Nikdy se nikdo takový v českých dějinách nevyskytoval

14. 5. 2014 / Jan Lukavec

"Zcela očividně se nikdy nikdo takový v českých dějinách nevyskytoval, ani se nikdy o někom takovém neučili ve škole". Tato slova pocházejí z částečně autobiografického románu Tomáše Zmeškala Životopis černobílého jehněte, ve kterém líčí vyrůstání dvojice černošských dětí, Lucie a Václava Čaislových v Čechách, přesněji řečeno dětí bílé matky a černého otce. Zmeškal mimo jiné popisuje, jak "čecho-africkým" dvojčatům učarovalo vlastenectví jejich pradědečka-Sokola, s čímž se ale špatně srovnávaly jejich tváře afrických rysů, jimž v české kulturní historii a tradici, jak si předkládala škola, k vlastnímu velkému zklamání nenacházeli žádnou obdobu.

Skutečně je ale česká kulturní historie zcela prosta černochů či mouřenínů, či jiných obyvatel exotických krajů? A jak to s jejich "kulturní integrací", či dialogem kultury většinové české společnosti a exotických příchozích vypadá dnes? (Nutno dodat, že zvláštním případem jsou ovšem Romové, kteří zde žijí už po staletí a součástí české kultury jsou minimálně od 19. století. Zasloužili by si speciální pozornost, ovšem jejich české dějiny už byly popsány jinými a dostatečně.)

Syřan Sámo

V zásadě má samozřejmě Zmeškal pravdu, ale ne tak docela. Bivoj, Libuše, Přemysl Oráč ani Karel IV. či J. A. Komenský neměli černou barvu pleti, anebo tak alespoň nejsou zobrazováni, i když můžeme připomenout hypotézu orientalisty Otakara Klímy o tom, že kupec Sámo mohl být Syřan, nebo pokusy integrovat do české kulturní prehistorie Židy, a to apokryfním proroctvím kněžny Libuše (vzniklým pravděpodobně až v 19. století). Před smrtí měla prohlásit: "Odcházím domů k mým předkům a chci ti před rozloučením odhalit věci budoucí. V čase, kdy bude tvůj potomek panovat mému lidu, bude jeden cizí, vyhnaný a utištěný nárůdek, který vzývá jediného Boha, hledat útočiště v našich lesích. Nechť jsou přijati pohostinně, nechť jim tvůj potomek propůjčí svou ochranu, neboť oni přinesou požehnání nivám naší země" (Kohn, Salomon. Jak židé přišli do Čech. Souvislosti, 2007, 18(2)). Naopak takový Ježíš a další "internacionálně uctívané" biblické postavy v závislosti na dané kultuře výrazně mění v některých ilustracích bible i na oltářích své vzezření. Nicméně nepříliš často si přitom uvědomujeme, že takovouto "inkulturací" je už to, že tváře Ježíše či jeho apoštolů jsou na Západě znázorňovány s evropskými rysy, a ne jako tváře "Asiatů"... V panteonu katolických světců ovšem někteří exoticky vyobrazováni byli, kupříkladu svatý Mořic coby černoch, v kteréžto podobě se dostal i do kaple svatého Kříže na Karlštejně (jinak ovšem černá barva kůže neměla ty nejlepší konotace: sexuální pokušení prý někdy bylo popisováno jako "černošská žena, ošklivě páchnoucí a škaredá", případně jako "tři velcí černoši držící v rukou ocelové pruty" coby falické symboly) (Friedman, David M. On: kulturní historie penisu. Praha: Columbus, 2002, s. 133).

