Světové křesťanství je nesmírně rozmanité

17. 5. 2014 / Boris Cvek

Vůbec nerozumím tomu, co mělo být smyslem textu pana Kužvarta o "roli křesťanství v dějinách Evropy", zabývá se v něm totiž tak širokým rozsahem témat bez odkazů a beze smyslu pro spletitost a paradoxnost dějin, že trochu vzdělanější čtenář musí cítit závrať z prázdna. Kdybych měl nějak fundovaně reagovat na to množství šmahem odbytých témat, musel bych napsat knihu. Mohu se však reálně pokusit pouze o pár obecných poznámek.

Vztah antiky a křesťanství lze vidět také jako vztah brutální vojenské moci, které nesešlo na hodnotě lidského života, vůči idealistické víře v rovnost a nekonečnou cennost života každého člověka. Je třeba zdůraznit, že zhruba do doby, než se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím v Římě, bylo výrazně menšinové, pluralitní, otevřené a založené na Ježíšových ideálech. Uvažování tehdejších křesťanů, jimž víra nepřinášela žádný hmotný prospěch, ale naopak pronásledování ze strany státu, lze demonstrovat např. na  Listu Diognetovi . Podle Dějin církve od J. B. Northa se během jednoho století v souvislosti se zavedením křesťanství jako státního náboženství v Římské říši zvýšil počet křesťanů z 10% na 90% a církev se stala mocenskou institucí s potřebou formulovat dogmata a hádat se o ně. Tedy římská moc a prospěchářské "uvěření" udělaly z křesťanství to, co pan Kužvart tak nenávidí (a já s ním v této emoci souhlasím)

Podstatné je, že během dějin církve se různí lidé vraceli k prvotním ideálům Ježíše Krista a kritizovali odpornou církevní praxi, takovým příkladem může být sv. Fratišek z Assisi, který chtěl církev vrátit k původní chudobě. Odtud plyne pro křesťanskou Evropu typické napětí mezi ideálem lidské rovnosti a bratrství, který má být brán vážně, a strašnou realitou, napětí, které antika prakticky vůbec neznala. Když evropští osvícenci a reformátoři žádali proměnu společnosti, připomínali v tom mnohem více biblické proroky a křesťanské světce než antické mudrce, z nichž největší -- Platón -- toužil po zastavení veškeré změny v ideálním státě spartského typu, který K. R. Popper podle mne právem přirovnává ke státu nacistickému.

Velkým paradoxem je to, že antická vzdělanost nepřinesla ten rozvoj vědy, který by vedl k opravdové proměně světa, jako se tomu stalo v křesťanské Evropě. Těch příčin je zřejmě vícero (mohu odkázat na sborník, editovaný B. Bunchem a A. Hellemansem, The History of Science and Technology: A Browser's Guide to Grear Discoveries, Inventions, and the People Who Made Them from the Dawn Time to Today, str. 80), např. antická civilizace byla postavena na otrokářském systému, který pohrdal fyzickou prací a neměl žádný velký zájem na jejím zjednodušování -- zřejmě i proto nevedl vynález parního stroje v antice k průmyslové revoluci, ale byl používán např. k otvírání chrámových dveří.

Naopak středověk se vyznačuje (doporučuji vřele knihu A. W. Crosbyho The Measure of Reality) obrovskou mírou technologické inovace, zaváděním mechanických systémů, jako jsou mlýny, hamry, hodiny atd. Křesťané si fyzické práce vážili a odmítali otrokářství. Experimentování jako základ moderní přírodní vědy se rodí právě zde. Do té doby vzdělaný muž byl ten, kdo odmítal fyzickou práci a už vůbec v ní nehledal klíč k záhadám přírody. Kromě toho rozvoji věd v antice bránilo to, že zde neexistovala stabilita takových institucí, jako byly středověké město nebo středověká univerzita.

Světové křesťanství je nesmírně rozmanité, o tom evropském ale můžeme říci, že si prošlo obrovskými boji a velkými proměnami. V zásadě to vedlo k respektování moderní vědy a medicíny (s politováníhodnou výjimkou katolické sexuální morálky) a také k zapojení mnoha křesťanů do boje za lidská práva, emancipaci žen, černochů, dokonce i homosexuálů (např. dánská luterská církev oddává homosexuální páry v kostele).

Problém církevního tmářství a despocie byl vždy tam, kde církev měla politickou moc a ovládala velké stádo "věřících", což spočívá vždycky v budování a utužování společných předsudků a budování iracionální, na nekriticky vypjatých emocích postavené autority, tedy v uzavírání a omezování mysli člověka. Není to specifikum křesťanských církví, platí to o každém politicky mocném náboženství. Proto na rozdíl od mnoha jiných lidí vítám s úlevou pokles početního stavu věřících v západní Evropě a doufám, že se pro křesťany už nikdy nestane vzorem velká církev "oltáře a trůnu", nýbrž malá církev původních Ježíšových učedníků, která měla být "solí země" -- a každý přece ví, že soli v jídle nemá být 90%. Lidem, kteří dělají z "křesťanských základů Evropy" politikum, nemá smysl oponovat ne příliš příčetnými slátaninami kdečeho, ale právě odkazem na historicky mnohokrát prokázanou zhoubnost jakékoli kombinace křesťanství a politické, ekonomické či jiné moci. "Křesťanské kořeny Evropy" jako civilizačního projektu emancipace od brutality tmářství a moci jsou v těch 10% křesťanů před oficiálním uznáním křesťanství jako náboženství Římské říše, nikoli v těch 80% procentech prospěchářů, kteří "uvěřili" na pokyn císaře a udělali z křesťanské církve mocenské monstrum.

0
Vytisknout
5224

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2014