Europoslanec bez jazykového vybavení je europoslanec neexistující

16. 5. 2014 / Ivo Šebestík

Před volbami do zastupitelských orgánů České republiky mají voliči jisté představy o kompetencích těchto sborů i jednotlivých zastupitelů. Také tak nějak, na základě poměrně dlouhé tradice, vědí, jak tyto instituce fungují a co mohou od nich očekávat. Ať už zůstávají věčnými optimisty, muži i ženami v naději, že jednou ony instituce začnou konečně pracovat ve prospěch jejich, nebo setrvávají na informovaném realismu, že toho se patrně už nedožijí, přesto jakési hlubinné idealistické propojení s domovem, státem, regionem, městem či obcí voliče ve stanovený den a v jistém počtu dovede k volebním urnám.

V případě voleb do Evropského parlamentu je tomu ale podstatně jinak. Evropská unie zůstává i po deseti letech pro českého občana záhadným pojmem. Díky mainstreamovým médiím, která vynikají sběrem marginálií a povrchových jevů, jimž upírají i ten nejmenší nárok na kauzalitu a souvislosti, nemá "mediální spotřebitel" o Evropské unii a jejích institucích většinou důkladnějšího povědomí. Pokud se neinformuje sám na vlastní oči a uši a pokud pečlivě tuto tématiku nestuduje, tak o EU ví jen několik útržků statistických dat, například o počtu členských států a o její ať už skutečné nebo údajné byrokracii. Vedle toho je zásoben opět z kontextu vytrženými informacemi o čerpání či nečerpání evropských dotací, případně bývá rozčilován informacemi o platech evropských funkcionářů a úředníků.

Suma sumárum a hezky podtrženo, na základě přibližně těchto vědomostí, na jejichž distribuci se vedle hlavního proudu médií podílejí také samozvaní "znalci" evropské politiky a české politické strany, se má občan vydat volit svého europoslance. Předvolební billboardy politických stran hlásají nic neříkající hesla. Bývají rádoby vtipná, stejně jako jsou rádoby moudré hlavy těch, kteří tato hesla za honorář vymýšlejí. A dokonce i televizní debaty zaměřené k volbám do Evropského parlamentu dotírají na kandidáty tohoto sboru s dotazy, které se jen okrajově dotýkají jejich budoucí případné kompetence.

Skutečností tedy je, že evropské volby přitahují malou pozornost obyvatel České republiky a že se tak opět dá očekávat nízká volební účast. Občané nechodí ani k domácím volbám v hojném počtu, neboť tak nějak tuší, že mohou volit pouze lidi do systému, a nikoliv systém jako takový. Řečeno přesněji, voliči pochopili, že společenský systém, ve kterém žijí, existuje už nezávisle na jejich vůli, a dokonce ani zvolení zástupci nezmohou víc, než jen drobné korekce uvnitř mechanismu, na který tlačí globální zákonitosti. Tento maličký pohyb politika, z políčka na políčko, v situaci, kdy na něj nadnárodní síly neustále volají "šach", přesto patrně stojí za účast ve volbách, neboť i v tomto úzkém manévrovacím prostoru zbývá hodně místa pro špatná rozhodnutí.

Tohle voliči patrně vědí při domácích volbách. V případě voleb do Evropského parlamentu ale o manévrovacích možnostech europoslanců nevědí skoro nic. Navíc ani netuší - pokud si informace neopatří sami ze spolehlivých zdrojů - jak se tato jejich činnost může vůbec dotýkat jejich osudů, v zemi tisíc kilometrů vzdálené od Bruselu. Snad naštěstí pro Českou republiku alespoň některé politické strany pochopily, že pro letošní volby do EP už opravdu nemohou nabídnout jen obvyklé politiky, neboť ti se dílem už historicky znemožnili (jako Pekařův Císař Rudolf II.) nebo zůstávají širší veřejnosti neznámí, prostě díky tomu, že popularity lze dosáhnout -- bohužel, stále to platí - jen skrze nějakou dovednost.

Proto se některé (málokteré) politické strany poučily a postavily do čela svých kandidátek lídra, který jim získá podporu veřejnosti svou osobností, odborností získanou především mimo politickou sféru, popularitou, znalostmi, jazykovým vybavením, korektním vystupováním a pověstí bez sporných míst, otazníků a vykřičníků. Na nižších místech kandidátek se však odvíjí tvrdý boj o preferenční hlasy. A vzhledem k tomu, že preferenční hlasy se nezískávají jen samotným vyzařováním osobnosti kandidáta, ale cíleně se loví ve vodách, jež jsou mu komunikačně blízké, pak se může stát, že lídr, který přitáhl voliče své politické straně, a tím i ostatním lidem na kandidátce, zůstane sám bez preferenčních hlasů, neboť voliči jej jaksi zapomenou zakroužkovat, když je přece na tom prvním místě.

Je však na čase představit evropského poslance jako osobnost, o jejíž zvolení či nezvolení se bude už pár dní jednat. Europoslanec je především politik, který může vykonávat svůj mandát několikerým možným způsobem, ale jen jeden jediný způsob má pro Evropskou unii a její členské země výraznější smysl. Tak jako si žádné městské lázně nenajmou plavčíka, který neumí plavat, podobně by žádná členská země EU neměla vyslat do Evropského parlamentu poslance, který neumí mluvit. Nemluvit totiž v Evropském parlamentu alespoň na solidní konverzační úrovni jedním ze dvou hlavních jednacích jazyků (francouzština, angličtina) znamená, zcela bez přehánění, zahození mandátu do odpadkového koše hned na Lucemburském náměstí, před budovou EP v Bruselu.