A najdeme i několik historicky doložených "exotů", kteří Česko či přímo Prahu skutečně navštívili a zanechali stopu v místním umění. Asi nejstarším dokladem byl nález lebky se zcela jasně negroidními znaky, učiněný u jednoho z kostelů mikulčického hradiště. Podle historika Petra Charváta se mohlo jednat o koptského křesťana, člena mise Konstantina a Metoděje (Charvát, Petr. Slyšte volání muezzinovo: české země a arabský svět ve starším středověku (do roku 1300). V Plzni: Západočeská univerzita, 2010, s. 30), vyhnaného z Egypta během pronásledování křesťanů. Pro další stopy se pak musíme přenést o několik století dále. Jak referuje Antonín Novotný v knize Staropražské variace na motiv Praha a cizina, kupříkladu roku 1562 bylo součástí korunovačního vjezdu Maxmiliána II. do Prahy "šest velbloudů, na kterých harcovali někteří Uhři a Mauřenínové s dudami a šalvějemi, na které hráli svým způsobem". Jistý černoch také patřil roku 1619 k účastníkům korunovace Bedřicha Falckého v chrámu s. Víta, kdy se na kůru vtlačil do první řady mezi trubače. Je tak namalován na velkém obraze, zobrazujícím tuto událost (Novotný, Antonín: Staropražské variace na motiv Praha a cizina. Praha: Orbis, 1958). Více zkušeností pak Češi měli ovšem s muslimy, a to z cizích bojišť, z diplomatických misí v Turecku, nebo měli příležitost vidět naopak turecké vyslance či válečné zajatce přímo v Čechách, zvláště v období, kdy v Praze sídlili panovníci. Kupříkladu roku 1522 v Praze předváděli čtyři zajaté "znamenité" Turky, toho nejvýznamnějšího "v zlatohlavě a s tou zbrojí a střelbou pozlacenou, zmyvše a zholivše ho" (Novotný, Antonín: Staropražské variace na motiv Praha a cizina. Praha: Orbis, 1958, s. 46). O něco později, roku 1575, si prý vyslanec Mechmet beg v Praze pochutnával na víně, "moku zakázaném vyznavačům proroka a jemu zadarmo dodávanému".

Děti Afriky jako kuriózní příslušenství dvora

Jak obecně píše historik Eduard Maur, afričtí služebníci kupovaní na trzích s otroky ve středomořských přístavech po staletí plnili -- podobně jako "trpaslíci" nebo pokřtěné Turkyně -- funkci kuriózního příslušenství královského, knížecího či aristokratického dvora, jakési dekorace, někdy i funkci hračky pro urozené děti. Byli svým způsobem exotickým "sběratelským předmětem", dokládajícím výjimečné postavení svých pánů v rámci stavovské společnosti. V 18. století navíc začali ztělesňovat typ dobrého, nezkaženého divocha, jehož si vysnili osvícenci. Většinou skončili jako prostí sloužící, několik jich však udělalo pozoruhodnou kariéru. Svého "černouška" měla madame Dubarry stejně jako Marie Antoinetta, s černošským chlapcem si v dětství hrával i pozdější pruský král Fridrich II., černý sluha také tvořil stálý doprovod Charlese Josepha knížete de Ligne, častého návštěvníka našich Teplic. Se svými "mouřeníny" se páni s oblibou dávali vypodobnit, v Čechách například Marie Gabriela hraběnka Lažanská, rozená Černínová, na portrétu od Filipa Kristiána Bentuma, umístěném na zámku v Manětíně(MAUR, Eduard: Angelo Soliman -- černý otrok, komorník, svobodný zednář a muzejní exponát. In Theatrum historiae 9 (2011), s. 285-300).

Většina černých sluhů dávno upadla v zapomnění, část z nich asi ani nežila dlouho, neboť jim příliš nesvědčilo drsné středoevropské klima. Jen několik z nich udělalo nebývalou "kariéru" a vzbudilo zájem historiků. Snad nejznámějším z nich byl Abraham Petrovič Hannibal (kolem 1696--1781), praděd básníka Alexandra S. Puškina, původem z Eritreje nebo Kamerunu. Pařížské školení hrazené carem mu otevřelo cestu ke kariéře v armádě, takže zemřel jako vážený šlechtic, jehož potomci jsou dnes spřízněni dokonce i s britskou královskou rodinou. Méně šťastný byl osud jiného Afričana, Antona Wilhelma Amo (kol. 1703 -- po 1753), německého filozofa původem z dnešní Ghany, soukromého docenta na univerzitách v Halle a Wittenbergu, kde roku 1734 promoval. Amo pro rasistické předsudky svých kolegů nakonec opustil Německo, vrátil se do Afriky a tam neznámo kdy zemřel.

