Klaus a Mečiar na Nobelovu cenu míru

14. 5. 2014 / Martin Kunštek

Mírové rozdělení Československa byl v kontextu pozdějších krizí v Jugoslávii a dalších nemírových štěpení zemí v pravdě historický čin. Zvláště to vyniká, pokud se dnes díváme na pozvolný a čím dál tím dramatičtější a krvavější proces rozpadu Ukrajiny. Mohli jsme mít oběma představitelům vítězných politických stran v Česku a na Slovensku a pozdějším premiérům ČR a SR za zlé, že k rozdělení státu neuspořádali referendum. Ale způsob, jakým rozdělení federace úspěšně provedli a že se to odehrálo bez krveprolití, si myslím zaslouží ocenění.

Nemalá část Slováků chtěla odejít ze společného státu. Podle tehdejších průzkumů veřejného mínění sice přibližně 70% respondentů uvádělo, že si nepřeje rozdělení federace. Ve volbách v roce 1992 však slovenští voliči většinově hlasovali pro strany, které buď přímo chtěly samostatnost Slovenska, nebo ji připouštěly jako možnost. Ve volbách roce 1992 na Slovensku bezkonkurenčně zvítězilo Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS) na čele s Vladimírem Mečiarem. Jeho program byl jasně vymezen proti politice federální vlády. Proti zahraniční politice federálního prezidenta Václava Havla a jeho přátel ve federální vládě z řad Občanského hnutí. Politice mimo jiné rušení zbrojních kontraktů do arabských zemí, která jako "vedlejší efekt" přinesla krach slovenských zbrojovek. Volbou pro Mečiara Slováci hlasovali také proti ekonomické politice federálního ministra financí Václava Klause. Která přinesla jiné další hospodářské problémy na Slovensku a jejich důsledku nárůst nezaměstnanosti. Nemalá část Slováků pak v roce 1992 hlasovala též pro Slovenkou národní stranu (SNS), kterou vedl Ján Slota, který již tehdy otevřeně požadoval vyhlášení nezávislosti Slovenska. Po volbách HZDS a SNS sestavily vládu s nadpoloviční většinou ve Slovenské národní radě, která se svým českým protějškem vyjednala rozdělení federace.

V Česku volby vyhrál Klaus a jeho ODS. Ta byla do té doby v menšině ve federální vládě i v české vládě. Eufemisticky by se dalo říci, že Klaus udělal převrat. Jenže legální. Změna přišla cestou voleb, kde Klaus v Čechách zvítězil a porazil do té doby většinovou "havlovskou vládní kliku".

Fakt, že se Klaus a Mečiar dokázali dohodnout, jak Slovákům umožnit naplnění jejich staletého snu a v té době již jasně formulovaného politického požadavku po samostatném státě, zpětně považuji za obrovský státnický čin.

Jen si zkuste představit, že by se v tehdejší ČSFR odehrávalo to, co se nyní děje na Ukrajině. Že by federální premiér Stráský poslal na Slovensko tanky a armádu, aby zabránil odstředivým tendencím Slováků. Že by party skinheadů i neonacistů s oholenými hlavami postavili ozbrojená komanda a šli střílet do příznivců SNS a HZDS na Slovensku. I když řada příznivců a členů SNS měla stejně holé lebky jako čeští skinheadi. Vždyť by to podle některých komentátorů, kteří se vyjadřují při ukrajinské krizi proti Rusku, vlastně asi bylo v pořádku. Slováci volbou Mečiara nechtěli do NATO. Nechtěli rušit zbrojní zakázky do Sýrie a arabských zemí, z nichž žila podstatná část slovenského průmyslu. Chtěli jinou hospodářskou politiku, než ordinoval Klaus po vzoru britské premiérky Thatcherové a amerického prezidenta Reagana. Takže vlastně byli protizápadní. A někdo by s dnešním slovníkem možná řekl i proruští. Nebo zmanipulovaní agenty KGB.

Fakt, že se tak nestalo, byl možná malým zázrakem. Mírové rozdělení federace bylo vlastně obrovským úspěchem pragmatické politiky. Které si nejen zaslouží ocenění, ale především by bylo vhodné jej zužitkovat. Náš stát spolu se Slovenskem na jeho základě disponuje know how, které by bylo dobře použitelné při řešení jiných krizí vicenárodnostních států.

Naše dnešní vláda měla dát Ukrajincům nabídku pomoci k mírovému řešení. Ne dávat jedné ze znepřátelených stran podporu politickou i finanční. Když už to jsou koneckonců lidé, kteří již v minulosti vládli a podíleli se na tom, do jakého marasmu se Ukrajina dostala. Měli jsme nabídnout dobré služby formou asistence a poradenství v mírovém rozdělení země. Naše prestiž ve světě mohla jenom vzrůst. Takhle je naše vláda a její "diplomacie" za šašky a bruselské podržtažky.

Klaus a Mečiar byli ve srovnání se současnou garniturou velkými politickými hráči. A v podstatě i přes všechny výhrady, které mám ke Klausově ekonomické politice a Mečiarově pojetí právního státu, se v kritickou chvíli hrozícího národnostního konfliktu se oba jmenovaní ukázali být velkými státníky. V dějinách mají své místo, o němž se naši vnukové budou učit v dějepise. Jako o otcích zakladatelích obou samostatných států. Zaorálek a Schwarzenberg jsou ve srovnání s nimi nuly.

0
Vytisknout
3748

Diskuse

Obsah vydání | 16. 5. 2014