Poválečná Evropa a dnešek

8. 5. 2014 / Boris Cvek

Myslím, že teď 10 let po vstupu České republiky do EU a pár týdnů před evropskými volbami má obzvláštní smysl zamyslet se nad tím, co znamenal konec druhé světové války před 69 lety pro Evropu. Byl to konec jedné katastrofy a zcela reálná obava z další, možná ještě větší: z eskalace konfliktu mezi Západem a SSSR, ústícího do jaderné války.

Osvícená, vědecká, civilizovaná Evropa našla sama sebe v holocaustu, který byl postaven na představě vědecky podloženého očištění světa od škodlivých parazitů, od nepřirozených živlů, od rozkladného, směšně nefunkčního parlamentarismu a liberalismu. Je třeba říci, že druhá světová válka nebyla vyvřením něčeho nového, nečekaného, pouze ta průmyslová brutalita zabíjení byla nová. Jenže jak jinak v průmyslové civilizaci, která během 19. století poslala spoustu lidí do ukrutné bídy v samotné Evropě a hlavně pak v koloniích, kde se její brutalita až překvapivě podobala té nacistické?

Svět po konci druhé světové války je tedy v Evropě spojený s dekolonizací a také se znárodňováním, se snahou zahnat běsy útlaku a je ospravedlňující ideologie "tradičních hodnot" definitivně do minulosti. Tradiční Evropa byla postavena na bezprávném postavení žen, pracujících, tělesně a mentálně postižených, sexuálních a náboženských menšin, na představě toho silného, zdravého, přirozeného člověka, který vychází z dědictví krve a půdy. To, čemu se dnes často posměšně říká "politická korektnost", představuje reakci poválečné Evropy na své tmářské tradice. Ve srovnání s Evropou před druhou světovou válkou to byla teprve poválečná Evropa, kdo vzal opravdu vážně myšlenky lidské rovnosti a důstojnosti.

Myšlenkami krve a půdy, očisty od cizích živlů, vlády panské rasy a jednotného, autoritativního výkladu světa z úst filozofů-králů či vědců je, řečeno slovy Popperovými, Evropa uhranuta už od Platóna. A obávám se, že dnes se toto uhranutí vrací. Ano, kapitalismus je nefunkční a zkorumpovaný, naši politikové jsou blbci, entusiasmus pro hájení současné demokracie upadá (i když je to zřejmě demokracie mnohem lidštější, bohatší rozmanitější, než byla kdy předtím) a naopak roste vůle po zakázaném ovoci, po fašismus a nacismu, a na druhé straně škodolibá radost z toho, jak všechno jde špatným směrem a jak to povzbudí ušlechtilé masy vystavět společnost světlých zítřků.

Jde vždycky o to, jaké projekční plátno si zvolíme: xenofobie vypadá celkem nevinně, ba dokonce zdravě, na pozadí požadavku, že Romům by se nemělo říkat "cikáni"... Co na tom, že slovo "cikán" bylo po staletí používáno jako nadávka (ještě moje babička říkala lhaní "cigánění")? A samozřejmě nikdo nechce žádné vyhlazování, nikdo není rasista, jen si tu svou nenávist musí nějak po selsku uchopit a zformulovat. Druhá světová válka a všechno, co jí předcházelo od Dreyfusovy aféry a hilsneriády, nám dává jiné projekční plátno. Dějiny mají svou setrvačnost, pro kterou sto let není nic, jejich koryto je krvavá bažina bez světlých zítřků, kde i to nejlepší vydobyté vítězství se postupně drolí pod náhodami, lidskými slabostmi a banalitami života a kde je zapotřebí obrovského entusiasmu a tvořivé práce k odporování rozkladu a banalitě.

Doufejme, že současný vzrůst xenofobie a nestability v Evropě bude spíše budíčkem pro návrat k poválečným ideálům než dalším krokem k jejich rozkladu. Bohužel ani to, že bývalý úspěšný vůdce rakouské xenofobní strany, Jorg Heider, žil vlastně skrytý život v rakouských gay barech, nám nedává žádnou naději v nějaké demaskování falešnosti xenofobů: vždyť už Hitler nebyl žádným ztělesněním blonďaté modrooké rasy, v jejímž jménu vyvraždil miliony Židů, Romů, homosexuálů, levičáků..., a naprosto mu to u mnoha jeho příznivců a obdivovatelů napříč Evropou prošlo a prochází. Ve hře jsou tu totiž úplně jiné síly než konsistence názorů, vědecká kritičnost nebo morální integrita.

0
Vytisknout
5463

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2014