Výročí, jež mainstream neregistruje...

16. 5. 2014 / Marek Řezanka

O některých lidech a událostech slyšíme v jednom kuse, jiní lidé a jiné události jako by nebyli. Dne 18. května si můžeme připomenout různá výročí, ať již otevření budovy Národního muzea, založení Českého výboru pro hry olympijské, zahájení pravidelného vysílání Českého rozhlasu, vznik kladenské "Poldovky", soustředění německých jednotek u československých hranic, přijetí zákona omezujícího akademické svobody či spuštění prvního kola kupónové privatizace.

Já bych ale rád vzpomenul na toto datum v úplně jiné souvislosti. Před rokem navždy odešel Milan Valach, pedagog a mluvčí Hnutí za Přímou Demokracii. Autor několika knih, mj. Světa na předělu -- o politické a morální krizi kapitalismu. Nechám nyní stranou fakt, že mi odešel přítel a že mi chybí. Rád bych zde na několika řádcích přiblížil jeho myšlenky, jeho postoje, jeho filosofii.

Patřil k těm, jimž dochází, že současný systém naráží na své limity -- a že na ně bude narážet čím dál více. Podrobil kritice jak systém tzv. reálného socialismu, tak systém stávajícího neoliberálního kapitalismu. Zkoumal, nakolik se rétorika toho kterého systému (ne)shoduje s praxí. Všímal si vývoje po pádu tzv. železné opony a analyzoval globalizační proces.

Kladl důraz na demokratické hodnoty -- a jedním dechem dodával, že kapitalismus se dostal do fáze, kdy přestává být jejich garantem (pokud připustíme, že jejich garantem byl v podobě západoevropského welfare-state během studenoválečného soupeření velmocí).

V posledních letech svého života potom vehementně varoval před fašizací společnosti.

"Jak ukazují práce dnešních historiků, za podmínek krize, ohrožení společenských elit sociální revolucí, neváhají tyto elity využít fašistické a nacistické hnutí k jejímu rozbití. Nacistická strana v Německu se dostala k moci díky podpoře vysoké aristokracie, a to včetně bývalého císaře Viléma a jeho synů. Její existence byla možná jen díky skrytým i veřejným sympatiím ze strany policejního a soudního aparátu k nacismu a především díky štědré společenské i finanční podpoře velkých průmyslníků a bankéřů, a to nejen německých, ale i zahraničních." (Britské listy, Aktuální význam květnového povstání, 5. 5. 2013).

Ve svých pracích se poměrně podrobně rozepisuje o systému, jenž padl v roce 1989. Všímal si, jaká práva lidé (ne)měli, a to jak ve sféře politické, tak ekonomické.

"Pokud bychom měli být přesní, museli bychom uznat, že ani podle rétoriky vládnoucích komunistických stran komunismus nikde nastolen nebyl. Ale dopouštím se této nepřesnosti s vědomím, že v názvu užitá zkratka je všeobecně srozumitelná a zavedená.

U nás např. mohl být zapsán na volební seznamy jen ten kandidát, který byl schválen příslušným orgánem Národní fronty, v níž svou vedoucí úlohu uplatňovala KSČ. Tedy, kandidovat mohl jen ten, koho pro tento účel vybrala vládnoucí mocenská elita. Vznik stran mimo Národní frontu nebyl povolen. A tak bychom mohli pokračovat i o zrušení všech ostatních demokratických práv, což, jak předpokládám, je notorické známé. Za těchto podmínek ale fakticky nemůže vládnout lid. Vláda proto byla v rukou nepočetné mocenské elity, která nepřipouštěla žádnou legální konkurenci... Podíváme-li se na základě tohoto faktu na povahu vlastnictví za tzv. socialismu, dostáváme obraz právě takovéto "akciové společnosti". Jen se podíl na vlastnictví neodvozoval od množství vlastněných akcií, ale od mocenského postavení na horních příčkách mocenské hierarchie. Z ekonomického hlediska podstatný rozdíl pak spočíval ve vyloučení ekonomické konkurence mezi jednotlivými podniky. To souviselo s tím, že prakticky všechny vlastnila jedna firma, tj. mocenské centrum komunistické strany, která zde představovala supermonopol... Pak ovšem je např. rok 1948 u nás rokem, v němž soukromě vlastněné výrobní prostředky přešly z jedněch soukromých rukou do jiných rukou stejně soukromých, aby se totéž zopakovalo o zhruba 40 let později. Jinak řečeno, komunistické elity nechtěly zrušit moc a vlastnictví jako privilegium bohatých, ony se chtěly těchto privilegií zmocnit a stát se bohatými, a to se jim také podařilo." (Podstata komunismu, Svět na předělu).

