Jak je to s platností referenda?

15. 5. 2014 / Petr Kužvart

Je to pro nestranného pozorovatele věru ukrutná sranda, sledovat chování aktérů ukrajinské truchlohry! Referendum na územích, jež by se ráda odtrhla od Ukrajiny, proběhla. Odpůrci tohoto kroku, tedy kyjevská vláda a Západ včetně našeho moudrého a všeznalého pana prezidenta hned vykřikují, že jde o neplatná referenda, že se příčí ukrajinskému právu, jsou v rozporu s mezinárodním právem a kdo ví co ještě. Schlafenberg dokonce doporučuje jejich výsledky prostě ignorovat. To Miloš Zeman alespoň realisticky dodává, že je lze chápat jako jistý průzkum mínění obyvatelstva.

Jak to tedy s legalitou a legitimitou lidového hlasování opravdu je? Jednoduše takto:

Prvotním zdrojem veškeré veřejné moci ve státě byl původně panovník, tedy z jeho osobě, z boží milosti určené a jistou nábožensky-mystickou sankcí zajištěné autority pocházela veškerá světská moc, někde dokonce i moc duchovní - náboženská. To bylo tehdy, kdy panovník byl zároveň hlavou církve (ruští carové, angličtí panovníci). Ponechme stranou peripetie nástupnictví, volitelnost panovníka a dědičný princip. Celý středověk i začátek novověku byly plné pestrých politických tanečků, kdy se tyto zásady aplikovaly vždy podle momentálního vydobytého poměru politických sil a výsledky pak sahaly od stavovské monarchie až anarchie (Polsko před svým rozchvácením koncem 18. století) k absolutní monarchii jako zřízení, o něž se bojovalo a ke kterému se spělo po celý středověk, ale které se prosadilo výrazněji až v době oné nedlouhé periody druhého nevolnictví a přechodného utužení feudálních poměrů, zejména v méně ekonomicky rozvinutých částech Evropy.

Je možno říci, že jakkoli vybraný následník trůnu byl vždy podroben politicko-náboženské posvátné proceduře korunovace, pomazání a nastolení. Tak bylo definitivně stvrzeno, že následník se stal panovníkem, tedy zdrojem vší státní moci.

Absolutní monarchie sehrála důležitou roli na samém konci starého zřízení a překvapivě převážně docela pomohla dalšímu vývoji. Díky jednotě centrální moci vyzbrojené již merkantilistickými a fyziokratickými národohospodářskými doktrínami a počínajícím osvícenstvím prováděla významné modernizační reformy, podporovala a uspíšila rozmach manufakturní a později i tovární výroby a tedy i přechod k průmyslové revoluci.

V klasické absolutní monarchii (předrevoluční Francie) mohl panovník opravdu tvrdit: stát jsem já! On byl pramenem vší státní moci, byl sám právně neodpovědný, stál nad zákony. Jeho odstranění či dokonce souzení a trestání jeho skutků se zdálo nepředstavitelným rouháním proti posvátnému řádu světa. Vidíte, a přesto šla historie právě touto cestou.

Bouřlivé revoluční události 17. a 18. století měly za výsledek nejen sesazení, souzení a ortelování dosavadních absolutistických vladařů, ale i zásadní zpochybnění jejich dosavadního posvátnem zajištěného postavení. Výsledkem bylo, že se v politice uchytila jiná forma státu (republika v nejrůznějším vydání) a tam, kde monarchie přežily, byly postupně reformovány v monarchie konstituční, kde král byl podřízen pravidlům ústavního systému, který mu svěřoval postavení a nástroje prvního úředníka státu. A výsledkem bylo, že se musel v právní a státně-doktrinální sféře hledat nový model. Otázka zněla, když byl z posvátného stolce odstraněn panovník dosazený z vůle boží, kde je tedy zdroj veškeré veřejné, státní moci?

Odpověď'zněla velmi kacířsky, nicméně byla logická: zdrojem veškeré moci je lid! V evropském právním a politickém myšlení již bylo v tomto směru na co navazovat. Mám na mysli krátkou periodu boje Ludvíka Bavorského proti papeži na počátku 14. století. Ludvík jako mocný velmož a vládce se jednoduše vzepřel, dostal se do klatby, ale mnoho si z toho nedělal, prostě papežská rozhodnutí ignoroval - a oplácel svatému otci podobně, seč mohl.

Politicko-teoretickou a propagandistickou práci pro něj tehdy dělali zejména příslušníci nedávno vzniklého františkánského řádu, učení a skromní řeholníci. A jeden z nich, Marsilius z Padovy, učený lékař, teolog a filosof, byl dokonce dosazen na stolec milánského arcibiskupa.