Z vídeňského měšťana divochem v sukénce z pštrosích per

Více byl s českými dějinami spojen Angelo Soliman (1721--1796), ve Vídni usedlý černoch, vychovatel v rodině Liechtensteinů, člen zednářské lóže a známý vídeňský měšťan, podle Maura uznávaný člen vídeňské kulturní elity, který se dle některých autorů přátelil s Mozartem, jehož některé opery snad mohl i inspirovat. Velmi překvapivé ovšem byly především posmrtné osudy Solimana: bezprostředně po svém skonu byl totiž na příkaz nejvyšších míst zbaven kůže, která pak byla odborně "vycpána" a vystavena v císařském přírodovědném kabinetu, zárodku dnešního Naturhistorisches Museum jako součást expozice tropického pralesa. Vídeňské veřejnosti, která se setkávala se Solimanem jako s váženým mužem oblečeným do skvostného orientálního oděvu, se tedy po roce 1796 nabízela možnost spatřit jeho preparát v podobě nakročeného divocha oděného jen do sukénky z pštrosích per, ozdobeného "šperky" z mušliček a kaménků, tedy tak, jak byly představováni "divoši" na rytinách doprovázejících dobové cestopisy nebo na alegorických zobrazeních Afriky. Vitrína se Solimanovým tělem byla vystavena jako součást expozice tropického pralesa, ovšem jihoamerického. Spolu s Angelem tu mohli návštěvníci obdivovat i tapíra a další exotická zvířata a ptáky, ale také preparované sedmileté africké děvče, které císař získal jako dar od neapolské královny. Kabinet podle E. Maura vlastnil ještě dva další posmrtně preparované Afričany, z nichž jeden v jiném dioramatu vedl na dlouhé šňůře velblouda, či snad dokonce na něm jel. Vystavení exotického "divocha" samo o sobě zřejmě v dané době nevyvolávalo mezi vzdělanci nesouhlas (jak uvádí Maur, ještě roku 1888 nabízeli ke koupi pro muzejní účely "vycpaného černocha" na světové výstavě v Barceloně). Vídeňskou veřejnost ovšem pobuřoval fakt, že v dvorní knihovně byly vystaveny ostatky vážené osobnosti. Ze zásadních důvodů se pak stavěla proti církev, marně prý ale podporovala snahy Solimanovy dcery o vydání částí otcova těla. Teprve roku 1806 byl Soliman v rámci přestavby sbírek spolu s ostatními podobnými "exponáty" uložen na půdě Hofbibliothek, kde během revoluce roku 1848 jeho kůže shořela. V Čechách je tento příběh relativně neznámý, i když kromě řady jiných jazyků údajně Soliman uměl česky a pobýval i v Čechách a na Moravě, ať již v Lobkovicových službách jako voják, nebo ve službě knížat z Lichtenštejna, především na jejich oblíbených jihomoravských sídlech.

Jinou slavnou evropskou exotickou návštěvnicí byla Sarah Baartman (1790 -- 1815) zvaná Hotentotská Venuše, připomenutá před několika lety filmem Černá Venuše. Sarah Baartman předváděla v Londýně a pak hlavně Paříži svou výraznou anatomii nejprve "na veřejných vystoupeních, následně před vědeckou komisí a nakonec po francouzských nevěstincích". Po smrti bylo její tělo pitváno a její kostra, genitálie a mozek vystaveny v pařížském Muzeu člověka. Vědci původně prezentovali její fyziognomii jako doklad společných znaků lidské a opičí anatomie. Obraz prodejné Venuše umírající na syfilis, kterážto diagnóza ovšem dnes není obecně pokládána za prokázanou, mocně zapůsobil na imaginaci řady francouzských i anglických umělců a její mohutné hýždě se aspoň podle Rachel Holmes(ové), autorky její monografie, staly "nejslavnějším objektem devatenáctého století", byly ovšem "přechovávány ne jako fyzická věc, ale jako legenda, karikatura a rasistický stereotyp"(Holmes, Rachel: The Hottentot Venus. Bloomsbury: Random House, 2006). V Čechách se sice vyskytovali jedinci jako černošský chlapec Tyksa a indián Čerwuiš; nikdo z nich u nás ovšem nezanechal tak významnou stopu jako ve Vídni Angelo Soliman nebo Sarah Baartman.

