O "vytěžování" tématu pravicového extrémismu na Ukrajině (studeno)válečnou propagandou

19. 5. 2014 / Karel Dolejší

Když měla jedna z evropských zemí, Rakousko, naposledy podobnou vládu s účastí pravicových extrémistů, jakou má dnes Ukrajina, stala se terčem mezinárodních diplomatických sankcí. Ačkoliv volební potenciál ukrajinské strany Svoboda a tím spíše Pravého sektoru činí jen několik málo procent a Češi s otevřeně rasistickým Okamurou v parlamentu se nemají na Ukrajince co vytahovat, jeden rozdíl tu je. V Evropě můžete najít extrémisty v parlamentu, ale až dosud nesměli do vlád. V Kyjevě tedy nesedí žádná evropská vláda a podepisovat s ní byť jen preambuli asociační smlouvy je ze strany Bruselu přinejmenším na hraně.

Má tedy pravdu Moskva, jejíž propaganda soustavně hovoří o "kyjevské fašistické juntě"? Inu, důkladně vzato nemá. A Timothy Snyder v rozhovoru pro FAZ zevrubně popsal způsob, jakým ruská propaganda tradičně hovoří o "fašismu". "Fašisty" jsou totiž příležitostně všichni, kdo mají jiný postoj než ten, který byl z Moskvy vyhlášen za jedině správný. A přirozeně, že "fašisty" jsou vždy jen političtí protivníci, bez ohledu na skutečnou nahnědlost těch, kteří se hlásí ke "správné" ruské věci.

Premiérem "Doněcké lidové republiky" podporované Moskvou se stal politolog Alexandr Borodaj. Legenda ruské ultrapravice Eduard Limonov na svém facebookovém profilu tuto volbu důrazně pochválila, upozornila, že Borodaj psával do stranického časopisu Limonka a patřil do širšího okruhu příznivců jeho organizace. Národní bolševici uctívají kombinaci stalinismu s nacismem a litují selhání paktu Molotov-Ribbentrop.

Bývalý člen rozpuštěné rasistické organizace Ruská národní jednota Pavel Gubarev je "lidovým guvernérem" Doněcka a celý projekt "Doněcké lidové republiky" je už řadu let v rukou extrémistů z ruského Hnutí Eurasia.

Moskva podmiňuje jakékoliv další mezinárodní rozhovory o ukrajinské krizi účastí pravicových extrémistů ve vedení "Doněcké lidové republiky". Takže na jedné straně upírá kyjevským úřadům legitimitu kvůli "fašismu", na druhé prosazuje, aby o nic méně hnědí na její straně získali mezinárodní status oficiálních zástupců východoukrajinských regionů.

Vztah, který má Putin k "Doněcké lidové republice" a dalším obdobným projektům na Ukrajině, kopíruje někdejší vztah Slobodana Miloševiće k Republice srbské v Bosně. Pro Miloševiće bylo výhodné tento útvar diplomaticky i vojensky podporovat, včetně zločinů, kterých se jeho představitelé dopouštěli, a zároveň navenek pokrytecky vystupovat jako někdo, kdo v tomto státním útvaru přece nemá žádný podstatný vliv a nemůže na něj tedy vyvíjet nátlak, aby zanechal alespoň těch nejhorších aktivit. Polovojenské útvary srbských četniků, které byly asi takovými antifašisty, jako chorvatští obdivovatelé Ante Paveliće, samozřejmě bojovaly "proti fašismu" (a dnes "bojují proti fašismu" i na Ukrajině). Stejně tak dnes ruská strana na Ukrajině "bojuje proti fašismu" pod neoficiálním, leč velmi hmatatelným patronátem Alexandra Dugina a dalších otevřených obdivovatelů fašistické a nacistické tradice. A Moskva to diplomaticky kryje.

Je nemyslitelné, aby Evropa dlouhodobě přehlížela složení ukrajinské vlády. Už proto, že z hlediska účasti ultrapravice v exekutivě by šlo o velmi nebezpečný precedent. Většina evropských ultrapravičáků pravda neobdivuje ukrajinské soukmenovce, ale naopak masivně podporuje autoritativní režim v Moskvě. To však jistě neznamená, že nebude ukrajinským precedentem propagandisticky operovat. Diplomatická a ekonomická pomoc EU Ukrajině by měla být co nejdříve navázána na politické požadavky ohledně eliminace pravicových extrémistů působících v exekutivě. Kdo se chce sbližovat s Evropou, musí ctít evropská pravidla.

Problém je ovšem v tom, že zatímco působení krajně pravicových elementů v kyjevské vládě dříve či později ukončí parlamentní volby, neexistuje scénář, ve kterém by se bylo možno obdobnou procedurou zbavit extrémistů na druhé straně fronty. Jedním z hlavních cílů těchto lidí i samotné Moskvy je zabránit konání prezidentských voleb 25. května na celém území Ukrajiny. Zcela stejně by postupovali v případě voleb parlamentních. Jejich taktika spočívá ve vznášení kategorických požadavků, použití ozbrojené síly a operování implicitní hrozbou plné ruské invaze. Pokud Moskva žádá mezinárodní uznání legitimity těchto lidí, signalizuje to jasnou neochotu se od nich distancovat.

Za takové situace se "představitelů" typu Borodaje či Gubareva bohužel není možno zbavit jiným způsobem, než potlačením jejich oddílů silou. Žádné volby do centrálních ukrajinských orgánů, které by je delegitimizovaly, tito lidé na území, které mají pod kontrolou, nepřipustí. A Moskva nemá zájem je k čemukoliv donutit.

Proto "boj proti fašismu" na Ukrajině vyhlašovaný propagandisticky Moskvou má prakticky jediný reálný scénář: Nejprve vojensky porazit "fašismus" proruský a poté vyvíjet soustavný nátlak na kyjevské úřady, aby odstranily proukrajinské pravicové extrémisty z exekutivy - a nečekaly s parlamentními volbami, po nichž vznikne řádná vláda, až na řádný termín, tj. do roku 2017.

0
Vytisknout
5523

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2014