Pokud některý členský stát vyšle do Evropského parlamentu celý sbor mlčících, je to skoro, jak by vystoupil z EU. Politické strany, které upřednostňují jiné hodnoty než práci pro své občany a Evropský parlament používají jako trafiku pro vyvolené nebo neodbytné funkcionáře, mrhají potenciálem celého státu a voliče odpuzují od evropských voleb. Být mlčícím politikem nemusí být jistě na škodu, ostatně nizozemský šlechtic-revolucionář Vilém Oranžský býval svého času dokonce přezdíván Mlčenlivý. Ovšem jeho mlčení v určitých situacích mělo jistý politický význam. Mlčení europoslanců, kteří se v EU nedomluví, zůstává však zcela určitě bez hlubšího poselství.

Schopnost komunikovat, formulovat názory, zastávat humánní pozice, vystupovat jako osobnost, která se zaslouženě těší určité reputaci i mimo samotný politický prostor, toto je nezbytným kvalifikačním předpokladem politika, který vystoupí z těsného domácího prostoru do nesrovnatelně většího prostoru evropské politiky. Je proto nesporně užitečné, aby europoslanec po svém příchodu do Bruselu a do Štrasburku pokud možno ihned zapomněl všechno, co se naučil v domácí politice. Nejenže mu to "v Evropě" bude bez užitku, ono mu to spíš uškodí.

Poslanec Evropského parlamentu je svého druhu vyslancem státu ve dvaceti osmi zemích Unie, a dokonce i v jistém smyslu vyslancem celosvětovým. Má z titulu svého postavení vysokou reputaci a skutečně jen málokdo ve světě odmítne setkání, o které jej europoslanec požádá. Z tohoto prostého faktu vyplývá v podstatě neznámá kompetence takového politika, která spočívá v možnostech účinným způsobem otvírat témata, která zůstávají zapomenuta nebo jsou málo reflektována na oficiálních úrovních. Europoslanec (ovšem jenom ten, který mluví) může být svorníkem mezi odborníky, politiky, podnikateli, občany z celé EU i odjinud. Může být organizátorem schůzek, konferencí, jednání, jejich moderátorem. Může vystupovat v evropských televizích, publikovat v evropských novinách. Může zkrátka spoustu věcí nad rámec toho, co tvoří jeho běžnou poslaneckou agendu. Jenom musí chtít, musí umět a znát.

Jeho e-mailová pošta v Evropském parlamentu přijímá denně desítky pozvání na konference, veřejná slyšení, ambasády členských zemí, regionální zastoupení a na další místa, a je plněna stovkami informací. Mnohé z toho je samozřejmě formální a v praxi skoro nebo úplně neupotřebitelné, jak už to ostatně s internetovou poštou bývá. Přesto toto všechno rámuje obraz skoro nekonečných možností europoslance být informován a něco prospěšného s těmi informacemi dále podnikat.

Obvyklá agenda europoslance se v podstatě skládá ze čtyř dnů plenárních zasedání měsíčně, nejčastěji ve Štrasburku, výjimečně v Bruselu. K tomu patří přibližně týden či dva zasedání příslušného odborného výboru, kterého je členem, a týden schůzí frakce. Vedle toho se poslanec EP účastní také jednání v delegaci EP, která je zaměřena na spolupráci s některou zemí mimo Unii. Z těchto obvyklých činností vyplývají určité možnosti k vlastnímu působení uvnitř EP. Poslanec EP za pět let činnosti v tomto orgánu zpracuje jednu nebo dvě iniciativní zprávy (zřídkakdy více a někteří se obejdou bez nich) na téma, která jeho frakce dojedná v jeho výboru. Stejně tak může zpracovat obdobný počet stínových zpráv. Vedle toho může (a nemusí) předkládat pozměňovací návrhy ke zprávám svých kolegů ve výborech. Jakousi třešničkou na dortu jsou pak jeho minutová vystoupení, která se zařazují na začátek programu plenárního zasedání a jsou tematicky otevřená všemu. Pouze těmto "třešničkám" ovšem věnují média pozornost. Europoslanec dále zve návštěvy do sídel EP, může v EP zorganizovat výstavu nebo veřejné slyšení k některým otázkám. Tímto se víceméně jeho oficiální agenda uzavírá. Většinu těchto činností dokáže provádět i bez jazykového vybavení, neboť téměř ke všem jednáním jsou zváni tlumočníci.

Poslanec Evropského parlamentu rozhodně není někdo, kdo by rozhodoval o tom, zda Česká republika přijme či nepřijme euro. A už vůbec to není politik, na jehož mínění závisí například pozice Evropské unie v geopolitickém prostoru, tedy mimo jiné například to, jak bude Unie postupovat vůči Rusku v případě ukrajinské krize. Je to ale někdo, podle koho si v institucích Evropské unie udělají občané evropské osmadvacítky obrázek o České republice. Je to její reprezentant, příklad jejího občana a politika, obrázek její kultury a úrovně.

0
Vytisknout
3904

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2014