Kontaminace Inda a indiána

Typické představitele domorodců mohli třeba Pražané vidět alespoň na sochách, především na Karlově mostě. V současných pramenech se uvádí, že třeba sousoší sv. Františka Xaverského od F. M. Brokofa tvoří skupina exotických knížat, Číňana, Tatara, mouřenína a Inda pokřtěných světcem, literární a kulturní historik Karel Krejčí ale soudil, že v ušlechtilé tváři orientálce byla podle dobových představ "kontaminována imaginární podoba Inda a Indiána" (Krejčí, Karel. Praha legend a skutečnosti. Praha: Orbis, 1967, s. 228) -- čelenka z peří na jejich hlavách by takové interpretaci mohla nasvědčovat. Další indián se nachází na Karlově náměstí, kde je součástí pomníku botanika Benedikta Roezla, a další mohli Pražané obdivovat na sousoší sv. Ignáce z Loyoly, jehož zbytky jsou umístěny v Lapidáriu Národního muzea. Více do obecného povědomí a do pražských legend a pověstí vstoupila postava Turka ze sousoší sv. Jana z Mathy se sv. Felixem z Valois, to bylo vytvořeno s cílem uctít dva zakladatele řádu trinitářů, který se zabýval vykupováním a osvobozování křesťanů z muslimského zajetí (další dva Turci stojí třeba na pražském staroměstském orloji). Turek s důtkami na mostě společně se psem hlídá tři uvězněné křesťany. Jeho postava byla podle aktuální politické situace dokonce aktualizována. V kupletu z doby balkánských válek se kupříkladu zpívalo: "Však i na tom pražským mostě Turek strach už má, že ho sultán do tý vojny taky povolá", jindy zasvěceně komentoval situaci v osmanské říši. Mezitím ovšem prestiž tohoto nejslavnějšího pražského Turka opadla, dnes ho obhlížejí spíše západní turisté než rodilí Pražané, takže třeba v době vášnivých debat o přistoupení Turecka k Evropské unii se nenašel nikdo, kdo by s ním třeba uskutečnil fiktivní interview, co si o záležitosti myslí...

Jezuitský multikulturní projekt

Na větší příliv lidí "exotického" vzhledu si pak Češi postupně zvykali v době komunismu, kdy se k nám dostávali studenti a pracovníci z Kuby, Afriky či některých asijských zemí. Někteří se z nich se i relativně proslavili, vedle "Mirečka" dále (původně indonéský) zpěvák Rony Marton nebo (původem syrský) režisér Moris Issa (otec slavnější herečky). Po roce 1989 pak u nás začínají působit i další umělci jako japonský malíř a básník Seisuke Tsukahara, afroamerická zpěvačka (a dnes už i herečka) Tonya Graves nebo Číňanka Feng-yűn Song. Ta byla (společně s Ondřejem Hrabem a Janou Svobodovou) spoluautorkou inscenace Marné tázání nebes v divadle Archa, které aktualizovalo osudy českých jezuitů v Číně, zvláště jednoho z následovníků Františka Xaverského Karla Slavíčka. V doprovodném textu autoři psali: "Procházíme-li dnešní Prahou, nepřipadá nám už divné, že poblíž barokního chrámu stojí čínský bufet. Taková je doba: staví vedle sebe věci nesourodé a neslučitelné. Kdo je ta slečna, která v bufetu obsluhuje? Co ví o naší kultuře a dějinách? Jaké měla povolání v Číně?" Autoři pojímali dávné jezuitská misie jako "pokus o multikulturní projekt", přičemž výjevy z minulosti a scény z čínské opery se při představení prolínaly se záběry čínské dívky cestující v současnosti pražským metrem a kladoucí otázky, jak daleko je od jedné kultury k druhé. Podle autorů právě jezuité Evropu seznámili s čínským divadlem, a pokud je dívka v bufetu třeba původně zpěvačkou pekingské opery, pak se nám už "setkání baroka s čínským bufetem nezdá nijak absurdní".

