Mor na ty vaše rody!

16. 5. 2014 / Lenka Procházková

Poslechni, Merkucio, vraťme se.
Horko je, všude samý Kapulet,
někoho potkat, dojde ke rvačce...

V prologu ke hře Romeo a Julie autor neobjasňuje, proč vznikla ve městě Veroně nenávist mezi Monteky a Kapulety. Divák je bez okolků vtažen do aktuální situace, kdy tyto dva rody zas dávná zášť popouzí k hněvu a nové rozbroje vodí je cestou úkladů a vražd. Nenávist pánů je závazná i pro jejich sluhy, kteří chodí ozbrojeni a trumfují se ve vyvolávání potyček.

Divák s napětím prožívá riskantní jednání Romea, který se s přáteli vloudí na ples pořádaný nepřátelskými Kapulety. Montekovská skupina mladíků má sice masky, ale Tybalt má dobře vyvinutý sluch: To bude Montek, poznám jeho hlas. Dones mi, chlapče, kord... při cti a při jméně příbuzných, ubít ho k smrti, není žádný hřích. Starý Kapulet mu ale zakáže prolévat krev pod vlastní střechou, dokonce prohodí o Romeovi pár objektivních slov, což Tybalta rozpálí ještě víc, ale navenek se musí krotit. Z té rozehrávky vysvítá, že nenávist starého Kapuleta vůči Montekům je schopna rozlišovat. Jeho synovec Tybalt, i když je o generaci mladší a tedy vzdálenější k prapočátku rodové zášti, se ale rozlišováním nezabývá a nese "věcné břemeno" svého rodu s chutí primitivního ranaře. Tybalt je protipólem vtipného intelektuála Merkucia (z montekovské skupiny), kterého v jiné scéně zástupně vyprovokuje k souboji. Merkuciovo zranění provázené monologem umírajícího: Mor na ty vaše rody! bývá v některých adaptacích nejsilnějším momentem hry. Mercucio je zasažen kordem ve chvíli, kdy Romeo chtěl střet přerušit. Proč jsi k čertu lez mezi nás? Bodnul mě pod tvojí rukou... Nešťastný Romeo vysvětluje: Já jsem to myslel dobře. A pak v odvetě za kamarádovu smrt zabije Tybalta. Veronský vladař se rozhodne řetěz vendety přetnout, milosrdně zmírní Romeovi trest a "uklidí" ho jen do vyhnanství. Vladař však bohužel nemá dost informací a nemůže předvídat, jakou katastrofu tímto zdánlivě humánním opatřením přivolá. Teprve v závěru je nenávist rodů udolána (pokořena) bolestí nad smrtí Romea a Julie. Nad těly svých mrtvých jedináčků si zdrcený Montek a Kapulet slíbí mír.

Pozoruhodná je postava františkána Lorenza. Vše co dělá, dělá v dobré víře, jako zpovědník (psycholog) umí tišit zoufalství a překlenout je nadějí, je to však nejen muž slov, ale i činů. Dokáže reagovat na nečekané zvraty situace, navíc má k dispozici i tajemné bylinky. Jeho zkušenosti, inteligence a odvaha převzít odpovědnost za osudy bližních jsou však marné, džin vypuštěný z láhve se už nedá zkrotit a hledá další oběti. Vyšší moc, před kterou jsme bezbranní, zmařila naše plány, říká zoufalý Lorenzo Julii, která v hrobce procitá z "umělého" spánku. "Vstaň a pojď," vybízí dezorientovanou dívku. Pak ale uteče sám, když slyší kroky přicházejících stráží a ponechá Julii, aby se po boku mrtvého Romea probodla. Její smrt vyznívá anticky a je i pro diváka důraznější volbou, než Lorenzův chabý náhradní plán: Najdu ti útulek mezi řeholnicemi.

K novému pročítání starých veršů mě přiměla pokračující tragédie Ukrajiny. Na rozdíl od Shakespearovy hry, kde je dávná roznětka rodové nenávisti ponechána na fantazii diváků, dnešním divákům ukrajinského dramatu se nabízejí (servírují) vysvětlení z mnoha různých zdrojů. Každý si mezi nimi může vybrat pramen, z něhož chce pít. Pokud cestou pro svou vodu štítivě obchází jiné prameny, aby se nenakazil ani jejich výpary, lze to vnímat jako úzkostný strach o udržení duševní rovnováhy. Mnozí si ale cestu k oblíbené studni prodlužují proto, aby vyvolali střety s těmi, co pijí z jiných rezervoárů.

Zatímco mor nenávisti mezi Monteky a Kapulety zabíjel jen v omezeném kruhu, důsledky ukrajinského konfliktu se šíří do daleka. Rozdmýchaná nenávist proniká do míst vzdálených od epicentra tisíce kilometrů. Začínáme si uvědomovat, že je to naplánované a protestně hvízdáme. Kde je režisér? Na tuhle hru fakt nejsme zvědaví! Stopněte to!

Naše pobouření je ale marné. Na jevišti se zabíjí dál a nikdo nespouští oponu. Připadáme si jako rukojmí. Nehodláme však propadnout panice a ušlapat se u východů. Někteří se pokoušejí přivolat hasiče a policii, ale v suterénním sále není signál. A tak se bezmocně choulíme na sedadlech a dlaněmi si zakrýváme oči.

Těžce se probíráme z umělého spánku. Dezorientovaně se rozhlížíme. Kde jsme se to, k sakru, ocitli? Je tu zima a příšeří jako v hrobce. Odněkud zvenčí k nám doléhá kovový hlas: Vyšší moc, před kterou jsme bezbranní, zmařila naše plány, sděluje nám. Chtěli jsme pouze zjednat mír... Nahrávka slábne, vzdaluje se. Otupěle se zvedáme z rozpukané betonové podlahy a jako mátožný zástup stínů se suneme vpřed, k východu ze sklepení. Tam stojí smutné řeholnice a naběračkami nám přímo do úst odměřují z kanystrů vzácnou vodu. "To je srabáctví a zrada!" sípá rozčileně muž s divadelním kukátkem zavěšeným na krku. "Doufal jsem, že naši to zmáčknou první!" Rozzuřeně se na něj vrhneme. Kvičí jak svině, ani chórový zpěv řeholnic to nepřehluší. Pak se rveme o jeho boty. Sako je rozsápané k nepotřebě, jen placka s nějakým ksichtem, připíchnutá na klopě, odolala. Stejně tak kreditní karty v peněžence. To by se mohlo hodit na otvírání piva! Snad někde nějaké zbylo...

0
Vytisknout
7329

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2014