Velmi kriticky se potom stavěl k poslední fázi kapitalismu. K fázi, která zcela otevřeně rezignuje na doktríny o volných trzích a kde důraz na osobní zodpovědnost získává pachuť výsměchu. Ke stadiu, kdy není možné principy, s jejichž pomocí je vše podřízeno maximalizaci zisku úzké skupiny aktérů na úkor všech ostatních, nazývat demokratickými. Ke stadiu, kdy je společnost čím dál více nemocná, třebaže se zdravotnictví i vědecké poznatky rozvíjejí, ke stadiu, kdy jsou sice nové a nové generace možná inteligentnější, než ty předchozí a mají k dispozici nové technologie, přitom ovšem mají mnohem horší obecné povědomí a stále méně jsou schopny kritického myšlení. Dochází tu k paradoxu, kdy vznikly předpoklady, aby se většina lidí měla lépe, ale na druhé straně k tomu nedochází, neboť je to v rozporu se zájmy úzké skupiny lidí, kteří chtějí maximalizovat svůj zisk. Rozebírá krize různých etap kapitalismu a dospívá k závěru, že tyto krize jsou nevyhnutelné, protože jsou systémové. Odhalují až na kost základy systému, který z podstaty své logiky nehájí zájmy většiny lidí. Nemá to zkrátka v programu. Systému, který když narazí na své mantinely, vygeneruje vlnu fašistické či nacistické ideologie. Nikoli náhodně, ale zcela programově a nevyhnutelně.

"Nekoordinované úsilí jednotlivých subjektů o maximalizaci soukromého zisku proto vede zákonitě k cyklickým výkyvům, kdy je konjunktura střídána krizí. Oproti 19. století a první polovině století dvacátého se jejich průběh v druhé polovině minulého století, a to až do současné doby, zmírnil. Jak hluboká krize nás čeká nyní, si ale málokdo troufne odhadnout...

Pokud je výše uvedená úvaha alespoň v zásadě správná, nejedná se o žádnou krizi kapitalismu, ale o klasickou kapitalistickou krizi, jež je dána samou podstatou tohoto systému. Po delším či kratším čase bude následovat další oživení a v budoucnu opět krize...

Kapitalisté obecně nejsou ochotni přispívat do solidárních fondů společnosti, pokud k tomu nejsou vnějšími okolnostmi nuceni. Pokud se zdálo, že sovětský model představuje alternativu ke kapitalismu, jakkoliv bylo toto zdání iluzorní, představovalo samo o sobě ideu, která se mohla v podmínkách sociální nouze stát motivem společenských nepokojů. Již z toho důvodu byli ochotni k určitým ústupkům. Tato nutnost nyní padla. Země bývalého Sovětského bloku, a rovněž Čína, se staly kapitalistickými." (Britské listy, Krize kapitalismu, 12. 11. 2008).

Milan Valach věřil, že je možné nabídnout systémovou alternativu. Alternativu, jež bude čelit sílící fašizaci společnosti. Převážnou část svého života zasvětil rozboru prvků přímé demokracie, a to jak v rovině politické, tak ekonomické. Neúnavně upozorňoval na různé mýty a předsudky spojené s přímou demokracií. Kladl si otázky a odpovídal na ně. Třebaže byl připoután na invalidní vozík, vyrážel do ulic a na náměstí a trpělivě s úsměvem na tváři vysvětloval to či ono a odpovídal na všemožné dotazy. Stal se výraznou osobností Hnutí za Přímou Demokracii, i když by sám s tímto označením nesouhlasil. Jeho krédem bylo, že demokracie se nemůže opírat o "osvícené osobnosti". To bychom se naopak ideálu přímé demokracie vzdalovali. Znamenalo by to, že se všichni spolehneme na nějakou "elitu vyvolených" -- a sami se vzdáme jakéhokoli podílu na rozhodování. Takto vznikají diktatury. Před podobnými modely (různými pozitivními vlnami či holešovskými výzvami) Milan Valach důrazně varoval.