Převážně do současnosti je umístěn děj hry Sólo pro Lu od jiné české Číňanky, herečky, zpěvačky a tanečnice Jing Lu a Jany Svobodové, které vychází z autentických životních příběhů zmíněné čínské umělkyně, předváděných částečně v čínštině (bez titulků) i česky. V představení se mísí výjevy ze současné továrny s indonéským a čínským tancem a zpěvem i hrdinčinými zážitky z doby, kdy musela navštěvovat čínskou obdobu pionýra. Hrdinčin příběh plný neradostných událostí i cesty za úspěchem je podle autorů "konfrontován s globálními otázkami dnešního světa a ambivalentním vztahem západní společnosti k Číně, který se pohybuje od obdivu k východním kulturám až po strach z ekonomické hegemonie". Hrozba, že za dvacet let Čechy ovládnou Číňani, ovšem z úst citlivé a zranitelné, i když energické čínské dívky, které na pódiu sama stojí před zaplněným českým hledištěm, nezní tak nebezpečně...

Česká hymna v podání Kurda, Švýcara a Číňanky

Teorie multikulturalismu byla sice vinou přehnaného a trochu naivního nadšení pro bezproblémové splývání kultur do jisté míry zdiskreditována, ale "multikulturalita" je dnes jednoduše nezpochybnitelným faktem. Velmi konkrétně se to obráží třeba v tom, že v mnoha tradičních sokolovnách je dnes možné cvičit asijská bojová umění a slyšet přitom povely třeba v korejštině, nebo že četné dřívější mléčné bary nebo restaurace či hospody vystřídaly obchody či restaurace vietnamské nebo čínské. V oblasti kultury se multikulturalita mimo jiné projevuje i častým míšením různých uměleckých stylů, zvláště v hudbě i tanci. Vyzdvihněme přitom třeba českého tanečníka s africkými předky Jiřího Bartovance, který v jedné ze svých choreografií spojoval prvky rituálních afrických obřadů s hudbou Smetanovy Vltavy, nebo skupinu All Star Refjúdží Band, která mimo jiné nahrála velmi svéráznou verzi české národní hymny v podání jednoho Kurda, Švýcara a zmíněné Číňanky Jing Lu.

Indický Staromák, japonský Vyšehrad

Svoji kulturu dnes příslušníci exotických kultur v Čechách prezentují na četných kulturních festivalech, jako byla už zaniklá Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani nebo stále pokračující Nad Prahou půlměsíc, v jehož rámci se konala třeba komentovaná procházka po stopách Arabů v Praze. Organizují si také svoje vlastní slavnosti, které ovšem ve velmi odlišné míře komunikují s českým publikem. Tak indický svátek Diwali či vietnamský Vu Lan jsou slaveny na okraji Prahy. Zatímco indických oslav se české publikum účastní v hojné míře (jeho podrobný popis přímo z Dillí podal už kdysi Jiří Meisner), Vietnamci slaví v rámci vlastní komunity: při oslavě v pražské tržnici SAPA jsem tam byl vedle české profesionální fotografky a další Češky zřejmě přivdané do vietnamské komunity asi jediný Čech. Příslušníci hnutí Hare Krišna, což jsou ovšem převážně Češi následující jistý specifický indický životní styl, pak pořádají oslavy svátku Ratha-játrá přímo v centru Prahy, a několik metrů vysoký vůz přitom táhnou od Staroměstského náměstí Celetnou ulicí ke Stavovskému divadlu a zpět. Pro ně je ovšem kritériem k výběru oněch míst důležitých pro českou historii jen to, že se zde pohybuje dostatek turistů, jimž už pouhé shlédnutí průvodu podle vyznavačů Krišnova kultu může přinést boží milost.

Jedinečným způsobem se pak o kulturní a náboženský dialog pokoušejí organizátoři Japonských slavnosti jara, jež se pravidelně konají na Vyšehradě, místě tak prostoupeném českou mytologií. Jak píše buddhistický mnich a japanolog Robin Heřman, během slavnosti se "chvála požehnané moci přírody se spojuje s úctyvzdáním prastarým kulturním tradicím i zbožným nasloucháním hlasu posvátného místa". Prostor bývalé Královské akropole, kde na ploše mezi Myslbekovými sochami zápasili samurajové a účastníci společně s japonskými mnichy mohli meditovat v duchu zenbuddhismu, organizátoři symbolicky propojovali s obdobným prostorem v japonském městě Nara. To je staré císařské město, které prý mělo "v době své největší slávy ambici být středem vesmíru", ovšem ze starého paláce zde zbyly jen čtyři symbolické sloupy. Heřman k tomu vysvětluje: "Tak jako byly do starověkého Japonska uvedeny rituály z kontinentu, aby poskytly materiál pro vyjádření niterných pocitů japonského člověka i oporu jeho snahám o povzbuzení vlastní kulturní tradice, obracíme se dnes my s podobným očekáváním k obřadnosti japonské. Věříme, že v ní můžeme najít dostatek podnětů pro naši vlastní radost, vděčnost, paměť, hrdost, souhru i obětavost, že nám může pomoci nalézt naše vlastní místo v kultuře, jejímiž jsme dědici i tvůrci zároveň..." ZDE.

