Několik poznámek k Ukrajině na základě osobních zkušeností

13. 5. 2014 / Pavel Kalenda

Na Krymu žije největší ruská "minorita" ve srovnání s celou Ukrajinou, která zde tvoří většinu populace. Ukrajinsky se zde nehovoří a i většina nápisů je pouze v ruštině. Krym také dostal již v roce 1921 status autonomní republiky. Tento status byl obnoven v roce 1991 po rozpadu SSSR. Ještě vyšší status dostal Sevastopol, jako základna Černomořské flotily Ruska. Právě proto, že zde byla základna a s ní spojené zázemí (doky, opravny, logistika), byla zde i vysoce specializovaná, studovaná a zkušená komunita techniků a vojáků. Většina těchto lidí zde žila po několik generací a jejich předci byli Rusové a oni sami se tak cítili.

Za Chruščovovy vlády (pravděpodobně z důvodu územní celistvosti) přešlo formálně území Krymu pod Ukrajinskou Sovětskou Republiku, ale dostalo zvláštní status jako autonomní oblast s vlastním parlamentem. Po rozpadu Sovětského svazu se tento zvláštní status ještě zvýraznil a Ukrajina (za patronace EU a USA) garantovala Rusku nedotknutelnost všech vojenských zařízení výměnou za svou státní bezpečnost. Za pronájem tohoto území bylo povinno Rusko Ukrajině platit nájemné.

V posledních letech docházelo k tomu, že se postupně zeslabovala ochrana zařízení těchto vysoce citlivých území, turisté z jakéhokoli státu dokonce mohli navštívit i podzemní opravny ponorek v zálivu Balaklava, dříve absolutně nedostupné na několik kilometrů (viz foto).


Foto zálivu Balaklava se vchodem do podzemních opraven ponorek ( foto autor 11.5.2013).

Vyvrcholením těchto činností mělo být vojenské cvičení NATO a Ukrajiny přímo v Sevastopolu, plánované na rok 2014. Ruská strana tak postupně ztrácela svou strategickou pozici a své dříve nedotknutelné zázemí. V případě vypuknutí jakéhokoli konfliktu tak mohli být v okamžiku paralyzováni. Z tohoto pohledu je pak dobře čitelná reakce Ruska na revoluční dění zejména v Kyjevě a zejména poté, co nová ukrajinská vláda vydala jazykový zákon, který omezoval práva menšin na používání jejich mateřského jazyka. Tento zákon byl sice ihned zrušen, ale zažehnutý oheň už byl na střeše a události, vedoucí na Krymu k osamostatnění, byly nezvratné.

Krym byl do roku 1954 ruský a v roce 2014 je opět ruský. Rusové, žijící na Krymu, se tak opět cítí svobodně a nechtějí mít nic společného s "revoluční" vládou v Kyjevě, která nevzešla ze svobodných voleb a které právem nedůvěřují (první kroky po svržení Janukovyče).

Můžeme tak pozorovat dva paradoxy:

1) Na Krymu v průběhu jeho letošního osamostatnění a připojení k Rusku nikdo nezahynul (až na dva vojáky kteří se nepohodli při obsazování vojenské základny) a z tohoto pohledu bylo místní obyvatelstvo ochráněno před možnou občanskou válkou, která hrozila, jak je nyní vidět v Oděse a Donbasu, kde už nyní jsou desítky mrtvých, zejména na straně separatistů.

2) Ekonomika Krymu bude draze platit za znovupřipojení k Rusku, protože propad místního civilního průmyslu, tedy především služeb spojených s turismem, bude katastrofální. Už nyní, měsíc po připojení k Rusku je to více než 30 % (pozorováno osobně na počtu pasažérů ve vlacích do Simferopolu a konzultováno s průvodčími).

Krym se tak stal součástí Ruska se všemi negativy a pozitivy, která z toho vyplývají. Bude tak dále omezen turistický ruch, vízovou povinností, jistě budou obnoveny ochranné zóny okolo vojenských zařízení (Balaklava, Sevastopol), Jistě budou problémy s prodejem či pronájmem nemovitostí v rekreačních zónách (Alušta, Jalta, Artěk,...), které byly postaveny a využívány jako rekreační objekty ukrajinskými institucemi (úřady, školy, univerzity, společnosti, ...).

O co jednodušší je nyní situace na Krymu, o to složitější bude v proruských regionech, které si z něj berou příklad -- v Oděse, v Charkově a v celém Donbasu. Tyto regiony nebyly nikdy (kromě Kyjevské Rusi) součástí Ruska a nemají ani zvláštní status autonomních oblastí, přestože převládající obyvatelstvo se cítí být Rusy, stejně jako na Krymu.