To nejhorší, co můžeme udělat, je tedy pasivní čekání na "spasitele". Na někoho, kdo řekne, co je pro všechny "tím nejlepším". Iluzí potom je, že kolabující systém může být zachráněn "lepšími nezkaženými tvářemi", vygenerováním "čistých duší", které nahradí "padouchy". Stroj ovšem nezmění výměna jeho obsluhy. Bude (ne)fungovat stále stejně. Stane se pouze to, že se ti, kteří měli punc "čistých", pořádně ušpiní -- a na chodu stroje nezmění vůbec nic.

Milan Valach kladl důraz na vzdělanost a informovanost. Nešlo mu pouze o prosazení obecného referenda jako nástroje na posílení práv občanů. Jednalo se mu o systémovou změnu, která doopravdy posílení práv občanů přinese. Každý nástroj je totiž zneužitelný -- a to se týká i referenda a dalších prvků přímé demokracie. Dělení na pravici a levici nepovažoval za překonané, naopak. Zároveň ale odhaloval prázdnotu a selhání tzv. levicových stran.

Ostře se vymezoval vůči všem formám rasismu a xenofobie -- a jakmile zaznamenal, že někdo ze sympatizantů s Hnutím za Přímou Demokracii k těmto formám na internetových stránkách inklinuje, nekompromisně ho smazal.

"Češi ve své většině nejsou rasisty, zatím. Ale jsou ochotni tolerovat rasismus, jen aby nemuseli podstoupit konflikt s jeho hlasateli. Ochota většiny z nás ustupovat zlu, ta strašná přikrčenost, snad až zbabělost, to je jedna z hlavních příčin současného marasmu. Nehledejme viníky současného stavu jinde, než sami v sobě. Jak zní opět jeden starý citát: Kde chcete přichytit ruce zlodějů, ne-li ve vlastních kapsách." (Britské listy, Český rasismus, 19. 1. 2011).

Apatie společnosti je zhoubná. Lidé rezignují na vlastní zájmy -- a otevírají tak cestu mocichtivým sociopatům na vrchol. Z takového podhoubí vzešly fašismus i nacismus. Zároveň je ale třeba dodat, že značný podíl viny na tomto stavu mívají tzv. zavedené politické strany, jež totálně zklamou své dlouhodobě deprivované voliče -- a potom nestačí žasnout.

Milan Valach dělal vše proto, aby jeho myšlenky nebyly devalvovány kooperací s jakýmkoli subjektem, který tíhne k totalitě a k fašismu.

"Profesionální pódium, velkoplošná obrazovka a zvláštní vlak vypravený z Ostravy byl zřejmě dar pana Bárty z VV. "Díky" jeho politické straně, jako podnikatelského projektu, existuje současná asociální vláda, na jejíž činnosti se po určitou dobu VV podílely. VV ztratily dobré jméno a přispěly k diskreditaci myšlenky přímé demokracie. Ztracené jméno se zpět získat nepodaří. Rozhodně ne v horizontu několika málo let. A kdo se s nimi spojí, toho potáhnou ke dnu.

Názor, ke kterému se hlásí jeden z řečníků na demonstraci 7. 4. 2013, T. Okamura: A je fakt, že inteligence různých etnik a ras je různá a žádný vzdělávací program s tím nepohne. A naopak emancipace žen bílé rasy v důsledku přináší duševní úpadek celé rasy, to proto, že talentované a chytré ženy mají čím dál méně dětí, protože se věnují kariéře. Naopak ženy s minimem duševních schopností se živí tím, že rodí stále dokola děti, na které berou sociální dávky... A jaké je z toho všeho poučení? Ne každá protivládní aktivita je dobrá. Některé mohou mít horší následky, než současná vláda, i když i tyto aktivity jsou výsledkem jejího působení... Občané volte pozorně, s kým se spojujete! A pamatujte: Důležitější, než to, proti čemu jste, je, pro co jste. A jsme-li pro demokratičtější společnost, již sami se musíme chovat jako přesvědčení demokraté. Kdo prosazuje přímou demokracii, sám se jí musí řídit, a to především ve své vlastní skupině či organizaci." (Britské listy, Co bylo špatně na nedělní demonstraci, 9. 4. 2013).