Jak moc po zkušenosti dialogu s lidmi z Vietnamu toužíme...

Někteří z "exotických" cizinců se už také začínají uplatňovat jako autoři literárních děl. Působil zde třeba Íráčan Muhammad Mahdí al-Džawáhirí (1900--1997) nebo zmiňovaný Syřan Charif Bahbouh. Pokud bychom v tvorbě těchto autorů chtěli hledat nějaké otisky českého prostředí, tak je najdeme hlavně v tom, že všichni psali o Praze a zvláště al-Džawáhirí jí věnoval nadšené verše.

Ve velkém počtu jsou dnes v Čechách zastoupeni Vietnamci. Příslušníci jejich druhé generace často už neumí vietnamsky a o Vietnamu a jeho tradiční kultuře toho vědí málo nebo vůbec nic, se dnes u nás už uplatňují jako autoři českých blogů, které před několika lety u nás zaznamenaly jakousi módní vlnu, a to ze strany Vietnamců i Čechů, která mezitím trochu opadla. Je ale cítit jisté očekávání, kdy konečně nemalá česko-vietnamská komunita vyprodukuje skutečný literární text. Když roku 2009 vyvolala velkou pozornost kniha Bílej kůň, žlutej drak, ještě před odhalením mystifikace s fiktivní vietnamskou autorkou prohlásil literární vědec Pavel Janáček, že "v případě, že by stran autorky šlo o mystifikaci, bylo by to vlastně ještě zajímavější, protože by se tím říkalo, jak moc po téhle zkušenosti kulturního a literárního dialogu s lidmi z Vietnamu toužíme". (K oběma "autorkám" můžeme uvést další analogie, třeba případ básnířky Fern Gravelové, na které roku 1940 americké kritiky zaujalo její mládí, optimismus a "zalíbení v poklidném prostém životě" -- časem se ukázalo, že skutečným tvůrcem byl zkušený a úspěšný spisovatel dobrodružných příběhů, nebo příběh údajné australské Aboridžinky, odebrané po narození násilně matce a vychovávané mezi bělochy -- skutečným autorem byl bělošský taxikář.) U samotných Vietnamců ale aféra vzbudila velmi rozpačité pocity. Podle Marcela Wintera, předsedy Česko-vietnamské společnosti, tento "naprosto zbytečný a trapný podvod urazil jejich převážně buddhistické přesvědčení i jejich buddhistickou víru, protože se báli obvinění, že podvod sami zorganizovali a zrealizovali".

Před časem ovšem vietnamista Ján Ičo radostně konstatoval, že už tiskem vyšla opravdová první próza česko-vietnamského autora. Konkrétně šlo o povídku Jenom název od mladé autorky jménem Hoa Nguyenová z roku 2009 (Nguyenová, H. Jenom název. In Labyrint revue č. 25-26, 2009). Zájemce o problematiku integrace Vietnamců do české společnosti ale tento text zklame: je to totiž pouhá hříčka pohrávající si s autorstvím knihy Bílej kůň, žlutej drak. Vystupuje v ní ztroskotaný český spisovatel, bydlící v sousedství vietnamské rodiny, kterému mladá Vietnamka přináší právě zmiňovanou knihu (bez uvedení autorství), čímž Nguyenová jakoby vsugerovávala představu, že skutečnou autorkou byla nakonec opravdu Vietnamka; Nguyenová se tedy pokouší o jakousi "mystifikaci na druhou" (několik vietnamských textů také bylo oceněno a česky publikováno v rámci Evropského roku mezikulturního dialogu 2008).

