před veřejností obhajují extrémní postoj západních politiků a jejich spolupráci s fašistickou juntou, se pracovníci médií podílejí na záměru vytvořit z Ukrajiny vojenské nástupiště.

Masírují nás k pocitu, že je to neodvratné a snaží se obrátit naši nenávist proti zástupnému viníkovi. Média, která si platíme jako veřejnou službu, nás bombardují vládní propagandou.

Naši politici se totiž, až na výjimky, v této krizi chovají jako klony řízené dálkovým ovladačem. Předpokládají, že i my jsme ztratili vlastní rozum. Že už nedokážeme rozlišovat. Že nemáme paměť. Podle sebe soudí i nás, mají za to, že už jsme taky jen klony. Lhostejné klony, které necítí odpovědnost za stav světa. Jenomže to je omyl.

Mnoho občanů ČR už přestalo vnímat hlásnou troubu státní televize a hledají autentické informace o ukrajinské tragédii na internetu. Pravdu nikdy nelze utajit. Nelze ji utopit. Pokaždé se znovu vynoří, tak jako se nám znovu a znovu budou vynořovat před očima snímky spálených lidí v Oděse. Našich bližních. Ten strašlivý obraz pravdy už nikdy nezmizí ze seznamu zločinů proti lidskosti a jméno Oděsa, stejně jako kdysi Guernica, se stane mementem i pro děti našich dětí. Pokud ovšem tento svět překoná zhoubný virus...

"Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je i mne méně, neboť jsem část lidstva.

A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana.

Zvoní tobě." (John Donne)

Verše anglického básníka ze 17. století použil Ernest Hemingway jako moto ke své knize "Komu zvoní hrana", která se odehrává v době španělské občanské války. Když jsme se o této epopeji evropských dějin učili ve škole, připadalo mi, že jsou to události velice, velice staré. I druhá světová válka mi připadala jako cosi vzdáleného, jako něco, co už se nikdy nemůže opakovat.

Fotografie mého dědečka s vybledlou trikolórkou přes růžek pro mě byla zárukou, že lidská statečnost dokáže zvítězit i nad plány ne lidí. Dnes už jsem mnohem starší než byl můj dědeček, když ho gestapáčtí ne lidé při výslechu umučili k smrti , a moje někdejší jistota, že fašismus je navždy vymýcený a postavený na pranýř, ta jistota je pryč. Kostlivec znovu ožil, celé zástupy kostlivců táhnou krajinou, řinčí řetězy a se smíchem plní lahve benzínem.

Zítra budou mít naši politici perný den. Už teď se učí proslovy, kterými uctí památku těch, co v posledních dnech války padli v boji proti fašismu. A pozítří, o čem budou řečnit pozítří? A jaké dohody a závazky podepíšou? Poslechněte si jejich slova a zapamatujme si je. Uchovejme nahrávky. Archivujme noviny, které šíří etnickou nenávist. Budou potřebné v příštím Norimberském procese.

Shromažďovat důkazy o zradě demokracie však nestačí! Přestaňme mlčet a společně přinuťme k odpovědnosti ty, které jsme zvolili jako své zástupce. zakažme jim obcovat s ďáblem!

Už mluvím dlouho a vlaky, ke kterým pospícháte, na vás nepočkají. Nastupte a odvezte si zážitek z tohoto setkání do svých domovů a měst. Buďme aktivní, protože teď je to na nás! Čas, který ještě máme k dispozici se krátí...

0
Vytisknout
10047

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2014