Milan Valach poukazoval na fakt, že nelze oddělovat politickou a ekonomickou rovinu. Že jde o propojené nádoby. A že pokud přicházíme s konceptem přímé demokracie, nestačí pouze mluvit o obecném referendu. Tím spíše, pokud u moci budou elity, které ovládají média a které budou jejich prostřednictvím výsledek referend ovlivňovat ve svůj prospěch.

Věnoval se problematice průmyslových družstev. Sledoval jejich vývoj v USA. Poukazoval na mondragonskou družstevní inspiraci ve Španělsku. Zde hybným motorem není zisk malého počtu jedinců, ale do popředí se dostávají práva zaměstnanců. A ukazuje se, že takový projekt vůbec není nekonkurenceschopný.

Milan Valach se již nedožil voleb v roce 2013, ani vstupu Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury na parlamentní půdu. Jak již ale bylo zmíněno výše v textu, od mnohých kroků Tomia Okamury se distancoval. Navíc upozorňoval, že Okamura svůj projekt "přímé demokracie" staví na neoliberálním ekonomickém půdorysu Pavla Kohouta. To zrovna není ona systémová alternativa, o niž Milan Valach po většinu svého života usiloval.

Stejně tak stále dokola vysvětloval rozdíly mezi konceptem přímé demokracie a přímou volbou.

"Přímá demokracie je založena na  praxí  mnohokrát potvrzeném poznání, že každá moc korumpuje.  Držitel moci  velice rychle sám sebe přesvědčí, pokud již takovým nebyl od počátku, že je něco více než ostatní a má proto právo tyto méněcenné ostatní používat jako nástroje k vlastnímu prospěchu... Přímo volený zástupce může jednat jménem občanů, stejně tak to o sobě tvrdí naše současná vláda, ale  občané  nemají žádnou možnost toto jednání zvrátit, pokud s ním nesouhlasí.  Toto tvrzení je tedy klasická politická fráze, volební klam." (Britské listy, Přímá demokracie a přímá volba, 22. 7. 2011).

Když odejde někdo, koho máte rádi, přijde vám, že je to předčasné. Cítíte, jak vám chybí. Milan Valach odešel dříve, než mohl zažít pád Nečasova kabinetu. Proti tvrdě asociální a korupčními aférami opředené vládě expremiéra Nečase opakovaně vystupoval. Ale současně předesílal, že náhrada jedné koalice jinou není řešením stávajících problémů. Viděl poměrně daleko. Bál se sílících fašistických bojůvek. Hrozil se, že opět zavládne něčí pevná ruka. Uvědomoval si, že z trvalé frustrace nižších a středních vrstev společnosti mnoho dobrého vzejít nemůže. I proto neúnavně mobilizoval lidi k aktivitě. Neváhal se účastnit různých besed i jen tak mluvit s lidmi na náměstích. Na svou snahu nerezignoval, ani když se sešla jenom hrstka lidí.

Zatímco již mezi námi není, existují nahrávky jeho vystoupení -- a není jich málo. Zanechal stopu. Výraznou. Nyní je již na nás, abychom ho ve štafetě, do níž se srdnatě zapojil, vystřídali. Abychom se aktivně zajímali o věci, jež se nás týkají a abychom se nedali manipulovat. Budeme-li stát proti sobě, neuspějeme. Pouze tím potěšíme ty, kteří se touží udržet u moci pokud možno navždy.

Zkusme se tedy aspoň na chvíli zastavit a nad Valachovými tezemi se zamyslit. Třeba nám dojde, že tento muž nám zanechal více, než mnoho těch, jejichž tváře na nás koukají z televizí, novin, předvolebních billboardů -- až se bojíme, že na nás vykouknou i z krabiček se sardinkami.

Odkazy:

ZDE

0
Vytisknout
5022

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2014