Vietnamci do čítanek, romské kolo do státního znaku

Naopak velkou publicitu si získala kniha české spisovatelky Aleny Ježkové Dračí polévka (Podle Marcela Wintera jsou "Vietnamci u nás z této knihy doslova nadšeni. Vynikající příběhy a krásné vhodné ilustrace tvoří knihu, kterou si Vietnamci mezi sebou půjčují".) z loňského roku. Je to knížka o vietnamském klukovi, kterému je 12 let a žije v Praze, a aby to bylo "správně" multikulturní, jeho nejlepší kamarádka se jmenuje Světlana a je z Ukrajiny. (Zpovědi české Ukrajinky věnovala svoji knihu Čechy, země zaslíbená Petra Hůlová.) Chlapec se vyrovnává se svojí rozdvojenou identitou: doma "mluví vietnamsky, jí hůlkami a jmenuje se Long, ve škole mluví česky, jí příborem a jmenuje se Láďa" (Ježková, A. Dračí polévka. Praha: Albatros, 2011, s. 16.). Jeho táta žije kdesi daleko ve Vietnamu a Long ho zná jen z maminčina vyprávění mytického příběhu o tom, že jeho otcem byl ve skutečnosti mocný drak. Hlavní místo v rodině zaujímá úctyhodný dědeček, který vyznává konfucianismus a vnukovi předčítá Konfuciovy výroky: "K jídlu mám jen hrubou rýži, piji čistou vodu, polštářem je mi má ruka" (i když hrdina dobře ví, že děda ve skutečnosti jí jedině rýži s masem, rád pije kafe a pod hlavu si dává polštář). Nakonec přijíždí Langův opravdový otec, chlapec ho ale odmítá slovy, reprodukujícími názor většinové společnosti na všechny Vietnamce, ať se ten "Cizinec" vrátí zpět "do džungle". Long pak nakrátko utíká z domova a v touze přeseknout vazby, které ho pojí s jeho vietnamskými předky, si nechává dokonce přebarvit vlasy, následný rasistický útok v metru ze strany skinheadů jej však přesvědčuje o marnosti podobného gesta (ZDE). Nakonec se Long vrací, aby byl svědkem toho, jak se jeho dědeček, předtím mírně zkarikovaný, proměňuje v opravdového draka, jenž dává chlapci poslední ponaučení ("Jediná omezení, která v lidských životech existují, si klademe my sami" (Ježková, A. Dračí polévka. Praha: Albatros, 2011, s. 91)) a "odlétá pražským smogem směrem k jižním mořím". "Být Dračí vnuk není špatné, i když to není vidět. Musím to říct Světlaně, bude zírat", říká si v závěru Long, který tak naplňuje tradiční pohádkové schéma, v jehož rámci je v podceňovaném a utiskovaném stvoření nakonec rozpoznán statečný hrdina či alespoň potomek mocného panovníka, i když to možná uzná zase jen příslušník jiné menšiny. Kniha je apelem, aby si Vietnamci udržovali vlastní příběhy a zůstávali i v centru Evropy věrní svým tradicím -- i když tento apel jen zdánlivě paradoxně vychází od české spisovatelky a je psaný česky. V podobě cyklu scénických čtení s názvem Listování se teď Dračí polévka dostává k žákům základních škol a díky svému "multikulturnímu záběru" má podle Lukáše Hejlíka velký úspěch třeba i u malých Romů, ale je asi předčasné tvrdit, že se už stala "klasikou". Dodejme, že když před lety navrhoval Pavel Barša vyměnit jednoho ze dvou českých lvů na našem státním znaku za symbol Romů, romské kolo (Barša, P. Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1999, s. 287), bylo to možná myšleno v nadsázce a podle mne je to ve skutečnosti nereálné. Postupně se ale už naopak realizuje sen českých romistů o romských autorech v českých čítankách. (Viz také třeba speciální publikaci Druhá směna. Jak využívat literaturu Romů ve výuce na 2. stupni ZŠ.) Je ale zatím předčasné zamýšlet se nad tím, kdy je budou následovat autoři českovietnamští...