Musel to být pozoruhodný člověk. To on poprvé formuloval tezi o vládě lidu, který má dokonce právo svého případného neřádného vladaře sesadit! Tady někde začíná novodobá historie vzniku a vývoje koncepce lidu jako suveréna, jako zdroje vší moci. Díky dávno zapomenuté a konec konců jedné z mnoha středověkých politických krizí a střetů pramenících z průběžné rivality světské a duchovní moci, se na krátkou dobu vytvořilo politické a intelektuální prostředí pro takové veskrze drze kacířské, nicméně - jak se mělo ukázat - přelomové myšlení, jež předznamenalo budoucnost!

Uprostřed politických tanečků, zmatků doby, vrahounských a plenivých válek a krutých morových ran se vytvořilo oko bezvětří uprostřed běsnícího tornáda, v němž se náhle zrodila elegance a převratnost neuvěřitelné intelektuální koncepce, již jakoby z jiného světa! Hvězdný okamžik jinak dost temných dějin... .

Ale co vyplývá z tohoto vývoje právně-politické koncepce zdroje vší veřejné moci ve státě, tedy v celé společnosti? Lid. je politickým subjektem - vládcem, který může jednat přímo, tedy např. všelidovým hlasováním, přímou akcí - anebo prostřednictvím úřadů a sborů, které sám přímo nebo nepřímo ustaví a určí, nadá je pravomocemi a působnostmi. Tyto úřady a instituce pak schvalují závazná pravidla, obsažená v ústavním zřízení státu a navazujících zákonech a dalších obecně závazných předpisech. Sám lid-suverén je ovšem vždy alespoň o stupeň výše, než i ten nejvyšší orgán nebo úřad. Vždy je totiž i ten pouze odvozen z vůle a autority suveréna, lidu. Tento suverén se poněkud blíží svým postavením absolutnímu monarchovi: je neodpovědný - odpovídá pouze sobě a dějinám. Je nad zákony i nad ústavou, je nade mezinárodními závazky, je zcela logicky nad vším,. co z něj vychází a je z něj odvozeno.

Pokud se lid rozhodne, může ignorovat právní a ústavní pravidla a změnit zřízení, rozehnat úřady, parlamenty může znovu a jinak stanovit pravidla fungování politického zřízení. Může pochopitelně rozhodnout i o odtržení od dosavadního státu, o odchodu z dosavadních svazků a závazků a tedy jeho zřejmé a zřetelně většinové rozhodnutí může být i nástrojem sebeurčení nějakého regionu, národa či národnosti v daném území sídlící a většinové. Hotovým, nicméně hojně prezentovaných nesmyslem je proto tvrdit, že jsou referenda - všelidová hlasování - zákonná a nezákonná, ústavní a neústavné, legitimní a nelegitimní, ať již z důvodu nesouladu s vnitrostátním či mezinárodním právem. Skutečné zřetelně masové vystoupení lidu je prostě primárním dějiným faktem, od kterého se odvíjí vše ostatní.

Lidové hlasování je možno a nutno v případě podezřelých okolností zpochybňovat úplně jinak. Nelegitimní bude nepochybně hlasování nevšeobecné (provedené selektivně, nikoli na celém území, o jehož osud jde), stejně jako nebude výronem moci lidu jednání úzké, samozvané skupiny, jež se za lid jednoduše prohlásí a vydává. Lidové hlasování nesmí být ani jinak pochybné - sešvindlované co do průběhu výsledků, jež se dodatečně opraví nebo ovlivní čachry při hlasování, zastrašováním apod. V tomto smyslu je .ohledně východoukrajinských referend dost co prověřovat a uvádět na pravou míru. Už proto, že jde o téma, o které je vedena propagandistická, psychologická válka, která je stejně urputná a nevybíravá, jako násilné akce formujících. se stran ukrajinské občanské války.

Dostal jsem zprávu, že výsledky nedělního referenda v Luganském regionu jsou: 96,2% hlasujících obyvatel pro samostatnost a pouze 3,8% byly proti odtržení. Výsledky z Donbasu: pro 89,07 hlasujících, celková účast: 74,87 procenta. Takové zprávy o téměř zázračných výsledcích jsou ovšem ostřelovány z druhé strany tím, že nebylo dost vytisknutých lístků, že bylo málo volebních místností a že šlo o hlasování pod kontrolou separatistických ozbrojených skupin. To je třeba prověřit, vyvrátit lži a najít pravdu.

Ale rozhodně nekrákorejme nesmysly o nelegálních lidových hlasováních, o jejich právní neplatnosti! Pokud nešlo o podvod, pak se jedná o dějinná fakta, jež se nedají odestát ani ignorovat tak, jako nelze vrátit nebo zabraňovat horotvorným pohybům zemské kůry. A jistě se shodneme, že ignorovat tyto geologické procesy je hodně naivní a může se pěkně vymstít!

0
Vytisknout
6552

Diskuse

Obsah vydání | 16. 5. 2014