Černá perla v katedrále

Uznávaným a oceňovaným autorem se stal už zmiňovaný Čechoafričan Tomáš Zmeškal, syn jednoho z afrických studentů. Životopis černobílého jehněte přináší četné příklady různých forem rasismu, které vůči oběma "černouškům" projevuje nejen většinová společnost, ale i vlastní matka. Ta žije v blázinci, což její potomci netuší, a když se ji vypravují navštívit, zavrhuje je zlostnými slovy: vy "černé zrůdy, štvete mne v pralese stínů a hříchů mýho mládí"(Zmeškal, T. Životopis černobílého jehněte. Praha: Torst, 2009, s. 116). Babička pak otřeseným dětem vysvětluje, že jejich matka po jejich narození místo toho, aby se těšila z mateřství, musela čelit rasistickým útokům, takže "to, co milovala, začala pomalu a pozvolna nenávidět" (Ibid. s. 118). Dvojčata jsou od počátku vychovávána jako Češi, takže kromě barvy jejich pleti se v knize žádné africké vlivy, ani ty kulturní, neprojevují. Jak už bylo uvedeno, Zmeškal mimo jiné líčí to, jak "čecho-africká" dvojčata špatně nesla to, že se nikdo takový v českých dějinách nevyskytoval. O to více se ale Zmeškal sám snaží nějak zařadit oba Čecho-afričany do této duchovní a zvláště literární tradice. Její prvky se obecně v knize projevují velmi silně, snad až příliš. Žena, která děti vychovává, jejich babička Božena, nese jméno po spisovatelce Němcové (s. 27), při jejich procházkách Prahou je oblíbeným místem prostranství před sochou Julia Zeyera (s. 33), Lucie je dokonce pokřtěna na místě natolik symbolickém a z hlediska českých dějin významném, jako je svatováclavská kaple v katedrále sv. Víta, a po provedení obřadu jí kněz slavnostně říká: "Svatý Václav je dnes potěšen z toho, co se událo na tomto staroslavném hradě v jeho kapli; jistě má z tebe radost, naše černá perlo!" (s. 71) -- dodejme, že podle Zmeškala jeho popis není zcela vyfabulovaný, ale vychází z jisté reálné události. A strýc obou dětí sestavuje "rodokmen všech Čaislů v zemích Koruny české", jehož jsou i ony česko-africké děti součástí či posledním výhonkem (s. 27). Toto vřazování černošských dětí do české duchovní tradice může někdo hodnotit jako křečovité či schematické, ale dá se vnímat i jako jistý druh performativního aktu, či snad jako způsob jakéhosi magického zaříkávání, jehož opakováním se má tento sen proměnit ve skutečnost...

Každopádně už víme, že obraz černocha ve svatovítském chrámu, centrálním místě české historie, má velmi dlouhou historii, a není vlastně tak neobvyklý, jak Zmeškal sugeruje ve svém románu. Imaginárně už ovšem katedrálu přebudoval S. Komárek: "Okem své fantazie zahlédám volání k modlitbě z ochozu Svatovítské mešity a lid usedající k tradičnímu pátečnímu obědu: pečenému hovězímu s knedlíky, zelím a pivem" (Komárek, Stanislav. Západ v mlze. Praha: Academia, 2013, s. 88). To je ale zatím jen fantasmagorie, stejně jako představa českého prezidenta černošského či dejme tomu vietnamského původu, i když zde byl už i jeden česko-japonský kandidát, o kterém nyní víme, že u nás nechce "nepřizpůsobivé imigranty a náboženské fanatiky", další měl vizáž Maora, a dlouho favorizovaný kandidát byl Žid, což naštěstí snad už v dnešních Čechách není při volbách hendikepem, ovšem prezidentem se Fischer tak jako tak nestal. A asi by se v případě vítězství vietnamského spoluobčana nesloužilo slavnostní Te Deum v katedrále, ale nějaký buddhistický obřad -- ale kde? Ve vietnamské čtvrti SAPA? Či v nějaké -- za tím účelem zřízené -- svatyni třeba na Vyšehradě? Pokud by to byl prezident čestný a ctící ústavu, rád bych se toho dožil...

(Vychází z textu autorovy knihy Od českého Tokia k exotické Praze)

0
Vytisknout
8625

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2014